Zpět na program

Francesco Piemontesi – živě z Rudolfina

Piemontesiho předchází pověst citlivého umělce, který do detailu promýšlí každou frázi. Kombinací klasického repertoáru a moderní hudby bude zahájen osmý ročník festivalu. Koncert otevře dílo jednoho z nejvýznamnějších německých skladatelů současnosti Helmuta Lachenmanna, následovat bude Schubertova Sonáta G dur. Večer zakončí Lisztova mistrovská a monumentální Sonáta h moll.

Program

  • Helmut Lachenmann: Pět variací na Schubertovo téma
  • Franz Schubert: Sonáta G dur D 894
  • Franz Liszt: Klavírní sonáta h moll S 178

Interpreti

  • Francesco Piemontesi - klavír
1 11 2020
Neděle 20.00

Místo konání

Francesco Piemontesi

Rodák ze švýcarského Locarna vyrůstal v trojjazyčné rodině – od dětství jej obklopovala italština, němčina i francouzština. Když nahlédnete do jeho not, upoutá vás množství poznámek ve všech těchto jazycích a angličtina k tomu. Není divu – Piemontesiho pedagogy a mentory byla celá řada klavíristů zvučných jmen z celého světa: Arie Vardi, Alfred Brendel, Murray Perahia, abychom jmenovali alespoň pár z nich.

Předchází ho pověst citlivého umělce, který do detailu promýšlí každou frázi. Ve slavné londýnské Wigmore Hall s velkým úspěchem uspořádal sérii recitálů nazvanou Mozartova Odyssea, během tří sezón uvedl všechny sonáty tohoto mistra vídeňského klasicismu. Kritika vyzdvihla jeho schopnost kontrastně odstínit jednotlivé motivy. Piemontesi v jednom z rozhovorů poodhalil svůj přístup: „Mozart byl znamenitým operním autorem, a tak si pro každý jeho motiv vymýšlím odlišný divadelní charakter.“

Piemontesiho záběr se však neomezuje pouze na hudbu klasicismu. Zvukovou imaginativností uchvátil, když natočil Lisztova Léta putování. Pro britského hudebního kritika Petera Reeda bylo zjevením, jak se Piemontesi coby znamenitý mozartovský interpret dokonale vypořádal s virtuózním pozdně romantickým repertoárem. „V některých pasážích se přes ušlechtilý kontrapunkt převalila masa klavírního burácení a vyvrcholení skladby muselo probudit každého spáče,“ píše Reed.

Byť se klavíru začal věnovat v raném věku, po střední škole uvažoval, zda se nevydat na dráhu vědce. Ke štěstí svému i publika nakonec hudba zvítězila. Roku 2007 získal cenu na prestižní bruselské soutěži královny Alžběty, pro léta 2009–2011 byl vybrán do projektu BBC New Generation Artists. Ale vášeň pro fyziku jej neopustila. „Někdy celé hodiny trávím studováním nových objevů ve snaze pochopit, kam se posouvá vědění naší společnosti,“ říká.

Netají se obdivem k české hudbě – v rozhovorech uvádí, že nahrávka Dvořákova Klavírního koncertu g moll s Českou filharmonií a Rudolfem Firkušným patří k jeho nejoblíbenějším. S Jiřím Bělohlávkem a BBC Symphony Orchestra ostatně Dvořákův koncert natočil a s Českou filharmonií pod taktovkou Manfreda Honecka před třemi lety hrál Beethovenův třetí klavírní koncert. A odkaz na českou hudbu nalézáme také v odpovědi na otázku deníku Guardian: „Představte si, že jste ředitel festivalu s neomezenými finančními zdroji. Jaký byste navrhl snový zahajovací koncert?“ Piemontesi odpovídá: „Amsterdamský Royal Concertgebouw Orchestra by dirigoval Myung-Whun Chung, zahráli by fragment Schönbergova oratoria Jákobův žebřík, dokončený českým skladatelem Ondřejem Adámkem.“

Slovo k programu

Tvorbu významného německého skladatele HELMUTA LACHENMANNA (nar. 1935), žáka Luigiho Nona, charakterizuje specifická práce s organizací zvuků, již sám pojmenoval jako „musique concrète instrumentale“. V Pěti variacích na téma Franze Schuberta z roku 1956 se však s takovými postupy nesetkáme, jedná se o jeho první publikovanou kompozici, psanou ještě tradičním způsobem. Po citaci Schubertova valčíku cis moll uslyšíme detailní práci s harmonií za pomoci seriálních technik (v tomto případě izolace určitých rytmických idiomů, aby mohly být jednotlivě zvýrazněny) či ostrých kontrastů. Schubertova lehkost a „bezbřehá“ lyričnost zde dostávají nové barvy i kontext. Dynamický vrchol představují třetí a čtvrtá variace, po nichž přijde tichý minimalistický závěr.

Pro FRANZE SCHUBERTA (1797–1828) představoval klavír samozřejmou součást života. Nebyl virtuózní klavírista, ale jakmile k nástroji usedl, jako by z něj plynuly melodie a rytmy zcela samozřejmě. Z okamžitých nápadů vyrůstaly pro potěšení přátel pod Schubertovými prsty drobné hudební útvary, z nichž jen některé později zapsal do not. Také pro Schuberta byly podobné chvilky potěšením, neboť dlouhá léta neměl k dispozici vlastní kvalitní nástroj. S tím také souvisí řada opuštěných náčrtků a sonátových fragmentů, pocházejících z desetiletí 1815–1825, které zároveň svědčí o experimentování, o hledání osobitého řešení ustálené hudební formy, k němuž dospěl v posledních třech letech života.

Sonáta pro klavír G dur D 894 byla napsána v říjnu 1826. Následujícího roku vyšla tiskem ve vídeňském nakladatelství Tobiase Haslingera, jenž o své vůli zamlčel označení sonáta a skladbu pojmenoval Fantazie, Andante, Menuetto a Allegretto, s obchodním zdůvodněním, že jedině tak vzbudí skladba zájem „muzicírujících diletantů“. Haslingerův dojem ze skladby byl oprávněný. Také Robert Schumann ji označil jako „formou i duchem“ dokonalou fantazijní sonátu a podobně ji chápal i Franz Liszt. Název sonáta vrátilo skladbě teprve vydání nakladatelství Breitkopf & Härtel roku 1888.

Cyklická sonátová forma je zachována, to je však jen vnější aspekt struktury. Melancholický, jakoby váhavý začátek první věty a z něj vyrůstající druhé téma vskutku působí jako pozvolné rozvíjení fantazie, která se osvobozuje a znovu upadá do zamyšlení. V provedení se obě témata střetávají, spolupůsobí u Schuberta často uplatňovaný prvek polarity durového a mollového tónorodu. Podobně kontrastují prostý zpěvný a výrazně dramatický úsek v pomalé větě. Rovněž menuetová věta má dvě polohy, chmurnou základní mollovou, proti níž stojí půvabné trio připomínající ländler. Až v závěrečném rondu jednoznačně vítězí tanečně radostná, až rozverná nálada.

Sonáta h moll S 178 FRANZE LISZTA (1811–1886) představuje drama o několika dějstvích, barevnou klavírní symfonii, přehlídku dechberoucí virtuozity. Liszt ji dokončil v roce 1853 a věnoval Robertu Schumannovi, který byl tou dobou hospitalizován v psychiatrické léčebně a dílo bohužel nikdy neslyšel. Veřejná premiéra se konala o čtyři roky později v podání Hanse von Bülowa. Publikum skladbu nepřijalo, podle kritiků byla v rozporu s přirozeností a logikou, kritik Eduard Hanslick, obdivovatel Lisztovy klavírní hry, tehdy prohlásil: „Kdokoli tohle slyšel a považuje za krásné, není mu pomoci.“Navzdory tomu, že Liszt navázal – po svém – na Beethovenův odkaz, inspiroval se očividně také Schubertovou Wanderer-Fantasie D 760, narušil až příliš nezvykle sonátovou formu (dodnes nad jejím formálním uspořádáním panují mezi odborníky neshody) a témata rozložil takovým způsobem, že to bylo zkrátka na tehdejší posluchače příliš. Vznikly sice pokusy vysvětlit dílo mimohudebním programem podle Goethova Fausta nebo Bible, autor však k obsahu díla mlčel. Ostatně ještě ve 20. století se Béla Bartók přiznal, že mu skladba připadala zpočátku „studená a prázdná“, cestu k ní hledal též přední lisztovský interpret Ferruccio Busoni. Pevné místo našla sonáta na koncertních pódiích až po 2. světové válce.

Dílo plyne bez přerušení v jednom mohutném toku. Vyrůstá ze skupiny tří témat, jež uslyšíme za sebou hned na začátku: sestupná řada tónů v pomalém tempu, další dvě témata v allegru (tečkovaný rytmus s triolami ve vyšší poloze, úsečné ostinato v basu). Následuje výrazná melodie v D dur (Grandioso) s hutným akordickým doprovodem v lichém metru. Po dalším dramatickém úseku se ocitneme v „nebeské“ Fis dur (Andante sostenuto) a třídobém metru. Poté přichází břitké fugato, jež vyústí ve zkrácenou reprízu, zakončenou ve smířlivě mírné dynamice v H dur. Jako by Liszt zatahoval oponu: ještě naposledy nechá zaznít první téma, zopakuje v akordech durovou tóninu a po 759 taktech se s námi tiše rozloučí osamoceným basovým tónem h.

Dina Šnejdarová

Vlasta Reittererová (Franz Schubert)