Allemande, Courante, Sarabanda, Giga. Odkud se vzaly tyto barokní tance a jak je poznáte?
Jedním z taháků programu klavíristy Marka Kozáka 6. listopadu v Rudolfinu je i Partita č. 1 B dur BWV 825 Johanna Sebastiana Bacha. Skládá se ze čtyř tanců: allemande, courante, sarabandy a gigy. Každý z nich pochází z jiné země, má odlišný charakter, tempo a takt.
Allemande
Jak již napovídá název, allemande pochází z Německa. Původně se jednalo o pomalejší lidový tanec na dvě doby, od 16. století se ovšem tancoval na čtyři a byl v módě zejména v aristokratických kruzích. Páry kráčely tam a zpět po celé délce tanečního sálu, přičemž tanečníci udělali tři kroky a na čtvrtou dobu zůstali stát na jedné noze. Živější varianta pak zahrnovala tři odrazové kroky a skok. Ve svých nejranějších podobách se allemande nazýval v Německu jednoduše „Teutschertanz“ nebo „Dantz“, v Itálii „bal todescho“, „bal francese“ a „tedesco“, na francouzském dvoře a v Anglii se mu říkalo „almain“ nebo „almand“. V 17. století jeho popularita mezi tanečníky výrazně upadla, ve stylizované formě se ovšem dostal do instrumentální suity, většinou jako první věta.
Courante
Název tohoto třídobého tance je odvozený od francouzského slova „běh“ (la course), z čehož vycházel i jeho taneční styl založený na běhavém kroku a poskocích v rychlejším tempu. V zemi svého vzniku – ve Francii – inklinoval spíše k mírnějším tempům, zatímco italský corrente byl jeho živější variantou. V barokní suitě tvoří živější kontrast mezi fantazijní allemande a meditativní sarabandou.
Sarabanda
Původně divoký, smyslný tanec se v 16. století importoval z Latinské Ameriky do Španělska, kde jej zařadili do repertoáru zdejší loutnisté a kytaristé. Španělská linie také mimo jiné zapříčinila, že se do tohoto tance dostala řada prvků z arabské hudby. Sarabanda se obvykle tančila v párech ve dvou řadách za doprovodu kastanět. Svůj charakter výrazně změnila poté, co se dostala do Francie. Z vášnivého párového tance se stalo „intelektuální jádro barokní suity“. V Bachově době (1685–1750) již byla zcela přetvořena v pomalý, důstojný tanec ve tříčtvrtečním taktu.
Gigue
Posledním tancem barokní suity je anglická giga neboli jig. Jednalo se o rychlý tanec známý již od 15. století v šestiosminovém taktu, který se tančil v páru s pomalejší sarabandou. Když se pak v 17. století dostal na evropský kontinent, rozdělil se na odlišnou francouzskou a italskou variantu. Francouzská giga byla středně rychlým tancem v šestidobém taktu s nepravidelným frázováním, zatímco italská se tančila velmi rychle ve dvanáctiosminovém taktu. V Bachových suitách si gigue zachovává energický charakter ve stylu své anglické předchůdkyně.
