Kouzlo Grigorije Sokolova

Hudba z jiného světa

29. listopadu 2018, Harmonie, Věroslav Němec

Grigorij Sokolov, který vystoupil 27. listopadu 2018 v Rudolfinu na čtvrtém koncertu Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, je světovou pianistickou hvězdou nejvyšší kategorie. Dvořákova síň byla zaplněná do posledního místa včetně empory, ba dokonce se po stranách sálu objevilo i několik přístavků.

Svůj festivalový recitál zahájil umělec Beethovenovou Sonátou C dur op. 2/3. Toto dílo je všeobecně považované za první skladatelovu skutečně virtuózní klavírní sonátu. Svou nástrojovou sazbou se blíží klavírnímu koncertu a festivaloví posluchači si v jejích rychlých větách mohli naplno vychutnat pianistovu úžasnou lehkou techniku. Mimořádná byla v Sokolovově podání především finální věta, kterou asi nelze zahrát rychleji a vzdušněji. Díky hraničnímu tempu se v ní navíc vynořila řada zajímavých a jinde neslýchaných detailů. Neméně než technikou nadchl Sokolov svým skvělým rytmickým cítěním, které dodávalo všem třem rychlým větám báječný švih. Pregnantní rytmus je ovšem u tohoto pianisty těsně spjatý s obdivuhodně svobodnou a inspirovanou prací s časem. Sokolovova hra nepůsobila ani v nejzávratnějších pasážích dojmem uspěchanosti a pomalé lyrické partie pianistovi pod prsty doslova „dýchaly“ (neuvěřitelně procítěný závěr nádherně vyzpívané volné věty). Nade vším tím jsem pak byl stále znovu fascinován měkkostí a zpěvností Sokolovova klavírního tónu a umělcovou bezmeznou fantazií, která se projevovala v každém, byť sebemenším detailu, ve výstavbě frází i v promyšleném vedení hlasů. Sokolov je mág, jehož neustále se vznášející ruce vyvolávají dojem, že dokáže s klavírem kouzlit ještě dřív, než se dotkne kláves.

Následujících Beethovenových Jedenáct bagatel op. 119 se už nedalo vnímat jinak, než jako čistá poezie v tónech. Jejich provedení bylo tak nápadité, že jsem u některých čísel – přestože se jedná o známé a často hrané kousky – měl pocit, že je slyším poprvé v životě.

Pianistovo čarování pokračovalo i v Schubertových Čtyřechimpromptus op. posth. 142 D 935, která zazněla po přestávce. Sokolov držel celý cyklus ve ztišené dynamice – ve vrcholech jen sotvakdy překročil hladinu znělejšího mezzoforte. Jeho tichá sametová kantiléna se nesla přítmím zšeřelého sálu lehce a průzračně, jako by přicházela z jiného světa. Publikum při Schubertovi nejenže téměř nedýchalo, ale – což je skutečně s podivem – dokonce ani nekašlalo. Po celém tom schubertovském pianissimovém kouzlení si Sokolov v posledních taktech závěrečného impromptu dovolil malý a hodně originální žert: rychlou sestupnou stupnici – od čtyřčárkovaného f po kontra f, tedy téměř přes celou klaviaturu – zahrál ve forte a celou ji „smáznul“ jedním pedálem, který po posledním tónu ještě chvíli předržel. V nástroji to v tu chvíli zahučelo málem až strašidelně. Nemyslím, že na světě existuje pianista, který by si něco takového na svém recitálu troufnul udělat.

Posluchači ocenili jedinečný Sokolovův umělecký výkon velkolepými a dlouhotrvajícími ovacemi vstoje a vytleskali si ještě šest (!) přídavků. Byly stejně krásné a stejně působivé, jako vše ostatní, co toho večera zaznělo. Sokolovův festivalový recitál se přiřadil k zážitkům, na které se nezapomíná.

Zdroj: časopis Harmonie

Aureola Grigorije Sokolova zazářila v Rudolfinu

29. listopadu 2018, Opera Plus, Anna Šerých

Aureola, která ozařuje jméno Grigorije Sokolova je pravdivá – to jsme si ověřili na silně očekávaném koncertě v úterý 27. listopadu 2018 v Rudolfinu, v Dvořákově síni nabité do posledního místa.

„Klavír a já si musíme rozumět“ je zásada tohoto umělce, pro kterého označení „fenomenální pianista“ je zcela na místě. Jedinečnost a živoucí plnost své interpretace dosahuje zdánlivou jednoduchostí: vše podřizuje dokonalosti hry v detailní službě notovému zápisu a klavír pro něj není interpretační nástroj, ale partner, s kterým musí být v naprostém souznění.

Hraje od malička, celebritou se stal v šestnácti, když v roce 1966 získal zlatou medaili na Čajkovského soutěži v Moskvě. Rázem byl světový pianista, ovšem se všemi těžkostmi umělce z Petrohradu v čase totality.

Říká se mu „král klavíru“, jeho hra je osobitě svobodná, každý takt, každá nota prošla mnohahodinovým studiem, mnohonásobným rozvažováním a cizelováním. V podstatě  nekomunikuje s médii, nenahrává, své umění dává do služby živé interpretaci. Pražané po několika předchozích koncertech (před patnácti lety na Pražském jaru 2003 a nedávno na Firkušného festivalu) dobře vědí, koho a jaké umění jdou poslechnout.

Sokolov nabídl koncizně sestavený program z díla Ludwiga van Beethovena a Franze Schuberta. Všech 32 Beethovenových sonát je pevný, samozřejmý a nevyhnutelný základ světového repertoáru a profesního základu každého pianisty. Existuje už víc než stovka kompletních nahrávek, první uskutečnil Artur Schnabel v letech 1932-1937. Sokolov rozehrál Sonatu C dur op. 2 č. 3, zrale promyšlené dílo mladičkého Beethovena z roku 1794. Skladatel byl tehdy krátce usídlený ve Vídni, měl pověst vynikajícího pianisty, docházel k Josephu Haydnovi, který si jej jako svého žáka dávno přál. Svou vysokou reputaci nastartoval privátními koncerty v palácích místních aristokratů. Klavír znal důvěrně a v kompozici byl chválen už od dvanácti let. Opus 2 je trojčlenný, obsahuje tři sonáty, ta, kterou jsme vyslechli je závěrečná, čtyřdílná včetně scherza, které v té době bylo prvkem inovačním.

Žádný jiný pianista nejde svou kariérní cestou tak svojsky jako právě Grigorij Sokolov. Program, který jsme slyšeli, hraje ve stejném rozvrhu v podstatě v rozmezí dvou tří dnů už od října po celé Evropě, do Prahy přijel z festivalu v Lucernu, pokračovat bude v italské Modeně, prokrouží Německem a Francií a naposledy jej zahraje v půli prosince v Basileji. Tato soustředěnost mu umožňuje bravuru hudebního vyjádření, interpretační ponor, do kterého posluchače vždycky naplno vtáhne. Síla okamžiku, síla prožitku a suverenity byla jasná od prvých tichých staccatových úhozů Sonaty, které předznamenaly, že skvostná virtuozita je plně ve službě hudebního sdělení. Více než klavír vnímáte hudbu, její kompoziční rozvoj, plně a barevně. Ne nadarmo badatelé poukazují na příbuznost prvé věty Sonaty C dur se smyčcovým kvartetem, tak je i zápis místy traktován. Pomalá věta velmi expresivního a podmanivého Adagiastaví na zřetelné melodii dané do dialogu s motivem přenášeným střídavě z basu do výšek, pevně drženým překláním rukou. Této brilanci nasloucháte s napětím, které vrcholí kontrastně dramatickými akordy, branou do dalšího prostoru krásy – do hry rytmů ve Scherzu, na něž naváže finální věta s mohutnými trylky závěrem, pádila jak blahodárný živel, v jehož zajetí je všem naprosto skvěle. V Sokolově podání je jasné sdělení, že Beethoven zanechal fascinující veledílo živoucí krásy stejně přirozené, jako je třeba přirozený zpěv slavíka. Ne nadarmo se Beethoven nejednou dušoval, jak mohutná je pro něj inspirace přírodou.

Takřka atacca následovaly Bagately. Název je vlastně tak trochu klamný, znamená jednoduché skladbičky (každý zná a mnohý i brnkal na klavír Pro Elišku). Jedenáct bagatel op. 119 je ovšem cyklus plný veškeré hudební náročnosti a vyžaduje mistrnou interpretaci. Grigorij Sokolov hraje cyklus vcelku jako suitu mistrných miniatur. Mnohé jsou skutečně stručné, v podstatě nepostřehnete, kdy která začíná, leda když zazní ta, kterou znáte a pak o to víc prožijete rozkoš z nadílky zvukových objevů. Netřeba sledovat Sokolovovu hru, prsty běhají s lehkou samozřejmostí jaksi letmých doteků klaviatury, jakoby spínání páček, které samy hrají plnou, takřka orchestrálně barvenou hudbu.

Navzdory skvěle interpretovanému Beethovenovi byly pro mne největším přínosem koncertu Čtyři impromtus (op. posth. 142 D 935) Franze Schuberta.

Sokolov předvedl, jak omezujícím způsobem vnímáme Schuberta jen jako geniálního skladatele písní a symfonických děl. Schubertovy klavírní Impromtus jsou samozřejmě zpěvné a některé vokální opusy mají i v pozadí, jsou to však drobnosti až vizionářské, každé má svou výraznou charakteristiku a v podání Sokolova, který evidentně odkrývá procedurální stavbu kompozice, jasně slyšíme, jak Schubert uměl exponovat nástroj, chvílemi můžeme soudit třeba až na autorství Liszta. Impromtus napínají posluchačovu fantazii, slyšeli jsme je jako malá, často nostalgická dramata, vždyť taky pochází z času, kdy skladatel znal závažnost své choroby a neodvratný osud. Silně působivě zněly „finesně“ dimenzované repetice v Andante, jakoby návraty k naději a pak nádech tragedie v posledním Impromtu f moll Allegro scherzando, kde závěrečné hluboké F zazvoní coby smírné odcházení, důstojný konec. Schubert dokonalý v exkluzivitě skladatele pro klavír.

Zdroj: Opera Plus

V sále tma a z pódia vše prosvětluje hudba Sokolov znovu v Praze

28. listopadu, Klasika Plus, Jan Průša

Klavírní festival Rudolfa Firkušného nabídl po třech letech recitál Grigorije Sokolova. V Praze ho, stejně jako kdekoliv jinde, doprovází aura mystiky a jedinečnosti. Oblíbený umělec představil Beethovena a Schuberta a nutno dodat, že to byl koncert jako z jiného světa. 

Sokolovovy koncerty jsou neopakovatelné. Shoduje se na tom kritika i samotní posluchači. Zároveň jsou ale složitě popsatelné pro svoje neobvyklé klima a Sokolovovu bezprostřednost. Umělec přichází na pódium o pár minut později, než je ohlášený začátek, s potemnělým světly v sále a kamenným výrazem ve tváří. Ten značí snad jen to, že je Sokolov v tuto chvíli ve svém světě a vše okolo mu překáží. Možná takhle vypadá absolutní interpretace okleštěná od všeho nepotřebného? Nebo je to možná jen rutina stárnoucího umělce, který se dávno ocitá v úplně jiné době, než ze které pochází? Když Sokolov začne hrát, jakákoliv pochybnost mizí. Vytrácí se a v tu chvíli přichází výsostná hudba plná světla, vystavěna na jednotlivých tónech, měkké, až extrémně měkké hře, do které se Sokolov zcela ponořuje. Pocit, že hraje umělec z jiné doby, však zůstává.

V některých chvílích dochází až ke zvukově sterilním momentům. Pro mladšího posluchač, který na internetu žasne nad technikou a efektností Yuji Wang, je to zcela jiný svět. Není lepší nebo horší, ale jiný. Sokolov nevytváří nadměrný patos okolo interpretovaných skladeb, ale vytváří zážitek z bezprostřední chvíle, kterou narušuje jen občasnými hlasitými povzdechy. Soustředí se pouze na podstatu hudby, na cíl výpovědi. I způsob, jakým Sokolov volí program, dovoluje recenzentovi myslet si, že pianistova potřeba položit se do interpretované hudby je opravdu vysoká. Během turné program nestřídá, ale publiku v každém místě předkládá stejnou hudbu, citlivě a logicky zvolenou. Člověk si až říká – podle toho, jak něj Sokolov reálně působí – co si asi myslí o tom, když recenzent polemizuje nad každou maličkostí jeho interpretace a smyslu hry. Pravděpodobně nic, je mu to jedno, možná je to další patos, který ho odvádí od potřeby vnímat hudbu v absolutním kontextu. Doufejme, že to tak je, protože pokud by Sokolov vnímal hudbu opravdu jen jako rutinu, bylo by to velké zklamání.

Podle přání klavíristy jsou světla v sále oproti jindy více ztlumena. Sokolovova hra ale celý prostor nesmírně prosvětluje. Tím, jak jednotlivý tón, jednotlivý úhoz vykresluje a odděluje, jak pracuje s dynamikou a agogikou. Je to zvláštní kombinace transparence a tajemna zároveň. Hra je více méně jasná a ubíhá tempově logicky, ale co je za tím? Jak již bylo naznačeno, v programu předložil Sokolov povedený výběr skladeb. Nejprve mladistvého Ludwiga van Beethovena a jeho Třetí sonátu C dur op. 2/3, následovanou pozdějšími „maličkostmi“ – Jedenácti bagatelami op. 119.; po pauze zakončil skladbou Franze Schuberta – byly to Čtyři impromptus D 935. Sokolovův Beethoven byl nesmírně virtuózní, možná zároveň v jistém smyslu uzavřený. A další paradox, zcela a plně usazený zvuk osciloval mezi dokonalostí a rutinou.

Byl to jen chvilkový názor, protože vzpomínku na hudbu moduluje Sokolov v posluchači svojí interpretační komplexností. A to je jedinečnost celého jeho umění. Impromptus Franze Schuberta byly potom takovým okouzlujícím momentem hudební čistoty a tisíců emocí zároveň. Především Allegro moderato a jeho lehká a oproštěná povaha, žadonící allegretto, důrazné andante nebo přesně strukturované, vykreslené a dynamické allegro scherzando. Ke všemu tomu Sokolov nepotřeboval nic víc, než dvě ruce a klavír. Jeho koncert nelze naplno hodnotit, snad nad ním jen polemizovat. Je potřeba jej zažít a pochopit v té vzácné chvíli, co by mohla být absolutní hudba. Včetně několika (šesti) přídavků a provolávání posluchačů ve stoje.

Zdroj: Klasika Plus

Klavírní bard Grigorij Sokolov

28. listopadu 2018, Dinin nevyvážený blog, Dina Šnejdarová

Nejočekávanější koncert Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného se konal v úterý 27. 11. Vryjme si to datum do paměti, protože jsme byli svědky oné hrabětovské „chvíle, která se už nebude opakovat.“ Nemůže, protože i kdybyGrigorij Sokolov přijel znovu, což si mnozí z nás vroucně přejí, bude to zase jiné. Skvělé, ale jinak skvělé.

Tento ruský pianista je chodící antihvězda, možná by se dalo říci Milan Kundera hudebního světa. Nedává rozhovory, natáčí jen živě a bez střihů a potlesky mezi skladbami ho ruší. Není to arogance, ale životní styl, životní názor a věrnost vnitřní pravdě.

Na pódium nejprve vkročí postava, která jako by vypadla z obrázku Jeana-Jacquese Sempého. Směřuje ke klavíru tak obyčejně, jako by šla zrovna nakupovat housky, neoslňuje žádným vnějším fluidem a z její tváře nečiší v tu chvíli ani moc světla, jež nám dopřeje dokonce i uzavřený András Schiff. Na první pohled není Sokolov ani domingovsky nebo savallovsky šarmantní, ani roztomilý. Jakmile usedne ke klavíru, začne se dít cosi, co lze slovy opravdu těžko popsat. Se Sokolovem se totiž vydáváme na cestu, a není to cesta jednoduchá, je to cesta mystická, je to pouť. Je na každém, kam dojde a co pro sebe objeví. Přitom jako by se na pódiu nic zvláštního nedělo. Starší muž hraje na klavír, nedává příliš najevo své vlastní emoce a zdálky působí poněkud odtažitě.

Otázku techniky odkládám hned, protože o tu zde skutečně nejde. Pochopitelně je fenomenální a dokonalá. Podstatné je, co tento klavírista se skladbami dělá. Jednoduše řečeno, dělá si s nimi, co chce. Přistupuje k nim jako Michelangelo k neopracovanému kusu hmoty a za chvíli z nich vyseká či vytesá kolosální dílo, jaké svět neviděl, neslyšel. Tempa, výraz, dynamika, frázování, všechno interpretuje Sokolov po svém. A opět, není to arogance, ale ta nejvyšší pokora, pro mě osobně největší mystika, která klame svým rádoby obyčejným balením. Pro pianistu je totiž tohle všechno úplnou samozřejmostí, on v ní žije, pohybuje se v ní, je s ní spojen. Od toho se vše odvíjí.
Co se práce s detaily týče, neuvěřitelné byly zvuky a barvy, jež sólista z nástroje vytáhl. Dynamické rozpětí od mnoha pp až k mnoha ff (asi tak nějak si to Čajkovskij představoval ve svých symfoniích?), v pianissimech ještě více pianissimové nuance (není to možné, ale byly tam), mikrodetaily, mikronádechy, mužná fortissima, akcenty a tak dále. Paleta barev, o jaké se nám nesnilo. V jedné chvíli jsem dokonce měla dojem, že slyším flétnu a rozhlédla jsem se, zda někomu nezvoní telefon, ale skutečně šel ten zvuk z klavíru. Byl to magický okamžik, při němž se člověku úplně tajil dech.

Beethovenova Sonáta C dur op. 2/3Jedenáct bagatel op. 109 aSchubertovy Čtyři impromptu op. posth. 142, to byla dokonalost sama. Vstoupili jsme do samotné svatyně hudby, až za chrámovou oponu. A zůstali jsme v ní hodně dlouho, protože Sokolov nás obdařil šesti přídavky. Nedivím se. Tím, jak k hraní přistupuje, unavuje se v úplně jiném tempu než ostatní, a proto by jistě dokázal hrát ještě aspoň dalších dvacet minut navíc.

První pražské vystoupení tohoto klavíristy jsem nezažila, nemám tedy srovnání, ale s jistotou mohu říci, že jsem ještě na koncertě nikdy nikoho neslyšela takhle hrát. Grigorij Sokolov totiž dokáže něco, co je vlastně nemožné. Hraje osobně a zároveň odosobněně, odloží svůj i skladatelův život stranou a nechává promlouvat pouze hudbu v té nejčistší, absolutní formě. Nejde to, ale Sokolov takhle hraje. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy ke mně z hudby nemluvila Schubertova bolest nebo Beethovenova roztrpčenost, ale prostě JEN hudba.

Na konci jsem přemýšlela, jak takový koncert působí na klavíristy v publiku. Je motivací, demotivací, nebo dokonce frustrací? Neměl by být a neměl by být ani výzvou opakovat, napodobovat Sokolovovy finesy. Spíš by měl být výzvou, že stojí za to hledat cestu k sobě samému, nenechat se zviklat, neuhnout a stále se o to snažit. Pak je umění pravdivé, osobité a jedinečné. V sobotu jsme slyšeli Anderszewského, který se na té cestě čas od času zastaví, aby neztratil správný směr, v neděli Yekwona Sunwooa, který má tohle všechno před sebou, a v úterý Grigorije Sokolova, který došel tam, kam dojde jen málokdo. Vlastně skoro nikdo. Berme to jako inspiraci. Jestli tohle nebyl přinejmenším koncert sezony, pak už nevím.

Zdroj: Dinin nevyvážený blog