Nadpozemský Piotr Anderszewski

Klavírní symfonie Piotra Anderszewského

26. listopadu 2018, Harmonie, Dina Šnejdarová

Klavírista Piotr Anderszewski je výjimečně osobitý umělec, který od začátku své kariéry hledá poctivě a všemi směry pravdivost. V Praze debutoval již v roce 2005, naposledy jsme ho slyšeli před třemi lety s Českou filharmonií, letos se představil na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného (ve spolupráci s Koncertním jednatelstvím FOK), a to 24. listopadu, jen dva dny po svátku patronky všech hudebníků sv. Cecílie. K Anderszewského doménám patří dílo Johanna Sebastiana Bacha a Ludwiga van Beethovena, z nichž pro festival sestavil myšlenkově sepjatý, interpretačně dosti náročný program.

Nejprve jsme naslouchali výběru z druhého dílu Dobře temperovaného klavíru. Neřekla bych, že tuhle část večera zahájilo Preludium C dur BWV 870, ale pianistův zvláštně vznešený příchod a milý, upřímný úsměv směrem k publiku. Následující vyjádření Bachova kontrapunktu, onoho komplikovaného vesmíru hlasů, jež se proplétají tak přirozeně, že jsou skutečně odrazem celého stvoření, se Anderszewskému podařilo dokonale. Začneme-li detaily, jeho práce s oběma pedály byla tak propracovaná, že jsme ji sotva postřehli, jednotlivé kontrapunktické linie vynášel s naprostou samozřejmostí přesně tam, kde bylo třeba, silná dynamika byla vždy úhozově pevná, nikoli hrubá či tvrdá, pianissima křehounká jako porcelán a mile něžná. Schopnost docílit plastického zvuku byla v některých místech až neuvěřitelná a dech beroucí, zvláště v Preludiu a fuze dis moll BWV 877, kde se plochy táhly jako ta nejskvělejší malířská linka i s konečným ztenčeným tahem štětce. Nad tím vším se klenul bezchybný cit pro tektoniku, jež vynikla zejména v pomalých částech, kdy se postupně budované napětí dalo doslova krájet, a v neposlední řadě také cit pro zvukové barvy. Jako bychom sledovali pomalý kamerový záběr a při tom naslouchali celému orchestru. Byla to ojedinělá a navzdory výše řečenému, těžko popsatelná bachovská symfonie.

Vždycky se vyplatí postavit vedle sebe Bacha s Beethovenem, Starý Zákon vedle Nového, protože se tak odkryje více souvislostí. Ačkoli Novým Zákonem nazval kdysi skladatel Hans von Bülow Beethovenovy klavírní sonáty, 33 variací na valčík Antona Diabelliho op. 120 bychom mohli klidně nazvat třeba Skutky apoštolskými. Ale dost již Bible. Piotr Anderszewski zahrál Beethovenovy variace přesně tak, jak to popsal britský kritik Andrew Clements v deníku The Guardian. Jako by je právě vymýšlel. V průběhu tohoto tvůrčího gejzíru nastaly okamžiky, kdy se klavírista zcela pohroužil do sebe, prsty čekaly, až jim mozek vyšle ten správný pokyn, aby mohly pokračovat dál, což publikum sledovalo ve ztichlém úžasu (pokud zrovna nerušilo otravným kašláním). Nádherně vynikla všechna Beethovenova proroctví směrem k Schubertovým Impromptu, Chopinovým nokturnům a ještě mnohem dál, až k Rachmaninovovi nebo Lisztovi. Obdivuhodné bylo, jak Anderszewski dokázal během vteřiny, střihem, přejít z jedné nálady do druhé, skočit z virtuózní smrště do mlhavého snění, z mračivého Ludwiga udělat za chvíli Ludwiga umírněného, jemného, nebo dokonce vtipného. Provedení obou autorů obohatil sólista o vlastní životní zkušenosti a nemohu si pomoci, také o hloubku portugalského fada. (Rodák z Varšavy s židovsko-maďarskými kořeny se totiž fatálně zamiloval do Lisabonu a s tím do celého Portugalska.)

Nebyl to večer hraný na efekt, tento interpret nepatří k pianistům, z nichž odkapávají kila emocí, není však ani odtažitě zapouzdřený do sebe. Je přirozený, nenucený, skoro obyčejný a je na něm vidět, že mu hra na klavír dělá dobře. A dělá dobře také nám, posluchačům, protože na empoře několik starších dam poslouchalo Beethovena se zavřenýma očima a s nebesky blaženým úsměvem na tváři. Mohu potvrdit, že nebyly samy. Dotknout se duše, to je asi pro interpreta, jako je Anderszewski, ta nejlepší odměna.

Zdroj: časopis Harmonie

Piotr Anderszewski a Rudolfinum bez dechu

25. listopadu 2018, Opera Plus, Libor Nováček

Piotr Anderszewski, Firkušného festival 2018 foto Zdeněk Chrapek)Že Bachova hudba a jeho Dobře temperovaný klavír může být mnohobarevný, předvedl ukázkově Piotr Anderszewski. Rejstříky koncertního nástroje se objevovaly ve všech nuancích a mimořádně výjimečným způsobem. Takovým, jaký byl vlastní Glennu Gouldovi. Anderszewského Bach má především jasnou rytmickou artikulaci a strukturu a hlavní důraz je na vedení hlasů s upřednostnění basové linky. Krystalická krása zněla, jakoby každá ruka hrála na jiný nástroj. Medové barvy levé ruky se střídaly s téměř Scarlattiovskou průzračností pravé ruky a celkový obraz byl naprosto úchvatný. To ovšem na posluchače po přestávce čekal Beethovenův Mount Everest.

Umělcovo provedení 33 Variací na Diabelliho valčík op. 120 preferuje lyrickou stránku tohoto díla. S naprostou přesností precizně vyvažuje dynamiku a především ekonomika hry je obdivuhodná. S minimální vzdáleností od klaviatury dovede vykouzlit všechny odstíny složité kompozice. Zejména brilance levé ruky a modulace každé, i té nejmenší fráze je to, co je předností pianistů světové třídy. Postura těla mu umožňuje aktivně držet segmenty těla proti působení zevních sil. Bez této sebekontroly by snad ani nebylo možné zvládnout více jak 50 minutovou skladbu. Jeho každý prst vždycky něco vyjadřuje, přináší rozmanitý a atraktivní zvuk, který má onu naprosto vzácnou schopnost propojit hudební obsah s přesností laseru.

O každém Preludiu a fuze, každé Variaci Beethovenova veledíla a o včerejší interpretaci by se dal psát román nebo oslavná báseň. To by bylo pro čtenáře neúnosné. Pro mne a věřím i pro posluchače se jednalo o nejinteligentnější, objevný a monstrózní výklad Diabelliho variací, který málokdo překoná. Večer dal příležitost obdivovat nadpřirozenou kontrolu všech aspektů hry na klavír, kde interpretace je zcela vedena skladatelem, poháněna obsahem a nikoliv experimenty. Od včerejška zase víc věřím výroku Barona Hanse Guida von Bülow: „Věřím v Bacha Otce, Beethovena Syna a Brahmse Ducha svatého“.

Zdroj: Opera Plus

Anderszewski se přiblížil k podstatě – hudby i vlastní osobnosti

25. listopadu 2018, Klasika Plus, Alena Sojková

Byl to teprve druhý koncert letošního Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, počítáme-li v to i jazzového pianistu Montyho Alexandera, který vystoupil ve čtvrtek 22. listopadu v pražském Mercedes Foru. Polský klavírista s portugalským občanstvím Piotr Anderszewski nasadil v sobotu 24. listopadu ve Dvořákově síní Rudolfina tak vysokou laťku, že jsme zvědavi, jak ji v nejbližších dnech překonají Yekwon Sunwoo, Grigorij Sokolov, Miroslav Sekera či Paul Lewis. Anderszewski, který do Prahy přijel i díky Koncertnímu jednatelství FOK, publikum přimrazil k sedadlům dvěma jmény – Johann Sebastian Bach a Ludwig van Beethoven. 

Devětačtyřicetiletého Anderszewského provází pověst výjimečného pianisty a mimořádně hloubavého člověka – před dvěma lety natočil film Mé jméno je Varšava, v němž se kromě vyznání tomuto městu vyrovnává i s jeho zničením na konci války – Anderszewského matka byla maďarská židovka; celkem však jeho jméno figuruje ve třech dokumentech, dva o něm natočil Bruno Monsaigeon. Vedle této filmové anabáze je Piotr Anderszewskiznám i tím, že si dovede vybrat několikaměsíční oddechový čas, aby se mohl poté lépe soustředit na hudbu a skladatele, kteří ho zajímají. I portugalské občanství přijal proto, že ho silně přitahoval Lisabon jako útočiště před světem chaosu, hluku a chamtivosti, jak uvedl v rozhovoru pro časopis Harmonie.

Anderszewski zvolil pro pražský koncert „pouze“ dva skladatele – Johanna Sebastiana Bacha a Ludwiga van Beethovena. V úvodní polovině zahrál výběr z Bachova druhého dílu Dobře temperovaného klavíru, preludia a fugy C dur, H dur, Es dur, dis moll, As dur, gis moll. Psát o obdivuhodné technice, přehledném vedení hlasů, dynamických přechodech a tak dále nemá takřka smysl. To všechno je samozřejmým předpokladem výkonu každého dobrého pianisty. Anderszewski však ke všemu přidává ještě něco navíc: jeho technika je samozřejmá, s hlasy fugy si pohrává jak vánek, dynamiku používá neokázale, s o to větším účinkem na posluchače. Nikde nesklouzl k vnějškové okázalé virtuozitě, pečlivě hlídal, aby pevný až těžký úhoz či oslňující perlivé pasáže nepřebily obsahové sdělení.

Co je u bachovské interpretace důležité, je čas. A Anderszewski s ním zachází výtečně. Po mém soudu právě díky práci s časem, prodlevami, udržel klavírista po celou první polovinu koncertu publikum v maximální pozornosti a nebývalém tichu nerušeném ani zakašláním. A to nedal posluchačům ani vydechnout. Bez předělů a pauz vršil jednu skladbu za druhou, s poctivě vyhranými repeticemi, s ohromující gradací stavěl bachovský monument, který v jeho podání neměl trhliny, a ve vzácné vyrovnanosti předestřel, co je pro Bachovu hudbu podstatné: intelekt a emoce.

S velkým zájmem auditorium očekávalo, co přinese druhá polovina koncertu – 32 variací na Diabelliho valčík op. 120 Ludwiga van Beethovena. Další rozsáhlé dílo, stěžejní nejen v kontextu Beethovenových skladeb, ale celé klavírní literatury. Anderszewski se zabývá interpretací těchto Variací léta, jeho první etapa vyrovnání se s nimi vyvrcholila v roce 2000 velmi oceňovanou nahrávkou pro Virgin Classics. Pro polského pianistu je tato Beethovena skladba tak zásadní, že se k její interpretaci opakovaně vrací a znovu ji promýšlí z jiných úhlů. I pražské provedení bylo důkazem, do jakých prostor, vzdáleností se výjimečný interpret může dostat – a vzít s sebou i posluchače –, nejsou-li mu vzdálené kategorie jako pokora, přijetí, disciplína, svoboda odevzdání…

První, co si publikum uvědomilo, byla samozřejmost, s jakou stylově odlišil oba skladatele. V Beethovenovi projevil smysl pro dramata vystavěná na malé ploše i rychle se střídající kontrasty. Opětovně bylo možné obdivovat dokonalé vedení hlasů. Byl to nesmiřitelný dialog pravé a levé ruky, kdy pravá ruka představuje horizontálu a levá vertikálu. Ani u velkých mistrů není tak zcela obvyklé, že v zájmu výrazu „nespadne“ nějaká ta nota pod klavír. Anderszewskému se to nestává, pečlivá modulace a vyhrání každé noty i v seberychlejších pasážích je jeho krédem. Největší jeho mistrovství v interpretaci těchto Beethovenových variací však spočívá v až neuvěřitelné proměnlivosti technických a výrazových prostředků. V jednom okamžiku slyšíme lehkost, která hraničí s až strojovou přesností, vzápětí se ovšem láme do zamyšlenosti, zádumčivosti, melancholie, niterného usebrání… Totéž se týká rozlišení dynamických odstínů: tak lehounce, křehce, a přitom se zřetelnou artikulací zahraná pianissima jsem už dlouho neslyšela.

Také si nevybavuji tak pozorné, tiché a soustředěné publikum ve Dvořákově síni během klavírního recitálu. Takhle ho uhranout myslím naposledy dokázal Alfred Brendel. Ne, nechci srovnávat, ale umět posluchačům zprostředkovat díky Bachově a Beethovenově hudbě až existenciální zážitek, je výsada pouze velkých umělců. Snad jen ono výše zmíněné přimrazení do sedadel nedovolilo návštěvníkům vyjádřit své nadšení prostřednictvím standing ovation. Přesto aplaudovalo vřele a Piotr Anderszewski je odměnil přídavkem – Beethovenovou bagatellou. I s hudebním vtípkem – vynechal závěrečný akord a nechal celý večer nedořečeně doznít do ticha.

Zdroj: Klasika Plus