Nejen publikum, ale i kritika přijala 13. ročník festivalu s nadšením. Čtěte výběr z ohlasů
Novinky.cz, Richard Hruban
Večer působil jako proměnlivý barevný obraz, který mísí barvy a nálady, a přesto tvoří úchvatný celek. Lisiecki chvílemi jako by jen hladil klávesy, vzápětí je rozezněl v plném zvuku, pohrával si s dynamikou, výrazem, dozvukem i tichem […] Každý tón byl křišťálově jasný, a přitom prodchnutý éterickou lyrikou a hlubokým porozuměním. Celá recenze
Klasikaplus.cz, Zbyněk Pilbauer
Jan Lisiecki se temperamentově až tak úplně nepotkává s tím, k čemu přirozeně tíhnu. Mám dojem, že mnoho rozhodování se u něj odehrává přes hlavu. Ale také je fakt, že přesně ví, kam míří. Drží strukturu, nepodléhá manýrám, technicky je výborný, jeho hra má určitou osobní identitu a svoji pozici známého klavíristy drží konzistentně. Pravidelně odevzdává kvalitní výkony a jeho interpretační svět mi je s každým dalším setkáním o něco bližší. Celá recenze
Operaplus.cz, Aneta Tkačenko Peterová
V každém okamžiku bylo cítit, že ví, co dělá a proč to dělá, bez ohledu nato, jestli se jeho pojetí dané skladby shoduje s názorem diváka […] Co však rozhodně stojí za pozornost jsou jeho preludia Szymanovwského, Góreckého a zvláště Messiaena. Zde dosáhl nejenom velkého vnitřního napětí vystavením dynamické architektury, ale především obrovské míry porozumění a srozumitelnosti. Ve všech případech podal precizní výkon korunovaný křehkým tónem i ve větší dynamice. Celá recenze
Szafamelomana, Mateusz Ciupka
Místo toho, abych byl přemožen obsahem a ohromen všemožností interpreta, cítil jsem rostoucí fascinaci a potřebu poslouchat dál. Parafrázuji Nadii Boulangerovou: Každý akord otevíral novou perspektivu, každý pár vyprávěl nový příběh […] Awdiejewa se v každém preludiu a fuze zdála klást otázku: „Co si o tom myslíš?“ Proto jsem je již druhý den, zaujatý, poslouchal z nahrávky znovu a vím, že se k jejím interpretacím budu mnohokrát vracet. Vzbudily ve mně fascinaci Šostakovičovým op. 87, a to je jeden z nejkrásnějších darů, které může posluchač od interpreta dostat. Celá recenze
Operaplus.cz, Jiří Bezděk
Další koncert charismatické Julianny Avdějevy v Praze se stal mimořádnou událostí nejen v rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, ale vnesl i do oslav 150. výročí úmrtí skladatele závažný umělecký počin. […] Zdrojů informací bylo tedy dost. Publikum je zřejmě využilo a na jejich základě výkon umělkyně objektivně a s láskou ohodnotilo dlouho trvajícím potleskem ve stoje […] Těšíme se, že Julianna Avdějeva, pokorná a ušlechtilá virtuoska, opět navštíví Prahu. Celá recenze
KlasikaPlus.cz, Zbyněk Pilbauer
Jestliže první polovina byla velmi dobrá, tu druhou jsem už nevnímal kriticky vůbec. Možná to bylo skladbami samotnými, možná tím, že Avdějevaještě zvýšila svoji koncentraci, nebo prostě proto, že jsem lépe zacílil pozornost. Důvod nedokážu přesně pojmenovat, ale celých těch padesát minut určitě patřilo k těm silnějším hudebním zážitkům poslední doby. Celá recenze
Szafamelomana, Mateusz Ciupka
Když loni Ivo Kahánek představil tři své žáky (Pavolu Praženicu, Annu Gaálovou a Matouše Zukala), byl jsem ohromen jejich nadšením a dovednostmi. Neméně na mě včera zapůsobili klavíristé Karel Košárek a Jiří Levíček […] Barberova sonáta, napsaná pro Horowitze, má složitou strukturu. Byl jsem nadšený, jak dobře ji pianista rozumí a jak jasně ji komunikuje […] Po přestávce se k Košárkovi připojil Levíček a ve spolupráci, kterou bylo radost sledovat, zahráli Brubeckovy Points on jazz […] Stylisticky mnohoznačný, melodicky atraktivní, barevný cyklus byl skvělým vyvrcholením, ale také potvrzením, že letošní podzim patří Chopinovi a není úniku! Ani nad Vltavou. Celá recenze
KlasikaPlus.cz, Zuzana Dřízalová
K letošním nezapomenutelným uměleckým zážitkům 13. ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného je možné zařadit koncert, který dne 12. listopadu ve Dvořákově síni pražského Rudolfina nabídl americkou tvorbu pro klavír […] Ve druhé polovině koncertu pianista přednesl i ryze jazzovou skladbu Davea Brubecka, a to společně s všestranným umělcem Jiřím Levíčkem – tím tento lehce crossoverový umělecký večer ještě nabyl na výjimečnosti […] Ve všech třech vybraných kusech (Liza, Embraceable You, Fascinating Rhytm) jsem obdivovala Košárkovou práci s dynamikou a agogikou, které jenom podpořily Wildovo virtuózní propracování písní do formy programních etud […] Košárek s přehledem dokázal nastínit kontrastní barevné odstíny, udržet závažnost skladby a při tom si pohrávat s výrazovými detaily. U závěrečné fugy rozezněl všechny protihlasy v kontrastních zvukových polohách tak detailně, že zvuk jeho klavíru naplnil sál až orchestrálním způsobem.
Ve všech osmi částech skladby Points on Jazz skladatele Davea Brubecka byla prezentována vzájemná muzikantská souhra, energie a nadšení […] Obdivuji také vzájemnou rytmickou souhru, která je u jazzových skladeb skutečně důležitá a v neposlední řadě bych upozornila i na práci s dynamikou, díky které se oběma pánům povedlo zvukově plně obsáhnout Dvořákovou síň pražského Rudolfina. Za příjemné překvapení považuji Levíčkův saxofonový vstup v části Chorale a Waltz, který společně s Košárkovou klavírní interpretací barevně zpestřil atmosféru koncertu a zároveň ukázal další muzikantské schopnosti obou pánů […] Po neutuchajícím potlesku byl publiku dopřán přídavek v podobě Gershwinovy skladby Rialto Ripples v úpravě pro dva klavíry, který stylem pokračoval v nastolené jazzové atmosféře. Publiku pražského Rudolfina tak bylo umožněno se ještě více zaposlouchat do významné součásti americké tvorby, co v tak špičkové interpretaci považuji za opravdu exkluzivní zážitek. Celá recenze
Operaplus.cz, Aneta Tkačenko Peterová
Pražské Rudolfinum se ve středu stalo svědkem koncertu, který po dramaturgické i interpretační stránce stál bezesporu za pozornost […] Ačkoliv se jedná o umělce naprosto odlišně umělecky profilované ─ klasický klavírista na straně jedné a jazzový klavírista a improvizátor na straně druhé ─ dohromady utvořili nesmírně umělecky zajímavou kombinaci […]
Tyto technicky velice náročné skladby [Sedmi virtuózních etud podle Gershwina] v sobě skrývají jako témata Gershwinovy populární písně. Košárek je interpretoval s nesmírnou technickou jistotou, vyzdvihoval virtuózní pasáže a tím zesiloval středy i celkovou mohutnost zvuku.
Ve velice nízké dynamice dokázali výborně kooperovat a vzájemně se doplňovat. To, kde zněly improvizace a kde původní partitura, možná ani všichni diváci nepostřehli, avšak výkon obou interpretů je strhl k potlesku i mezi jednotlivými větami, největší si vysloužil Rag a Waltz […] Obrovský ohlas měl i přídavek v podání obou klavíristů, po kterém publikum zdánlivě tleskalo ještě silněji […] Celkově koncert disponoval svižným tempem, dobře vystavěnou dramaturgií a precizním provedením. Celá recenze
Szafamelomana, Mateusz Ciupka
Stále mám před sebou mnoho hudby, kterou musím objevit. Možná včerejší heroický koncert bude prvním krokem, i když ne milníkem […] Znal jsem jeho nahrávku tohoto mistrovského díla (Sony 2019), ale nijak mě neohromila. Teprve živé provedení mi uvědomilo, jak mystickou, erudovanou a zajímavou interpretací máme co do činění. Jasnost motivů, artikulační a stylistická korespondence s hudbou Bacha, Mozarta a Beethovena, kterou Wołodos sugestivně předvedl, a hypnoticky zahrané Andantino – to byl mimozemský zážitek. Fascinující bylo také jeho provedení poslední části – ronda, které nechce skončit, přerušuje kadence, zastavuje se, lapá po dechu, aby s čím dál větší námahou pokračovalo dál, navzdory smrti, a zoufale se drželo tohoto světa. Celá recenze
Operaplus.cz, Michal Rezek
Jak se celou druhou polovinu dvacátého století světová pianistika bez úspěchu snažila napodobit techniku legendárního György Cziffry, tak se posledních třicet let snaží o totéž se stejným neúspěchem u třiapadesátiletého Arkadije Volodose […] Množství tempových změn, dlouhá zastavení a pauzy, naprosto uvolněná agogika, to vše vytvářelo dojem jakési fantazijní kreace s výraznými improvizačními prvky […] Volodose není možné napodobit pianisticky, Volodose není možné napodobit ani muzikantsky, interpretačně. V tom je jeho velká síla. Publikum, z velké části mladé, na jeho interpretaci reagovalo se spontánním nadšením. Ano, budoucí generace pianistů bude hrát jinak, uvolněněji a svobodněji, než my […] Byli jsme zvědavi, jestli Volodos ve svém věku není již za zenitem svých ekvilibristických dovedností, jestli dokáže předvést tu nevídanou smršť a hudební erupci, kterou u něj po právu obdivujeme. Nepřekvapil. Vše bylo tak, jak jsme očekávali. Publikum fascinovaně a s úžasem sledovalo, co se na pódiu děje. Je to nepochopitelné, neuvěřitelné, avšak pro ruce umělce samotného jakoby samozřejmé a jednoduché. Výbuch nadšení byl naprosto spontánní. Celá recenze
KlasikaPlus.cz, Věroslav Němec
Beethovenovský úvod první věty hrál klavírista krásně znělým, hutným tónem, ale hned po pianissimové spršce následujícího dlouhého sestupného rozloženého akordu si nás odvedl do svého magického světa, plného barev a poezie. Volodos má nesmírně bohatý úhozový rejstřík, od neuvěřitelně něžných pianissim po nádherně zářivá, ale přitom překvapivě měkká a zaoblená forte. Schubertovy melodie si klavírista zpíval bezstarostně jako lidové písničky a pokud se někde objevily technicky náročnější pasáže, hrál je s dechberoucí lehkostí. Zajímavé bylo, že v oné schubertovské idyličnosti odkryl co chvíli výrazné dramatické momenty, jaké jsem u jiných pianistů nikdy neslyšel. Celou první větu však umělec nakonec nechal v codě rozplynout do snového pppp.
Klavírista si pohrál s každým detailem, s každou i sebekratší frází, při poslechu jsem měl dojem, že se dívám do kaleidoskopu, který přináší v každém okamžiku nové a nové obrázky, jeden hezčí než druhý. Vybrat to nejkrásnější číslo je prakticky nemožné.
To, co jsme viděli a slyšeli v této skladbě, bylo na hranici lidských možností a možná už i za ní. Volodosovy ruce kmitaly nad klaviaturou v tak závratném tempu, že od pohledu působily jako jednolitá „šmouha“. A při vší té neuvěřitelné technické brilanci se zdálo, že kdyby Volodos chtěl, mohl by ještě přirychlit. Nebylo vůbec divu, že svým Lisztem zdvihl posluchače ze sedadel. Celá recenze
iDnes.cz, Věra Drápelová
Jakmile položil ruce na klávesy v Sonátě pro klavír A dur od Franze Schuberta, dostavil se dojem, že se kláves nedotýká, že pouze dal pokyn, aby se nástroj rozehrál sám a on ho pak už pouze diriguje. A klavír dýchal a měkounce zpíval ušlechtilé Schubertovy melodie […] Už tak dost virtuózní Liszt zněl až pološíleně, přitom Volodosova hra měla v sobě stále měkkost i emocionální hloubku. Celá recenze