Julianna Avdějeva – živě z Rudolfina
zpět na program

Julianna Avdějeva – živě z Rudolfina

Julianna Avdějeva na Pražském jaru vystoupila poprvé v roce 2011, bezprostředně po svém vítězství na Chopinově soutěži ve Varšavě. Letos se měla na Pražské jaro vrátit spolu s houslistou Gidonem Kremerem, jenže kvůli pandemii ke koncertu nakonec nedošlo. Její vystoupení můžeme teď pomocí streamu Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného zprostředkovat široké veřejnosti. Avdějeva uvede svůj kmenový repertoár, tedy hudbu Fryderyka Chopina a Sergeje Prokofjeva.

Datum konání

Úterý, 3.11. 2020 od 20.00

Místo konání

On-line na firkusny.cz

Program

  • Fryderyk Chopin: Preludium cis moll op. 45
  • Fryderyk Chopin: Scherzo č. 3 cis moll op. 39
  • Fryderyk Chopin: Mazurky op. 41
  • Fryderyk Chopin : Andante spianato a Velká brilantní polonéza Es dur op. 22
  • Sergej Prokofjev: Sonáta pro klavír č. 8 B dur op. 84

Interpreti

  • Julianna Avdějeva - klavír

Julianna Avdějeva

Razantní nástup Julianny Avdějevy (nar. 1985) na mezinárodní scénu následoval po jejím senzačním vítězství na Mezinárodní klavírní soutěži Fryderyka Chopina ve Varšavě v roce 2010.  Vyhrála ji jako teprve čtvrtá žena v historii soutěže (před ní to byly Halina Czerny-Stefańska a Bella Davidovič – ex aequo v roce 1949 a Martha Argerich v roce 1965). Bezprostředně po tomto úspěchu debutovala s Newyorskou filharmonií pod taktovkou Alana Gilberta ve Varšavě a v New Yorku, hrála s NHK Symphony Orchestra pod Charlesem Dutoitem v Tokiu, měla svůj první recitál v londýnské Queen Elizabeth Hall nebo na festivalu Pražské jaro 2011.

Se jménem této moskevské rodačky se ovšem setkávali posluchači na různých místech světa již dříve. Hrála v londýnském Barbican Centre, v Salle Cortot v Paříži, v Bösendorferově sále ve Vídni, Tonhalle v Curychu aj., vystoupila též v USA, Izraeli a Japonsku. Tato angažmá získala na základě cen z mnoha předchozích mezinárodních soutěží, například v Brémách (2003), Ženevě (2006), a není bez zajímavosti, že ve svých dvanácti letech získala 1. cenu v Praze na Mezinárodní soutěži Carla Czerného pro mladé pianisty 1997. Julianna byla tehdy žačkou Jeleny Ivanovy na Hudební škole Gněsiných v Moskvě. V roce 2003 začala studovat ve Švýcarsku na Curyšské univerzitě umění u Konstantina Šerbakova a paralelně na Ruské hudební akademii Gněsiných u Vladimira Troppa, roku 2008 absolvovala současně v Curychu i v Moskvě. Vzdělání si ještě doplnila u renomovaných pianistů na prestižní Mezinárodní klavírní akademii Lake Como.

Julianna Avdějeva dnes patří do okruhu špičkových klavíristů, kteří mají otevřeny dveře na nejvýznamnější hudební festivaly a k nejlepším orchestrům světa. Pianistka, která „nechává hudbu dýchat“ (Financial Times) a „opravdu přinutí klavír zpívat“ (Gramophone) měla po debutu u Los Angeles Philharmonic s Gustavo Dudamelem v květnu 2019 před sebou dynamickou koncertní sezonu 2019/2020. V říjnu 2019 se představila s BBC Scottish Symphony a dirigentem Thomasem Dausgaardem na zahajovacím koncertě BBC Proms Japan v Tokiu, v prosinci poprvé vystoupila ve slavné moskevské koncertní síni Zaryadye a navrátila se k Petrohradské filharmonii. V roce 2020 byla v plánu spousta recitálů, komorních koncertů a prvních hostování u dalších renomovaných orchestrů, jako Orchestre Philharmonique de Radio France, Gürzenich Orchester Köln, Sinfonieorchester Basel, Drážďanská filharmonie ad. Některá angažmá byla přesunuta na jiný termín, jiná se podařilo ještě uskutečnit, než zasáhla do koncertního života koronavirová pandemie. Patřilo mezi ně i americké turné v únoru a březnu 2020, při kterém debutovala s Baltimorským symfonickým orchestrem a dirigentkou Marinou Alsop (Chopinův Klavírní koncert č. 2), měla dva recitály na Miami a začátkem března se vrátila k Pittsburgh Symphony Orchestra, s kterým provedla Griegův Klavírní koncert a moll pod taktovkou Marka Eldera. V současné nepříznivé době Julianna streamuje každý čtvrtek z domova koncerty live na svém Facebooku. 8. listopadu by měla vystoupit na Beethovenském maratónu na festivalu Ars Longa v Moskvě.

Se svými neméně renomovanými kolegy (Julia Fischer, Gidon Kremer ad.) se Julianna Avdějeva věnuje intenzivně komorní hudbě, které patří také její poslední nahrávka z roku 2019 – pro Deutsche Grammophon natočila s Gidonem Kremerem a violoncellistkou Giedrė Dirvanauskaité album se skladbami Mieczysłava Weinberga. Toto hvězdné klavírní trio mělo též vystoupit na Pražském jaru 2020. U labelu Mirare má Julianna tři profilové desky (z toho jednu s díly Johanna Sebastiana Bacha), kolekci jejích excelentních chopinovských nahrávek vydal Institut Fryderyka Chopina ve Varšavě.

Slovo k programu

Na počátku čtyřicátých let dosáhl FRYDERYK CHOPIN (1810–1849) v Paříži věhlasu nejen jako klavírista, ale především v aristokratických kruzích i jako učitel klavíru. Počet osob, které skutečně byly nebo se považovaly za jeho žáky, přesáhl stovku jmen. S tím souvisí také značný počet klavírních skladeb, které v té době vytvořil nejen pro vlastní potřebu prezentace ve šlechtických a měšťanských salonech, ale také pro své žáky a žačky. Preludium cis moll op. 45bylo napsáno roku 1841 a věnováno tehdy patnáctileté Jelizavetě Černyševové, dceři ruského generála a diplomata Alexandra Černyševa. V letech 1834–1842 zkomponoval Chopin čtyři samostatné skladby nazvané „scherzo“, což znamená vtip, žert. Chopinova Scherza jsou však náročné virtuózní skladby, plné energie a dramatičnosti. Scherzo č. 3 cis moll op. 39 načrtl roku 1838 na Mallorce, kde pobýval se svou přítelkyní George Sand. V tamním podnebí se však Chopinův zdravotní stav zhoršil a skladbu mohl dokončit až na jaře dalšího roku v Marseille. Divoké výbuchy, náhlá ztišení a perlivé pasáže se střídají, proud hudby prostupuje chorální melodie, která se několikrát vrací a ústí do závěrečné apoteózy.

V téže době jako Scherzo cis moll dokončil Chopin také cyklus čtyř Mazurek op. 41. Chopinovy mazurky zahrnují patnáct opusů a spolu s jeho valčíky a polonézami se staly reprezentativním příkladem tanečních stylizací v koncertní tvorbě pro klavír. Skladatel v nich osobitě využil podnětů hudby své vlasti. V Mazurce e moll slyšíme citaci polské písně, která vznikla během polského povstání roku 1830. Ve střední části Mazurky H dur zazní ohlas polských lidových rytmů z okolí Mazovska, v Mazurce As dur byly identifikovány vlivy lidové hudby z vojvodství Kujavska. Mazurka cis moll je z cyklu nejintimnější, vyrůstá jako by z ničeho a teprve postupně se rozezpívává, pozvolna se vrací k výchozímu bodu a utichá.

K Chopinovým tanečním stylizacím patří neodmyslitelně také polonéza. Roku 1830 zkomponoval Grande polonaise brillante pro klavír a orchestr, později k ní připojil jako úvod klavírní Andante spianato a obě části propojil jako op. 22. V Chopinových skladbách pro klavír s orchestrem klavír jednoznačně dominuje, orchestrální složka má doprovodnou funkci a je postradatelná. Andante spianato et grande polonaise brillante Es dur se proto dnes nejčastěji uvádí ve verzi pro klavír sólo.

Během práce na hudbě k filmu Alexandr Něvský a na opeře Semjon Kotko rozvrhl SERGEJ PROKOFJEV (1891–1953) trojici klavírních sonát. Podle vzpomínek skladatelovy manželky byl inspirován četbou monografie Romaina Rollanda o životě a díle Ludwiga van Beethovena. Koncepci všech tří sonát vytvořil najednou a v letech 1939–1944 je postupně vypracovával. Sonátu č. 8 B dur op. 84 dokončil v červnu 1944. Dne 30. prosince téhož roku ji poprvé provedl ve Velkém sále Moskevské konzervatoře Emil Gilels, jenž o skladbě prohlásil, že „vyžaduje velký emocionální náboj. Šíří, napětím i půvabem lyrických epizod má téměř koncepci symfonie“. Následujícího roku hrál sonátu poprvé Svjatoslav Richter jako účastník Čajkovského soutěže, v níž získal dělenou první cenu. Richter o Osmé sonátě napsal: „Ze všech Prokofjevových sonát je tato nejrozměrnější, má velmi komplexní, hluboký a kontrastní vnitřní život. Občas se zdá, že ochabuje, jako by byla ponechána neúprosnému běhu času. Na mnoha místech je těžko přístupná, ale to je její mnohotvárností, je jako strom, který se ohýbá pod tíhou ovoce.“

Obě témata první věty působí křehce, něžně, jejich charakter se mění teprve v provedení. Náladu druhé věty prozrazuje už její označení „sognando“ (zasněně); podle některých mínění připomíná schubertovský ländler. Prokofjev v ní použil téma ze scénické hudby k neuskutečněnému uvedení Puškinova Evžena Oněgina, chystanému ke 100. výročí básníkova narození. Finální rondo obsahuje reminiscence na tematický materiál předchozích vět, závěrečné akordy vyvolávají představu zvonů.

Vlasta Reittererová