košík
Váš účet
Zpět na přehled

Novinky a články

Pátý ročník byl završen, děkujeme za přízeň!
29/11
Newsletter

Nenechte si nic ujít? Přihlašte se k odběru novinek Pražského jara!

Jubilejní ročník 

Jubilejní pátý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného byl završen! Mezi 19. a 28. listopadem se pražskému publiku dostalo příležitosti poznat pětici výjimečných klavíristů, z nichž každý reprezentoval jedinečný umělecký pohled. Festival se stal skutečnou oslavou barevnosti světa klavírní interpretace. „Klavírní festival Rudolfa Firkušného je již zakořeněnou událostí podzimní části koncertní sezony a výčtem osobností, které dramaturgové posluchačům představují, se festival dostal do nejprestižnější mety hudebních akcí podobného charakteru,“ konstatuje hudební publicistka Irena Černíčková v článku uveřejněném časopisem Harmonie.  

Festival zahájila pianistická legenda Andrei Gavrilov. „Koncert, na který jen tak nezapomeneme,“ stojí v nadpisu recenzí Ireny Černíčkové. „Gavrilov, aniž by si to možná sám přál, má veškeré atributy hvězdné osobnosti. Kromě svého nesporného hudebního talentu je jeho život opředen nejen zlomovými úspěchy, ale také temnějšími okamžiky, kdy byla jeho umělecká činnost sabotována ze strany sovětské politické moci, a nakonec byla jeho touha po veřejném vystupování podlomena na nějaký čas (1994 – 2001) také jím samotným. Domnívám se, že projde-li si interpret tak složitou osobně-profesní cestou, a přesto opět ovládá světová pódia, je to jistá forma přitažlivého tajemna, které posluchače vábí stejně jako jeho hra samotná,“ píše hudební kritička Černíčková. „Posledních patnáct let už je však Gavrilov ‚zpět‛ a myslím, že je to jeden z případů zhmotnění myšlenky ‚co tě nezabije, to tě posílí.‛ Nyní je z něj jeden z nejosobitějších umělců, a to, že máte před sebou extrémně hloubavého klavíristu, cítíte po celou dobu jeho hudebního projevu. Je vnímavý k i k těm nejdrobnějším motivům, a jen stěží u něj uslyšíte ‚jen tak odehrané‛ pasáže,“ hodnotí recenze časopisu Harmonie.

Ke Klavírnímu festivalu Rudolfa Firkušného neodmyslitelně patří objevování nových talentů. Letošním debutantem se stal francouzský rodák s českými předky:David Fray okouzlil a dojal,“ píše Věroslav Němec v časopise Harmonie a dodává: „Pořadatelům se podařilo angažovat  jednoho z nejzajímavějších a nejosobitějších soudobých pianistů.“ Svou recenzi uzavírá vyznáním: „Bylo to jedno z nejkrásnějších a nejpůsobivějších provedení tohoto Brahmsova opusu, jaké jsem kdy slyšel, a na to, jak nadpozemsky hrál Fray Intermezza z tohoto cyklu, nikdy nezapomenu. /…/ Festivalové publikum (Rudolfinum bylo vyprodané do posledního místa) bylo natolik vtaženo do Frayova magického světa a poslouchalo natolik soustředěně, že dokonce téměř ani nekašlalo. /…/ Moc bych si přál, abychom Davida Fraye slyšeli v Praze brzy znovu.“

„Stává se dnes málokdy, aby nějaký klavírista dokázal strhnout v první řadě uměleckou opravdovostí a bohatým vnitřním světem,“ hodnotí recenzent Jindřich Bálek, který pro Fraye rovněž nalézá jen slova chvály. V recenzi nazvané „Vášeň v klasickém řádu“ uveřejněné na portálu Opera PLUS popisuje: „Tlumená vášnivost střídala pasáže odhodlaného vzletu. Za pozornost stálo, že veškerá technika byla zcela ve službách výrazu a koncentrace na obsah. Skladby byly přesvědčivé zevnitř, bez jakékoliv pianistické okázalosti. Publikum, ve kterém bylo dosti mladých lidí, bylo nebývale ukázněné a pomohlo vyznění koncertu. Ani potlesk nezněl jako okázalý triumf, ale jako upřímné uznání.“ Závěrem dodává: „Tento klavírista vládne něčím, co je na dnešní klavírní scéně opravdu velmi vzácné: vnitřní přesvědčivostí a interpretační originalitou, která zcela vychází z ducha díla.“ Koncertu udělil hodnocení 90 %.

Reprezentantem české klavírní školy byl Tomáš Víšek, jenž přinesl zajímavé svědectví o Rudolfu Firkušném jako skladateli. Dramaturgie tohoto večera přesně vystihovala Víškovu jedinečnost. Intenzivně a cíleně se totiž věnuje interpretaci neznámých či zapomenutých děl českých skladatelů. Své koncertní programy i nahrávací projekty staví na kombinaci známého s neznámým, což je pro něj přímo charakteristické. Festivalové publikum jej odměnilo bouřlivým potleskem, zvláště v Lisztově obtížném díle Venezia e Napoli, jehož složitá struktura klade na klavíristu ty nejvyšší nároky, je prubířským kamenem schopnosti vystavět rozsáhlý interpretační oblouk.

Pierre-Laurent Aimard je mistrem nejmenšího hudebního detailu a vizionářem dnešního hudebního světa. Také na svém druhém vystoupení v rámci našeho festivalu zůstal věrný Bachovi – tentokrát zahrál jeho Goldbergovy variace. „Toto dílo samo o sobě vzbuzuje respekt a pokoru u každého klavíristy (i recenzenta!) a provést jej na koncertním pódiu je bezesporu velký počin, který vyžaduje detailní znalost barokního stylu, perfektní techniku, velkou představivost a mentální sílu ‚utáhnout‛ bez odpočinku tuto hodinu a čtvrt dlouhou kompozici,“ deklaruje recenzent Opery PLUS, klavírista Libor Nováček mladší. Ve svém textu se zamýšlí nad Aimardovým originálním pojetím Bacha – „…jeho výkon v Praze byl nezvyklý, osobitý a často nestandardní v porovnání s interpretací umělců, kteří se pohybují v bezpečném pásmu poučené interpretace děl z doby baroka. /…/ Zcela magicky ovšem zazněla závěrečná Aria da Capo, kterou umělec dovedl do naprosté tichosti a nechal obecenstvo dlouho po zaznění posledních tónů dožít poslední momenty tohoto monumentálního opusu.“

Letošní novinkou byl koncert věnovaný hře na dva klavíry. Stalo se tak v podání temperamentního sesterského dua Khatii a Gvantsy Buniatishvili, jejichž koncert uzavřel letošní ročník. „Gvantsa je zemí, já vzduchem,“ odpověděla v jednom rozhovoru Khatia na otázku, jak při společné hře vyvažují celkový zvuk. „Sesterské spříznění je skvělým předpokladem pro spontánní hru – jedna na druhou dokonale slyšíme, můžeme si užívat téměř bezmeznou volnost.“ A skutečně, Dvořákovu síň zaplavily energií a radostí z hudby. „Khatia, Gvantsa a kouzlo, jemuž se nedá nepodlehnout,“ hlásá titulek recenze časopisu Harmonie. Irena Černíčková ve své recenzi dále píše: „Sestry Buniatishvili potvrdily, že jsou v kategorii pianistů mladé generace ve světové špičce. Po téměř okamžitém standing ovation, které se poté opakovalo ještě dvakrát, zazněly dva přídavky a byly neméně úchvatné, jako vše před tím. Libertango Astora Piazzolly a Uherský tanec č. 1 Johannese Brahmse jsou skladby plné tanečně-folklorních prvků provázených dravostí a naléhavosti, což si obě pianistky evidentně užívají plnými doušky. Společně s fantastickou technikou a neobyčejným ženským půvabem tím vytvářejí kouzlo, jemuž, ať hodí kamenem, kdo alespoň na chvíli nepodlehl.“