Český klavírista světové úrovně

Miroslav Sekera – český klavírista světové úrovně

Miroslav Sekera opět sólově v Rudolfinu

3. prosince 2018, Harmonie, Irena Černíčková

Předposledním koncertem letošního Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného byl recitál českého pianisty Miroslava Sekery. Do Dvořákovy síně Rudolfina se vrátil se sólovým programem přibližně po dvou letech. V lednu roku 2016 byl jeho výkon jednoznačným úspěchem a ve stejném duchu se bude nepochybně vzpomínat i na festivalový koncert ve čtvrtek 29. 11. Zatímco při svém minulém rudolfinském recitálu Sekera zvolil Mozarta, Chopina, Liszta a Janáčka (záznam z tohoto koncertu vyšel letos pod hlavičkou Radioservisu na CD), pro letošní sólový večer padla volba na početně ještě velkorysejší a stylově podobně rozmanitý program obsahující celkem čtrnáct děl z tvorby pěti skladatelů.

Úvodní tóny večera patřily hudbě Domenica Scarlattiho. Sekera vybral a šest sonát a díky dur-mollovému i tempovému kontrastu vytvořil pestrý obrázek přibližující atmosféru autorovy bohaté galerie skladeb pro klávesové nástroje. Tyto drobné a pro začátek koncertu často volené skladbičky se hrávají na sto způsobů. V tomto případě zněly sonáty velmi intimně, skromně, drobně, zkrátka jemně, ale i hravě a bezstarostně. Pro jasnější zřetelnost drobných hodnot ve velkém sále by možná některé rychlé pasáže snesly nepatrné snížení tempa či skromnější pedalizaci. Každopádně, muzikálnosti a přirozeného hudebního půvabu bylo posluchačům naservírováno hned v začátku večera svrchovaně. Z mnoha rozhovorů a propagačních textů je znát, že Sekera rád a s úctou vzpomíná své pedagogy a u některých skladeb programu avizoval stále přítomnou vazbu na některou z těchto osobností. Při druhém vstupu večera, Sonátě Es dur „Les Adieux“ op. 81 Ludwiga van Beethovena tak zajisté myšlenkami zabloudil k Miroslavu Langerovi (klavírní pedagog pražské AMU). Skladbu hrál technicky bravurně, s procítěností pro něj již automatickou a kultivovaností úhozu jemu vlastní i v těch dynamicky nejvypjatějších okamžicích.

Přechodem ke třem skladbám Clauda Debussyho se posluchači ocitli v sále zalitém překrásnými mlhavými zvukomalbami a jiskřivými gejzíry tónů ostrých jako jehličky i hebounkých jako samet. Francouzský impresionista byl zastoupen Etudou „Pour les arpegèges composès“, Svitem luny (tuto skladbu Sekera zamýšlel pro změnu jako vzpomínku na svou pedagožku Zdenu Janžurovou) a Ostrovem radosti. Všechna tři díla byla ukázkou toho, co se stane, když už je interpret v nedohlednu za hranicí mezi tím, kdy řeší a neřeší techniku. Sekera tahal za nitky zvukových možností klavíru lehkostí pírka, ale posluchače strhl do svého světa hudební magie silou orkánu. Po přestávce večer gradoval provedením Dětských scén Roberta Schumanna. Třináct miniatur inspirovaných dětskými sny, nadějemi i bezelstnou upřímností hrál Sekera se schopností vyprávět ve vší vážnosti a poctivosti i skromnější příběhy prosté velkých dramat. Oficiálním závěrem programu byla tvorba Bedřicha Smetany: koncertní etuda Na břehu mořskémPřívětivá krajina (Črty op. 5) a Macbeth a čarodějnice. Sekera tímto výběrem dostál logické tendenci zahrát domácího skladatele a zároveň vystupňovat svůj výkon díly té nejnáročnější klavírní techniky. A vrchol to by velkolepý. Ve všech ohledech.  Dokonce jsem měla pocit, že jinak stále andělsky působící Miroslav Sekera (za klavírem i v životě) se nechal strhnout démonicky laděným tématem a při Macbethovi a čarodějnici přeci jen trošku vystrčil růžky. A vše bylo dokonalé. Neoficiálním završením se pak staly tři přídavky (J. S. Bach: Siciliana z Flétnové sonáty Es dur BWV 1031, M. Moszkowski: Španělské capriccio op. 37 a F. Chopin: Nokturno cis moll op. Posth), z nichž hned ten první Sekera věnoval „svému milovanému panu profesoru Miroslavu Langrovi“. Dojemné gesto a překrásné provedení všech tří přídavků jen zdůraznilo, že jsme ten večer poslouchali úžasného pianistu a srdečného člověka. Pro ty, kteří chtějí chodit co nejčastěji na koncerty umělců zvládajících špičkově své řemeslo, aniž by jim úspěchy a uznání stoupaly do hlavy, je jednoznačná odpověď – Miroslav Sekera takový je. Hraje světově, ale naštěstí je náš!

Rozbarvené černobílé Miroslava Sekery

1. prosince 2018, Klasika Plus, Kristýna Farag

Klavírní festival Rudolfa Firkušného nabídl další událost, která se zapíše do historie českého klavíru a Dvořákovy síně Rudolfina – recitál Miroslava Sekery. Hravost, lehkost, čistota a přirozená citlivá muzikalita prolétly Rudolfinem jako samozřejmost.

V duchu romantiky se nesla velká část večera, protože to je, jak se Miroslav Sekera nechal slyšet a číst, jeho oblíbený repertoár. Sólista se ale nejdříve rozehř(r)ál na šesti sonátách Domenica Scarlattiho (E dur, h moll, G dur, c moll, d moll, D dur) a hned bylo jasné, že si Rudolfinum podmaní nejen svou dokonalou technikou a vřelým zvukem. Hned první nadšení předznamenalo to, co jen umocnily další skladby.

Sonáta Es dur op. 81a „Lebewohl“ či „Les Adieux“ svými programními názvy dává také tušit budoucí romantické tendence. Dílo zkomponované při událostech Napoleonova útoku na Vídeň a následném nevyhnutelném opuštění města arcivévodou Rudolfem je plné hlubokých emocí a niternou výpovědí skladatele o ztrátě jeho žáka a hlavně blízkého přítele z císařské rodiny. První část „Lebewohl“ začíná třemi naléhavými tóny, nad které Beethoven nadepsal „le-be-wohl“= žij blaze. Druhá věta, „Abwesenheit“ mluví oním smutkem, steskem a stejně tak hovořila hra Miroslava Sekery. Jeho schopnost udržet neskutečné napětí a delikátní vedení frází je něco, co dělá Sekerův výraz geniálním. Mnoho velkých jmen světových klavíristů tak zůstává lehce ve stínu, zvlášť ti, kteří dávají najevo určitý narcismus sólisty. Sekera svou skromnou dokonalostí ukazuje, že to není vůbec potřeba. Třetí věta „Wiedersehen“ je výtryskem naděje a ideje opětovného šťastného shledání. Nadstavbové pojetí interpretace jí vtisklo ještě radostnějšího a intenzivnějšího ducha. To, že něčí hra umí pohladit, je celkem oblíbená a často používaná fráze. Ale jsou interpreti, u kterých fyzicky cítíte, že jejich hudební produkce vyrovnává disharmonie ve vašem těle a působí podobně jako dobrá masáž nebo podobná terapie. Sekera hraje, jako když s láskou mažete pastovaný med na chleba. Nikde nic neruší, vše má přesné místo, smysl, každý tón a fráze jsou vedeny tak, že si říkáte: „ano, takhle a ne jinak“, dává pocit hlubokého klidu a harmonie. A to jsem cítila nejen u Beethovena. Mohli jsme postřehnout spektrum témbrů a barev, něžnou měkkost úhozu na koncích frází i ráznější zakročení ve zvuku, který se sálem krásně nesl.

Akvarel a duha se mísily při živé a efektní Étude „Pour les arpèges composés“ z Dvanácti etud Claude Debussyho. Dokazuje, že můžou být stejnou výzvou jako třeba ty od Chopina. Nejen všechny milovníky impresionismu potěšila slavná „Clair de Lune“ (Svit luny) ze Suite Bergamasque. Zalila jemností, sentimentem, intuicí dřímající a čekající na projevení se. Nádherné pojetí pod Sekerovými prsty. Zdánlivý měsíční chlad byl tentam, zůstal hřejivě vroucí pocit. Možná se vynořily vzpomínky na jeho první profesorku Zdenu Janžurovou a jejich práci na této skladbě. Při „L’Isle Joyeuse“ (Ostrov radosti) jsem si vzpomněla na Ohňostroj z Debussyho cyklu Obrazů pro orchestr. Perličky, tanečky a brilantnost zvuku klavíru se proměnily ve výtrysk štěstí a živosti před přestávkou.

Roztomilé Kinderszenen op.15 Roberta Schumanna a jejich třináct částí bych zhodnotila jako typickou ukázku kultivovanosti Sekerova projevu. Tento velmi oblíbený cyklus komorní atmosféry jsem vnímala jako sympatickou volbu pro Dvořákovu síň. Vznikl údajně z tehdy nevinné věty Clary Wieck, že jí skladatel „připadá jako dítě“. Co dokáže způsobit pár slov…! Reminiscence z dětství, ze kterých je však cítit zralost a fakt, že člověk už v životě něco prožil, vyžadují stejné emoční zapojení od interpreta, aby nevyzněly naivně. Sólista jako by zde předložil romantický příklon k minulosti, ale se vším realismem a pravdou, která se obzvlášť za některými výjevy skrývá.

Koncertní etuda gis moll „Na břehu mořském“ Bedřicha Smetany je další vzpomínkovou záležitostí, a to na autorův pobyt v Göteborgu. Voda dokáže být velkou inspirací a u této skladby sehrála podstatnou roli. Rozevlátá a svobodná jako mořské vlny se vlila do dalšího kusu, „Přívětivá krajina“. Nemůžu zastírat, že jsem si připadala jako v nějakém románu od Jane Austen. Z malebného obrázku mě však vytáhly čarodějnice a s nimi Macbeth. Inspirací k této skice je scéna ze 4. jednání Shakespearova Macbetha, kdy mu čarodějnice vyslovují věštbu, že ho nepřemůže nikdo zrozený z ženy a že jeho vláda bude trvat, dokud se proti němu nedá na pochod les. Tato virtuózní perla na závěr večera, plná lisztovské vášně, divoké chromatiky, harmonických postupů a nadpřirozených sil vlastně obhájila všechno zatím řečené. Zrcadlila se v ní hloubka projevu a bravurní technika, která zaplnila každý kout Rudolfina. Publikum si nadšeně vytleskalo několik přídavků.

Už na Gymnáziu Jana Nerudy chtěla spousta studentů se Sekerou hrát a spousta jich měla to štěstí. Jeho hudební osobnost je geniální. Je vynikajícím sólistou na pódiu i nesmírně citlivým spoluhráčem v komorních skladbách. Uvolněné napětí, s jakým Miroslav Sekera vede své plastické fráze a modeluje je jako Michelangelo Davida, musí být obrovskou inspirací nejen pro pianisty, ale všechny muzikanty. Vše navíc korunuje jeho skromnost a klid. A ta role malého Mozarta v Amadeovi? Na to jsem si skoro nevzpomněla, i když mu to už asi nikdo neodpáře.

Triumfální Miroslav Sekera

1. prosince 2018, Dinin nevyvážený blog, Dina Šnejdarová

Po dvou myšlenkově sevřených, téměř asketických recitálech klavíristů Piotra Anderszewského a Grigorije Sokolova nastala na Firkušného festivalu v pravou chvíli dramaturgická proměna. Ve čtvrtek 29. listopadu se představil Miroslav Sekera v programu, který byl sestaven jinak než u jeho kolegů, jako rozsáhlý cyklus o pěti obrazech.
První obraz patřil sonátám Domenica Scarlattiho v šikovně zvoleném harmonickém pořadí. Sekera je všechny brilantně vyperlil, pěkně barokně vyzdobil, pohrál si s barvami, ale jen do té míry, aby mu zbylo ještě na další autory. Poté přišla na řadu Beethovenova Sonáta Es dur op. 81a „Lebewohl“, pojatá stylově čistě, přehledně a radostně. Někdy podezřívám pianisty, že si klasicismus dávají na začátek recitálu, aby upokojili publikum něčím známým a také se patřičně rozehráli, ale v tomto případě, vzhledem k tomu, co následovalo, nemohl zaznít nikdo jiný než právě Beethoven, prorok a vizionář. Dodal celému večeru ten správný grunt, který by v těchto souvislostech nemohli dodat ani Joseph Haydn, ani W. A. Mozart.

Následoval Claude Debussy. Přiznám se, že jsem si toužebně přála, aby se Miroslav Sekera nenechal zmást a zvláště Svit luny (Clair de lune) nepředestřel jako rozmělněné emocionální „bahýnko“, jak to někdy klavíristé, zvláště klavíristky, dělávají. Jak jsem tušila, nezklamal mě. Po úchvatně virtuózní 11. etudě „pour les arpèges composés“ zazněl Svit luny pouze jako něžné pohlazení, neztratil svou měsíční rusalkovitou průsvitnost a stříbrnou záři. Díky za tenhle letmý, prchavý dotyk.

Ostrov radosti vznikl v roce 1904, čtrnáct let po Suite bergamasques jejím verlainovským Svitem luny, v době, kdy Debussy směřoval k vlastnímu originálnímu kompozičnímu stylu. Měl za sebou čas intenzivního vstřebávání všeho, co se kolem něj dělo včetně okultismu, seznámil se s hudbou gamelanu, vybudoval si hluboký, zároveň aktivní vztah k výtvarnému umění. V hudbě experimentoval s mody, tóninami, barvami, a přitom se nepovažoval za impresionistického skladatele. Je dobré si to uvědomit.
Ostrov radosti vytryskl ze skladatele při tajném mileneckém pobytu s Emmou Bardac na ostrově Jersey a měl snad i výtvarnou předlohu v obraze Antoina Watteaua, zčásti mu byly inspirací také krajiny Williama Turnera. Jedná se o spontánní dílo, gejzír barev a pozitivních emocí. Miroslav Sekera ho přesně tak zahrál, přičemž ho ukázkově zahalil do všeho, co bylo řečeno výše. Výsledek byl úžasný.
V druhé polovině recitálu se sólista představil jako vypravěč drobných příběhů, Dětských scén Roberta Schumanna, jež skladatel věnoval své milované Claře Wieckové. V Sekerově podání vyzněly ideálně jako kouzelné miniatury, střípky nálad, výjevů, jako milé album vzpomínkových fotografií jako umně vybroušené skleněné korálky.

Pak nastalo absolutní vyvrcholení s díly Bedřicha Smetany. Interpret enás tu omráčil virtuozitou, technikou, citem pro obsah a stavbu, ať už šlo o rozvlněnou koncertní etudu Na břehu mořském, půvabně vznešenou Přívětivou krajinou nebo démonickou báseň Macbeth a čarodějnice. Kéž bychom je na pódiu slýchali častěji a v takovém provedení.

V atmosféře příznivého přijetí, jež sálalo z publika ve Dvořákově síni, zazněly na závěr tři rozkošné přídavky: Bachova Siciliana Flétnové sonáty Es dur BWV 1031 v úpravě Wilhelma Kempffa, Španělské capriccio op. 37 Moritze Moszkowského a Chopinovo Nokturno cis moll op. posth.
Co z toho všeho vyplývá? Že máme v Česku klavíristu světové úrovně, který spolehlivě a s jistotou přechází z jednoho stylu do druhého, hraje s chutí, radostí a přirozeným citem (navíc je i skromný a pokorný) a který by bez studu a okolků obstál na BBC Proms, ve Wigmore Hall nebo před hvězdami zmlsaným publikem ve Vídni či kdekoliv v Německu. Zároveň Miroslav Sekera prezentuje skvěle českou hudbu a já si teď jen přeji, aby svým Smetanou mohl uchvátit ještě více posluchačů nejen u nás a aby se pustil do Poetických nálad Antonína Dvořáka, o nichž jejich autor prohlásil, že jen málo pianistů bude mít odvahu hrát je vcelku. Kéž by ji dostal Miroslav Sekera. Je pro ně jako stvořený.

Klavírní orgie aneb proč máme tak rádi klavírní recitály

10. prosince 2018, Opera Plus, Dita Hradecká

Na klavírním recitálu, tedy souboji jediného člověka s velkým nástrojem a prostorem, je něco mimořádně atraktivního. Kouzlo nevyprchalo ani po dvou stech letech, kdy tento typ veřejné prezentace začal razit Franz Liszt. Od té doby návštěvník pokaždé očekává zvláštní typ zážitku, něco, co člověka na několik desítek minut přenese do jiného časoprostoru a co jej promění. Ne vždy se tak stane – pianista nemusí mít svůj den, sejde se nesoustředěné publikum, zazvoní mobil nebo prostě nezarezonuje vše dohromady.

Letošní Festival Rudolfa Firkušného byl bohatý na zážitky když ne rovnou transcendentální, tak určitě takové, které se otisknou hluboko do paměti. Jedním z nich byl recitál Miroslava Sekery. Jako jediný český zástupce přehlídky, které se daří přivážet etablované hvězdy, měl na bedrech nejen obtížné břemeno debutu, ale také vědomí opravdu tvrdé konkurence.

Příležitost využil tak, aby předvedl co nejširší záběr svého repertoáru – jinými a dobře míněnými slovy “pelmel”. Podobně jako Vladimir Horowitz na svém legendárním moskevském recitálu, zvolil na úvod několik Scarlattiho sonát. Krystalická hudba neodpustí jediné zaváhání a Sekera ji provedl s energií a bravurou. Stylově, vkusně. Jeho Beethoven (Sonáta Es dur op. 81a „Les adieux“) byl náležitě emotivní a bouřlivý. Klidně toho bouření mohlo být i víc – je-li tomuto koncertu vůbec co vytknout, pak (subjektivní) pocit, že se hraje „na jistotu“ – všechny akordy a skoky byly dobře připravené, žádné forte nezaznělo drsně, pianista zkrátka ani na okamžik nepustil emoce ze řetězu. Rádi bychom mu nějaký ten překlep odpustili, nebylo však co…

Dokázal, že umí impresionistickou tónomalbu v Debussyho hýřivém Ostrovu radosti i nonšalantně podaném Svitu luny; že má smysl pro beethovenské proporce, že vládně prstovou technikou na Scarlattiho šestnáctinky, že v sobě má srdečnost a muzikálnost pro Smetanovu tvorbu… nejvíc mě však Miroslav Sekera oslovil cyklem miniatur Roberta Schumanna. Dětské scény op. 15 jsou kompozicí pro dospělého, který nezapomněl na své dětství. Tady se ukázala čistota, muzikantství, vkus a něha, promyšlené vedení hlasů i přímost ve vyjádření emocí: toto byl ostrov nerafinované radosti.

Fotogalerie