Bouřlivé ovace pro vítěze Van Cliburn
Bouřlivé ovace sklidil klavírista Yekwon Sunwoo, KBS Symphony Orchestra a dirigent Yoel Levi.
Diváci si vytleskali tři orchestrální přídavky!
Korejský orchestr KBS s vítězem klavírní soutěže Van Cliburna v Praze
26. listopadu 2018, Harmonie, Markéta Vejvodová
Klavírní festival Rudolfa Firkušného ve své historii včera podruhé přivítal spolu s vynikajícím klavíristou také orchestrální těleso. Po Berlínské filharmonii s Ivo Kahánkem (2014) se včera na festivalu představil korejský Symfonický orchestr KBS pod taktovkou svého šéfdirigenta Yoela Leviho. Orchestr byl pozván společně s vítězem prestižní Mezinárodní klavírní soutěže Van Cliburna 2017, korejského klavíristy Yekwona Sunwooa, který se zhostil sólového partu Koncertu pro klavír a orchestr č. 3 d moll op. 30 Sergeje Rachmaninova. Jeho skvělý výkon dramaturgicky lemovaly koncertní předehra Karneval op. 92 Antonína Dvořáka a Symfonie č. 5 e moll op. 64 P. I. Čajkovského.
Vždy, když navštívím jeden z koncertů Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, mám radost. Především z krásné návštěvnosti, úspěchu festivalu, a z upřímné snahy o to, pozvat v rámci rozpočtu nejlepší české a zahraniční klavíristy. Včerejší koncert byl až na několik volných míst vyprodaný. Hlavním lákadlem večera byl loňský vítěz Mezinárodní klavírní soutěže Van Cliburna, korejský klavírista Yekwon Sunwoo. Vítězů prestižních klavírních soutěží je mnoho, nicméně právě tato volba přinesla některé zajímavé podněty. Koncert totiž mimo jiné podával výpověď o celkové úrovni korejských hudebníků v oblasti klasické hudby. Ačkoliv ještě před dvaceti lety byl největší počet asijských studentů hudby v evropských a amerických hudebních školách především z Japonska, již několik let je patrný velký zájem o hudbu právě z řad korejských studentů. Mnoho vynikajících hráčů z Koreje dnes hraje v nejlepších amerických a evropských tělesech a korejští studenti tvoří velký podíl i mezi studenty mistrovských kurzů a hudebních škol. Mnoho z nich zůstává po studiích v zahraničí, ale vrací se také domů, aby dále rozvíjeli hudební život ve své vlasti. K tomu je nutné přičíst i poměrně dobré ekonomické zázemí studentů, kteří mají často i finanční možnosti zakoupit již během studií kvalitní nástroje… Ještě před samotným vystoupením korejského orchestru v Praze všechny tyto okolnosti naznačovaly, že koncert KBS bude patřit k milým překvapením a k velkému hudebnímu zážitku.
Symfonický orchestr KBS vznikl v roce 1956 jako domovské těleso Korejského rozhlasu (celý název je „Korean Broadcasting System Symphony Orchestra“). Mezi bývalými šéfdirigenty najdeme jména předních světových dirigentů, jako Myung-whun Chung, Dmitrij Kitajenko nebo Shinik Hahm. Od roku 2004 ho řídí zkušený izraelský dirigent Yoel Levi, který stál mimo jiné v čele Atlantského symfonického orchestru nebo Bruselské filharmonie, a jako hlavní hostující dirigent Izraelské filharmonie. Orchestr sám sebe považuje za kulturního vyslance své země, což mimo jiné potvrdil právě včerejším festivalovým vystoupením. Na pozvání klavíristy Yekwona Sunwooa totiž korejská strana reagovala přáním mladého klavíristu podpořit s celým symfonickým orchestrem a provést společně koncert, se kterým Yekwon Sunwoo Van Cliburnovu soutěž vyhrál.
Úvodní Dvořákův Karneval op. 92 zazněl spíše jako přátelské gesto a domnívám se, že tato skladba rozhodně není v běžném repertoáru orchestru. Bylo by proto nekorektní toto provedení podrobovat větší kritice. V dalších skladbách totiž hráči prokázali, že ovládají vše, co přeci jenom v Karnevalu trochu chybělo. Orchestrální part Rachmaninova koncertu je poměrně náročný. Orchestr skvěle doprovázel, nikdy nešel zvukově přes sólistu. Velmi častá sóla v dechových nástrojích, které vedou dialog s klavírním partem, postupně stále více odkrývala jedinečné kvality dechové sekce. Sympaticky i skvěle sehraně působila skupina violoncell, kterou vedl korejský koncertní mistr. Více otázek ale už otevírala skupina houslí. V předních asijských tělesech je dodnes zvykem, že se často angažují zahraniční koncertní mistři. V KBS se jedná o skvělého původem belgického houslistu Otto Hanse R. Deroleze. Obzvláště v první části koncertu bohužel houslová skupina zněla nekompaktně. Koncertní mistr často zvukově vyčníval, skupina na jeho hru nedokázala místy včas reagovat a přizpůsobit se. Pro korektnost je ještě třeba dodat, že několik zahraničních hudebníků bylo možné vidět i v obsazení dechových a žesťových nástrojů. Devadesát procent hráčů ale bylo z Koreje a velké zastoupení mají ženy.
Yekwon Sunwoo studoval na Curtisově hudebním institutu a Juilliard School, kde byl jeho profesorem Robert McDonald. Vedl ho také beethovenovský a mozartovský specialista Richard Goode a v současnosti Bernd Goetzke na Hochschule für Musik v Hannoveru. V životopisu Yekwona Sunwooa se můžeme dočíst, že se porota Mezinárodní klavírní soutěže Van Cliburna 2017 velmi rychle shodla na jeho vítězství a jeho provedení třetího klavírního koncertu Rachmaninova prý bylo naprostou senzací. Jeho provedení bylo skutečně jiné, než jak tento notorický známý koncert slýcháme. A musím znovu podtrhnout orchestr, jak skvěle se jeho pojetí koncertu dokázal přizpůsobit. Yekwon Sunwoo je obrovský talent a velký muzikant. V úvodní melodii koncertu vykouzlil nádherné frázování a vyzdvihl detaily, které hned v prvních taktech posluchače ujistily, že se hry ujal mistr klavírista.
První věta byla překvapivě v mírnějším tempu, které podtrhovalo všeobjímající lyrické pojetí. Tento koncert bohužel až příliš často slýcháme v maximálních tempech i v nejvyšší zvukové kapacitě… Yekwon Sunwoo rozhodně nehrál na efekt, jeho provedení vyvěralo z niterného přístupu k Rachmaninově hudbě. Jinak ale vnímám poněkud nižší celkovou zvukovou úroveň. Klavírní hra je určitou chemií mezi způsobem úhozu a používáním paže i celého těla. A s tím ať už se nám to líbí nebo ne souvisí i zvuková kapacita, kterou klavírista může z nástroje získat. A tady má u mne Yekwon Sunwoo velkou pochvalu. Ani v nejvíce exponovaných místech klavír nezněl v takové zvukové intenzitě, kterou můžeme slýchat u jiných světově proslulých klavíristů, kterým ale doslova pomáhá mnohem mohutnější tělesná stavba. Yekwon Sunwoo nikdy nepoužil tvrdý úhoz, jeho hra byla stále měkká. Dokázal se zvukem velmi citlivě a chytře šetřit. Pravdou je, že některá slavná místa, kdy se nástroj v opakovaných rytmických akordech ve fortissimu rozezvučí a rozvibruje do maximálního zvuku, nevyšla tak, jak by si zasloužila. Lyričnost a zvuková paleta úhozu ale vše vynahradila.
Překrásná byla druhá věta, kdy klavír vede nádherný dialog s četnými sólovými dechovými nástroji a Yekwon Sunwoo překrásně vystavěl táhlé dlouhé fráze. Klidnější tempo prvních dvou vět podtrhlo nástup třetí věty, kterou sólista naopak hrál rychle doslova na hranici hratelnosti. Tento hráč nemá jakékoliv technické problémy, ovládá obrovskou barevnou škálu úhozu a především má dispozice pro lehkou prstovou techniku. Věřím, že se svým hudebním cítěním musí být skvělým interpretem také hudby klasické nebo Chopina a doufám, že se v Praze nepředstavil naposledy. Po posledních tónech ho publikum zcela spontánně odměnilo potleskem ve stoje. Poněkud překvapivý byl ale přídavek. Nejen co se týká délky (téměř 10 min), ale i samotného výběru. Zazněla málo známá transkripce hudby R. Strausse z opery Der Rosenkavalier(Ramble on Love duet v úpravě Percyho Graingera, pozn. red.)
Bylo evidentní, že orchestr zvolil program tak, aby v České republice maximálně předvedl své kvality a hráčské schopnosti. Ve druhé větě zazněla Symfonie č. 5 e-moll op. 64 P. I. Čajkovského. Bylo zajímavé, jak s každou větou celkově rostla kvalita provedení, jakoby hráči ze sebe postupně shazovali nervozitu. Hned úvodu první věty udávala vysokou kvalitu provedení sóla v dechových nástrojích a nádherné bylo i náročné sólo v lesním rohu na počátku druhé věty. Prvotřídní fagot, klarinet… Skvěle vyznívala skupina violoncell a také houslová skupina od druhé věty začínala stále více ukazovat svůj potenciál a opravdové kvality. Housle hrály po celý koncert krásná vřelá pianissima. Ale teprve od vrcholné fráze ve druhé větě zněly v překrásném plném zvuku a velmi kompaktně. Třetí věta nepostrádala taneční šarm a dirigent Yoel Levi skvěle vystavěl finále. Při potlesku bylo sice cítit, že orchestr přišlo podpořit mnoho fanoušku z řad krajanů žijících v Praze, ale publikum bylo nadšené a Symfonický orchestr KBS si po skončení vychutnal druhé standing ovation. O přídavky nebyla nouze. Jako první zazněla orchestrální úprava melodické národní korejské písně Arirang. Následoval skvěle procítěný Dvořákův Slovanský tanec č. 2 op. 72, který zněl přímo„dvořákovsky“. Poslední tečkou večera byl efektní Uherský tanec č. 4 Johannesa Brahmse. Symfonický orchestr KBS se spolu s klavíristou Yekwonem Sunwooem představí v příštích dnech i ve Zlíně (28. 11.) a v Bratislavě (29. 11.). Věřím, že publikum koncerty ocení stejným způsobem.
Brilantní Yekwon Sunwoo
27. listopadu 2018, Klasika Plus, Aleš Bluma
Rudolf Firkušný, klavírista světového renomé, byl jedním z těch, kdo stáli v roce 1946 u zrodu Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Po své emigraci v roce 1948 se mohl vrátit na pódium v Rudolfinu až za dlouhých 42 let. Opět na Pražském jaru. To mu proto vzdává hold klavírním festivalem, který nese jeho jméno. Letos probíhá už šestý ročník a jako jediný festival svého druhu v Praze je programově zcela věnován klavírní tvorbě. Pražskou podzimní hudební sezónu každoročně obohacuje o koncerty špičkových pianistů.
Záběr festivalu je skutečně široký. Ten letošní zahájila legenda jazzového klavíru Monty Alexander. Dnes 74 letý jamajský pianista patří k těm umělcům, kteří mají sice klasické vzdělání, které mu dalo brilantní techniku, ale který si našel svůj hudební výraz v jazzu, do kterého ovšem vložil i lidovou tradici své rodné Jamajky Jeho pozvání se ukázalo jako šťastný nápad a mimořádně obohatilo program festivalu. Následoval recitál Piotra Anderszewského, o kterém Klasika Plus referovala minulý týden v článku Anderszewski se přiblížil k podstatě – hudby i vlastní osobnosti.
I letos byl do programu festivalu zařazen orchestrální koncert. Korejský KBS Symphony Orchestra doprovodil svého krajana Yekwona Sunwoo, který přednesl jeden z nejpopulárnějších, ale také nejtěžších klavírních koncertů – koncert pro klavír a orchestr d moll Sergeje Rachmaninova. Než zazněly zvuky klavíru, vzdal korejský orchestr hold místu děje a prvnímu dirigentu České filharmonie. Zazněla koncertní předehra Karneval Antonína Dvořáka. Dvořák zkomponoval cyklus tří koncertních předeher, které propojil procházejícími motivy a dal jim i jedno opusové číslo. Představoval si, že budou prováděny najednou. To se také při premiéře stalo, jenže jeho nakladatel ucítil marketingovou příležitost a přesvědčil Dvořáka, že by bylo vhodnější, aby každá koncertní předehra byla publikována zvlášť, každá pod svým vlastním opusovým číslem. Nejznámější a nejhranější se stala druhá v pořadí, koncertní předehra Karneval. Je to dílo, které svou strhující vitalitou má velice blízko ke Dvořákovým Slovanským tancům. Korejci prokázali, že Dvořákovi rozumí. Bohužel, skupina prvních houslí nebyla plně na výši, a tak při dialogu houslí a dřevěných nástrojů nešlo o rozhovor vyrovnaný. Teprve závěrečná coda ukázala orchestr v plném lesku. Šlo o klasické provedení v tom nejlepším slova smyslu.
Třetí koncert pro klavír a orchestr d moll Sergeje Rachmaninova, je pokládaný za dílo, v němž se projevuje nejvíce jeho klavírní styl. Rachmaninov psal koncert pro své turné po USA a sám ho také premiéroval. Není bez zajímavosti, že druhou premiéru v Carnegie Hall dirigoval Gustav Mahler. Pro svou obtížnost nepatří mezi klavíristy k nejoblíbenějším. O to více je třeba ocenit, že si ho vybral mladý, teprve 29letý Yekwon Sunwoo (Jekwon Sun-u). Na rozdíl od dětí, které povinně „chodily do klavíru“ a moc je to nebavilo, Yekwon se pro klavír rozhodl sám a do cvičení ho nikdo nutit nemusel. Ve svých 15 letech už měl za sebou první veřejný sólový recitál i přijetí na filadelfský Curtisův Institut, kde byl jeho profesorem respektovaný klavírista a dirigent Seymour Lipkin. Po šestiletém studiu na Curtisově institutu si doplňoval vzdělání na slavné Juilliard School v New Yorku. Vyhrál celou řadu soutěží, včetně té nejslavnější – Van Cliburnovy mezinárodní klavírní soutěže. Ta byla založena jako odpověď na vítězství Harveye Van Cliburna na Mezinárodní Čajkovského soutěži v Moskvě v roce 1958. Od roku 1962 se koná každé čtyři roky a patří k nejnáročnějším soutěžím vůbec. Vloni se přihlásilo skoro 300 účastníků, k přehrávkám bylo připuštěno pouze 120 z nich a jen 34 se mohlo zúčastnit jednotlivých kol, kterých je v průběhu 14 dnů celkem 6 a pokaždé si musí interpret připravit jiný repertoár. Do závěrečného kola šel Yekwon právě s Rachmaninovým koncertem a porotu doslova nadchl. Zvítězil jednomyslným rozhodnutím jury. Jestli jej zahrál stejně jako v Praze, pak není divu. Skvělá tónomalba, neuvěřitelná lehkost i v těch nejsložitějších technických pasážích, silná dynamika, úhozy od těch nejtvrdších po nejjemnější, zvuk krásně plastický, výborná práce s pedály, to vše přímo přibíjelo posluchače do sedadel, tóny kroužily sálem a vytvářely chvění až do morku kostí. Orchestr se nenechal zahanbit a Yekwonovi dobře sekundoval. Po posledním tónu nebyla ta obligátní minuta ticha, ale prakticky hned se ozvala bouře potlesku, nadšení, volání Bravo i houkání a dupání. Vyvolávání nebralo konce. Takže Yekwon sedl ke klavíru a přidal poslední milostný duet Range of Love z Růžového kavalíra od Richarda Strausse v aranžmá pro klavír od Percy Graingera. Opět brilantně, i když tentokrát měla navrch především lyrika a nádherný měkký úhoz.
Po přestávce orchestr KBS Symphony Orchestra uvedl Symfonii č. 5 e moll Petra lijíce Čajkovského. Orchestr vznikl jako rozhlasový v roce 1956 a patří k nejpřednějším orchestrům v zemi. Účinkoval při oslavách 50 let OSN v sídle OSN v New Yorku, zahajoval paralympiádu v Pchjongčchangu, v rámci sbližování obou Korejí dal společný koncert se Státním symfonickým orchestrem KLDR napřed v Soulu a poté v Pchjongjangu, podobně jako společné koncerty s Čínskou filharmonií. Kromě celé řady korejských dirigentů v jeho čele stál třeba i Dmitrij Kitajenko nebo Shinik Hahm. Od roku 2014 orchestr řídí Yoel Levi. Znám Leviho z Francie, kdy se sysifovsky snažil sedm let vybudovat z průměrného regionálního symfonického orchestru dobrou filharmonii, kupodivu se mu to i dařilo. Stoupnout si před korejské hudebníky mu muselo po francouzské zkušenosti být přímo balzámem. Korejci v posledních deseti, patnácti letech udělali obrovský pokrok a jak sólisté, tak orchestrální hráči mohou směle konkurovat svým japonským kolegům. To ukázalo i provedení Čajkovského symfonie v Praze. Obzvláště se zaskvěly dechy. Všechna sóla byla skvělá. Oproti Dvořákově Karnevalu se našly i housle, i když ve skupině smyčců je nutno vyzdvihnout především violoncella a kontrabasy. Opět, stejně jako v Dvořákově Karnevalu, závěr byl nejlepší. Orchestr zněl kompaktně, skvěle frázoval, prostě radost poslouchat. Však také obecenstvo to opět ocenilo povstáním a voláním i dupotem.
Orchestr se rozhodl udělat svým posluchačům radost a tak nešetřil přídavky. Jako první zazněla skladba Arirang Fantasy na motivy korejské lidové písně od Seonghmuna Choje, melodicky nádherná, pak přišla řada na Slovanský tanec č. 2 Antonína Dvořáka, krásně provedený s až překvapivě slovanskou melodikou, a večer korunoval Uherský tanec č. 4 Johannesa Brahmse hraný radostně, břeskně a viditelně s chutí.
Byl to jeden z těch koncertních večerů, který se vryje do paměti. Se stejným programem jede orchestr i Yekwon na Moravu (Zlín 28.11.) a na Slovensko (Bratislava 29.11.), takže, komu se nepoštěstilo navštívit koncert v Praze, má ještě šanci. I kdyby lístky už byly pouze na stání. Stojí to za to.
Yekwon Sunwoo a jeho velmi jemný Rachmaninov
27. listopadu 2018, Dinin nevyvážený blog, Dina Šnejdarová
Dalším klavíristou, který se letos představil na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného, byl mladý Korejec Yekwon Sunwoo. V loňském roce suverénně zvítězil v klavírní soutěži Van Cliburna a od té doby je spojován zejména se schopností dosáhnout lehkosti, lyričnosti a jemné tónomalby. O pravdivosti těchto slov jsme se mohli přesvědčit v neděli 25. 11. ve Dvořákově síni Rudolfina. Nebyl to ale jen večer korejského umělce, byl to také večer prestižního jihokorejského orchestru KBS Symhony Orchestra a jeho šéfdirigenta Yoela Leviho.
V úvodu zazněla koncertní předehra Karneval Antonína Dvořáka. Vše v ní bylo, jak má být, plný zvuk, přesnost, noty na svém místě, ale nemohu si pomoci, chyběla mi vřelost. Přece jen, chce-li zahraniční orchestr přivézt do Prahy Dvořákovu hudbu, navíc na pódium Dvořákovy síně, která je neodmyslitelně spjatá s Českou filharmonií, chce to opravdu výjimečné provedení. Možná to bylo míněno jako zdravice pražskému publiku, ale já bych mnohem raději uvítala, kdyby předvedli některého z asijských autorů (třeba Tan Duna nebo Torua Takemitsua?).
Následující Klavírní koncert č. 3 d moll Sergeje Rachmaninova byl bezesporu výjimečný. Yekwon Sunwoo (v současné době studuje v Hannoveru u Bernda Goetzkeho) má skutečně úchvatnou techniku a Rachmaninovovi dodal něhu, lyričnost a půvab. Myslím, že tento umělec není tak výraznou osobností, jako jsou jeho kolegové Beatrice Rana, Daniil Trifonov, Igor Levit nebo Yuja Wang, spíše bych ho postavila vedle Rafała Blechacze, k němuž možná patří menší nápadnost, nikoli však menší kvalita. Yekwon Sunwoo není typ klavírního dravce, třeba bude zrát pomaleji než jeho vrstevníci, ukázal nám ale, že má talent, pokoru, technickou výbavu a hudební inteligenci. Přála bych mu, aby měl před sebou i pěknou uměleckou budoucnost. Zatím je u něj, myslím, velmi důležité, jaký repertoár si bude vybírat, aby vynikly jeho momentální výrazové přednosti. Pro mě osobně bylo v Rachmaninovovi té jemnosti až moc, a přece jen bych občas uvítala plnější zvuk a trochu více virtuózního drajvu.
Méně mě upoutal, přiznám se, orchestr. Yoel Levi je nepochybně spolehlivý dirigent s jasnou představou, ale už jeho angažmá u Atlanta Symphony Orchestra ukázalo, že není tím, kdo by z hudby vytahoval velké emoce, dramata a zarýval se posluchačům pod kůži. U Rachmaninova bych nějaké to drama docela uvítala, navíc, a to se poněkolikáté opakuji, dechová sekce České filharmonie je na takové úrovni a je zvukově natolik specifická, že ji málokdo překoná. Zahraniční orchestry, aspoň ty nejlepší, nemají sice, co se dechů týče, „náš“ český zvuk, mají ale hráče, kteří jsou na vysoké úrovni v tom smyslu, že dokážou klenout melodickou linku a navzájem spolu zvukově kooperovat. To mi u korejského orchestru chybělo. Potřebuji, aby ke mně hudba skrz nástroje mnohem více mluvila, aby fráze v sólech měly začátek a nějakou interpunkci, aby na sebe nástroje navazovaly formou dialogu. Slyšela jsem sice všechny tóny, dynamiku, ale opět to celé nějak neproniklo dál než k mým uším. A jelikož předešlá noc padla na tvorbu kritiky koncertu Piotra Anderszewského, na Čajkovského symfonii už z mé strany nezbylo sil.
