Jak to vše začalo…

Tento festival pořádaný Pražským jarem je věnovaný oslavě klavíru a postavě největšího českého klavíristy 20. století Rudolfu Firkušnému, který byl ostatně s Pražským jarem velmi těsně spjat. Stál u jeho zrodu v roce 1946 a po Sametové revoluci byl v letech 1993 – 1994 prezidentem festivalu.

Rozhodnutí doplnit nabídku Pražského jara o samostatný, počtem koncertů menší, avšak umělecky významný festivalový projekt padlo proto, že pražský koncertní život specializovaný klavírní festival mezinárodního formátu dosud nenabízel, a i proto, že odkaz Rudolfa Firkušného je inspirativní.

Tento festival se bude konat pravidelně v listopadu. Měl by být jakýmsi doplněním květnového hudebního svátku. Formátem nevelký, na ploše jednoho týdne nabízející posluchačům sérii klavírních recitálů, na kterých budou vystupovat ti nejlepší světoví klavíristé společně s domácí špičkou.

Ohlédnutí za prvním ročníkem v roce 2013

V rámci čtyř recitálů se v Rudolfinu ve dnech 24. – 30. listopadu 2014 představila trojice mladých klavíristů ze tří evropských zemí a na úvodním koncertu vystoupila opravdová klavíristická legenda – Emanuel Ax.

Dále se představila mladá Francouzka Lise de la Salle s okouzlující poetikou hry. Temperamentní český klavírista Lukáš Vondráček, který v pouhých patnácti letech roku 2002 ohromil posluchače Pražského jara a maďarský klavírista Dénes Várjon, o kterém britské noviny The Observer prohlásily: „že patří k nejvíce fascinujícím pianistům dneška“!

Dramaturgie byla klasická, s jistým akcentem na Beethovena a Brahmse. Zastoupeni byli také mistři 20. století – Janáček, Prokofjev, Bartók a Martinů. Jsme přesvědčeni, že tento nový festival osloví široké kulturní publikum, najde si své trvalé místo v nabídce pražského kulturního života a svoji přesvědčivou kvalitou významně vylepší kulturní život metropole.

Ročník druhý

Pražské jaro je velice potěšeno diváckým úspěchem 2. ročníku Klavírního festivalu Rudolfa

Firkušného. Vyprodanost koncertů dosáhla 82 %, přičemž zahajovací koncert s Berlínskými

filharmoniky a koncert závěrečný, recitál Giovanniho Bellucciho, byly zcela vyprodány.

Formát festivalu je postaven na čtyřech klavírních recitálech na ploše jednoho týdne, v nichž každý z pianistů reprezentuje jedinečný interpretační přístup. Česká klavírní škola se zde dostává do kontextu s interpretační scénou zahraniční, kdy z tohoto tvořivého dialogu profituje jak český posluchač, tak česká hudební scéna jako taková.

Ačkoliv Klavírní festival Rudolfa Firkušného tvoří svým rozsahem a zaměřením výlučně na klavírní literaturu kontrapunkt k velkému Pražskému jaru, naplňuje jedno z poslání Pražského jara – přinášet českému publiku zážitek ze světové interpretační úrovně. V tomto ohledu byl zcela mimořádný hned

zahajovací koncert 2. ročníku – hostování Berlínských filharmoniků, se kterými debutoval na doporučení Pražského jara klavírista Ivo Kahánek. Tento vítěz Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro z roku 2004 se stal teprve druhým českým klavíristou, který s Berlínskými filharmoniky vystoupil. Tím prvním byl právě Rudolf Firkušný. Koncert se uskutečnil v rámci evropského turné Berlínské filharmonie k 25. výročí pádu Berlínské zdi a k výročí Sametové revoluce. Byl přenášen živě Českým rozhlasem Vltava. Deníkem Právo byl označen za nejvýznamnější koncertní událost roku 2014.

Ročník třetí

Ročník třetí

Třetí ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného se v roce 2015 vrátil k formátu čtyř sólových recitálů. Již první etapa prodejů ukázala, že výběr interpretů byl zcela mimořádný. Za květen a červen 2015 se prodalo o 53 % více vstupenek než za stejné období v roce 2014. Celkově se prodej zvýšil o 5 procentních bodů (skok z 83 % v roce 2014 na 88 % v roce 2015). Webové stránky festivalu navštívilo od 12. 5. do 7. 11. 2015 celkem 16‚184 uživatelů, z toho ¾ z České republiky. Mezi top 10 zemí v počtu přístupů na www.firkusny.cz patřily USA, SRN, Čína, Velká Británie, Slovensko, Japonsko, Itálie, Brazílie, Korejská republika a Francie.

Festival zahájil přímý žák Rudolfa Firkušného, americký klavírista uzbeckého původu, Yefim Bronfman, který zařadil na program vedle Roberta Schumanna čtyři sonáty Sergeje Prokofjeva, v jejichž interpretaci dnes nachází jen stěží konkurenci. Druhým velkým jménem festivalu byl ruský klavírista Grigorij Sokolov, jenž završil své festivalové vystoupení šesti přídavky. Festival tradičně prezentoval i jednoho českého zástupce, tentokrát brněnského klavíristu Igora Ardaševa. Ten má rovněž přímé vazby na Rudolfa Firkušného, nejen svou vášní pro tvorbu Leoše Janáčka, ale společně s Rudolfem Firkušným natočil čtyřruční úpravu Janáčkovy předehry Žárlivost. Festivalový čtyřlístek v závěru doplnila, rovněž tradičně, i zástupkyně něžného pohlaví, Gruzínka Khatia Buniatishvili. Svým výkonem naprosto strhla publikum ve vyprodané Dvořákově síni. O nadšení diváků vypovídá i normní zájem o její autogramiádu po koncertě, které se zúčastnilo na 300 z nich. Festival nabídl i letos svým příznivcům a držitelům festivalových vstupenek dvě besedy s aktéry festivalu. Tentokráte s Yefimem Bronfmanem a Khatiou Buniatishvili.

Všechny koncerty zmapovala Česká televize v pořadu Terra musica, který byl odvysílán 24. listopadu 2015.

 

Čtvrtý ročník

Během prvních tří let psaly jeho historii mimořádné osobnosti jako Yefim Bronfman, Emanuel Ax, Grigorij Sokolov, Khatia Buniatishvili, Pierre-Laurent Aimard, Giovanni Bellucci, Dénes Várjon či Lise de la Salle. Z českých interpretů pak Lukáš Vondráček, Jitka Čechová, Igor Ardašev a Ivo Kahánek, jehož fantastické vystoupení s Berlínskými filharmoniky a Sirem Simonem Rattlem se stalo událostí pražské hudební sezóny roku 2014. Rok od roku zvyšující se přízeň diváků potvrzuje, že čtyři klavírní večery na ploše jednoho týdne si našly své příznivce a lákají koncentrací vynikajících, a přitom zcela různorodých výkonů umělců současné interpretační špičky. Festival v roce 2016 nabídl tři klavíristy zahraniční a jednoho zástupce české hudební scény.

 

Klavírista s opěvovanou technikou a fenomenální pamětí Garrick Ohlsson křižuje světová koncertní pódia již bezmála 50 let, jen na pražských pódiích odehrál více než padesát koncertů. Svou kariéru odstartoval vítězstvím v Chopinově klavírní soutěži ve Varšavě v roce 1970. Doslova přes noc se z něj stal jeden z nejvyhledávanějších interpretů děl Fryderyka Chopina. V pražském recitálu však figurovaly dvě jiné Ohlssonovy hudební lásky – Ludwig van Beethoven a Franz Schubert. „Při výběru interpreta pro zahajovací koncert letošního ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného měli pořadatelé mimořádně šťastnou ruku. Ohlsson tu mohl skvěle uplatnit své jedinečné poetické cítění, tichý, něžný a zpěvný úhoz, obdivuhodnou fantazii i smysl pro velkou formu v krásně a přitom decentně modelovaných gradacích,“ píše Věroslav Němec v recenzi uveřejněné na stránkách časopisu

Harmonie a dodává: „Ohlsson už při svém příchodu na pódium navázal s přeplněným Rudolfinem kontakt tak intenzivní, jako se podaří jen málokomu a málokdy. Posluchači seděli po celý večer tiše a soustředěně, takřka ani nedýchali, vědomi si toho, že takového pohlazení po duši se jim nedostane každý den. Za spontánní standing ovation se Ohlsson odměnil třemi přídavky.“

Francouzská kritika Martina Kasíka přirovnala k Vladimiru Horowitzovi a k Martě Argerich. Cestu na světová pódia mu otevřelo vítězství v celosvětové soutěži Young Concert Artists Competition v New Yorku v roce 1999. Následovaly recitály v Carnegie Hall, londýnské Wigmore Hall, Concertgebouw Amsterdam, Tokyo Suntory Hall, Tonhalle Zürich ad. „Jeho hra vyniká obdivuhodnou technikou, plasticitou, silným smyslem pro barvu a inteligencí,“ zhodnotil kritik The New York Times. Martin Kasík nabídl druhý festivalový večer opravdu velkolepý program, ve kterém nechyběla hudba Leoše Janáčka. „K Janáčkovi mám blízko, vyrostl jsem na stejném folkloru jako jeho skladby,“ prohlásil Kasík, který se stal roku 1998 vítězem soutěže Pražského jara. „Kasík znovu překonal očekávání,“ hlásal titulek recenze uveřejněné serverem Klaviatura, který se specializuje na klavírní hudbu. Dále píše: „Je až s podivem, jak Kasík dokáže zajímavě a poutavě interpretovat skladby, především pak ty ne příliš posluchačsky vděčné a vyhledávané. Kasíkova interpretace Janáčkovy hudby však přesvědčí i skladatelovy zaryté odpůrce, že vše je umění a vše skrývá svou krásu, prací interpreta je tuto krásu objevit a ve srozumitelné formě představit publiku. A Kasíkovi se to daří.“ V superlativech se o Kasíkově interpretaci Janáčka vyjádřil recenzent časopisu Harmonie Věroslav Němec: „Kasík k němu přistoupil osobitě, bez jakýchkoli předsudků, a okouzlil posluchače nejen křehkou poetičností, ale i nápaditostí a neotřelostí svého pojetí. Část nazvanou Dobrou noc pak nejenže jsem nikdy neslyšel v jímavějším podání, ale obávám se, že už ji lépe hrát nikdy neuslyším.“

 

Talent mladé Olgy Scheps objevil legendární klavírista Alfred Brendel. Z děvčátka, které v šesti letech odešlo se svou rodinou z Moskvy do Kolína nad Rýnem, se díky němu stala klavíristka, která dnes koncertuje v nejprestižnějších sálech Evropy: Philharmonie Berlin, vídeňském  Konzerthausu, Cadogan Hall v Londýně či Tonhalle Zürich. Její debutové „chopinovské“ CD na labelu Sony Classical z roku 2010 získalo hned vzápětí cenu ECHO Klassik. Poslední album Vocalise se probojovalo mezi první tři nahrávky v Classical Music Charts v Německu. „Pocity ze cinemascope a zvukové opojení s jemně hořkým podtónem,“ napsal Berliner Tagesspiegel o jednom z jejích vystoupení. Její pražské vystoupení vzbuzovalo právem velká očekávání. Server Opera PLUS uveřejnil kritiku s titulem: „Nespoutaná Olga Scheps zavítala do Prahy“. Recenzent Ivan Žáček v textu pro Hudební rozhledy píše: „Německá pianistka ruského původu vstoupila do večera 24. 11. velmi odvážně uchopenou Baladou č. 1 g moll op. 23 Fryderyka Chopina. Objevila v ní dramatické polohy, které v této intenzitě nejsou vždy s dílem spojovány. Bylo to zcela legitimní čtení, a navíc naprosto strhující, úchvatné, v nejlepším smyslu slova teatrální. Scheps prožívá prvou Chopinovu baladu jako velký dramatický příběh. Je umělkyní mimořádně širokého výrazového rozpětí a dokázala to hned dalším číslem večera, Chopinovou Sonátou h moll op. 58. Otevřel se před námi zcela jiný svět, měkčí, ženský, s velkými oázami kantabilní lyriky.“ Recenzi pak uzavírá slovy: „Olga Scheps je ve třiceti letech jednou z nejvýraznějších osobností své generace, a potenciál růstu je u ní obrovský.“

Pro hudbu Haydnovu, Mozartovu, Beethovenovu či Schubertovu má Sir András Schiff mimořádný cit, proto jen těžko nalézáme k jeho interpretaci konkurenci. Je čestným členem Beethoven-Haus v Bonnu, držitelem Zlaté Mozart-Medaille Mezinárodní nadace Mozarteum, jeho poslední „schubertovské“ album z července 2015 bylo vyhlášeno nahrávkou měsíce časopisu Gramophone a BBC Music Magazine. V sezóně 2015–2016 provedl cyklus sestavený ze tří posledních Haydnových, Mozartových, Beethovenových a Schubertových sonát v Carnegie Hall, Disney Hall v Los Angeles, Symphony Hall v Chicagu, v San Franciscu, Washingtonu a Vancouveru. Firkušného festival uzavřel recitál, který programově vycházel z této mimořádné koncertní série. Recenzenti se předháněli v nadšených reakcích. Věra Drápelová na stránkách MF DNES říká: „Úspěch jeho recitálu byl obrovský, přídavky nebraly konce.“ Hudební publicistka Dina Šnejdarová ve své glose uvádí: „Pianista András Schiff je neobyčejný umělec. Mimořádný pianista, v pravém slova smyslu intelektuál, filozof. Ve vnějším projevu je natolik uměřený a koncentrovaný, až skoro vzbuzuje obavy, že jeho interpretace bude kvůli tomu příliš abstrahovaná, akademická, nebo dokonce odtažitá. V sobotu 26. 11. jsme se mohli přesvědčit, že opak je pravdou, že András Schiff umí své nitro, emoce, myšlenky, dojmy a představy vložit do hry s téměř nadlidskou intenzitou, a že jeho vnitřní svět je dostatečně bohatý na to, aby měl posluchačům co dát.“

Jubilejní ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného pohledem médií

Mezi 19. a 28. listopadem 2017 se odehrál jubilejní pátý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, jehož je Pražské jaro pořadatelem. Pražskému publiku se dostalo příležitosti poznat pětici výjimečných klavíristů, z nichž každý reprezentoval jedinečný umělecký pohled. Festival se stal skutečnou oslavou barevnosti světa klavírní interpretace. „Klavírní festival Rudolfa Firkušného je již zakořeněnou událostí podzimní části koncertní sezony a výčtem osobností, které dramaturgové posluchačům představují, se festival dostal do nejprestižnější mety hudebních akcí podobného charakteru,“ konstatuje hudební publicistka Irena Černíčková v článku uveřejněném časopisem Harmonie.

Festival zahájila pianistická legenda Andrei Gavrilov. „Koncert, na který jen tak nezapomeneme,“ stojí v nadpisu recenzí Ireny Černíčkové. „Gavrilov, aniž by si to možná sám přál, má veškeré atributy hvězdné osobnosti. Kromě svého nesporného hudebního talentu je jeho život opředen nejen zlomovými úspěchy, ale také temnějšími okamžiky, kdy byla jeho umělecká činnost sabotována ze strany sovětské politické moci, a nakonec byla jeho touha po veřejném vystupování podlomena na nějaký čas (1994 – 2001) také jím samotným. Domnívám se, že projde-li si interpret tak složitou osobně-profesní cestou, a přesto opět ovládá světová pódia, je to jistá forma přitažlivého tajemna, které posluchače vábí stejně jako jeho hra samotná,“ píše hudební kritička Černíčková. „Posledních patnáct let už je však Gavrilov ‚zpět‛ a myslím, že je to jeden z případů zhmotnění myšlenky ‚co tě nezabije, to tě posílí.‛ Nyní je z něj jeden z nejosobitějších umělců, a to, že máte před sebou extrémně hloubavého klavíristu, cítíte po celou dobu jeho hudebního projevu. Je vnímavý k i k těm nejdrobnějším motivům, a jen stěží u něj uslyšíte ‚jen tak odehrané‛ pasáže,“ hodnotí recenze časopisu Harmonie.

Ke Klavírnímu festivalu Rudolfa Firkušného neodmyslitelně patří objevování nových talentů. Letošním debutantem se stal francouzský rodák s českými předky David Fray. „David Fray okouzlil a dojal,“ píše Věroslav Němec v časopise Harmonie a dodává: „Pořadatelům se podařilo angažovat  jednoho z nejzajímavějších a nejosobitějších soudobých pianistů.“ Svou recenzi uzavírá vyznáním: „Bylo to jedno z nejkrásnějších a nejpůsobivějších provedení tohoto Brahmsova opusu, jaké jsem kdy slyšel, a na to, jak nadpozemsky hrál Fray Intermezza z tohoto cyklu, nikdy nezapomenu. /…/ Festivalové publikum (Rudolfinum bylo vyprodané do posledního místa) bylo natolik vtaženo do Frayova magického světa a poslouchalo natolik soustředěně, že dokonce téměř ani nekašlalo. /…/ Moc bych si přál, abychom Davida Fraye slyšeli v Praze brzy znovu.“

„Stává se dnes málokdy, aby nějaký klavírista dokázal strhnout v první řadě uměleckou opravdovostí a bohatým vnitřním světem,“ hodnotí recenzent Jindřich Bálek, který pro Fraye rovněž nalézá jen slova chvály. V recenzi nazvané „Vášeň v klasickém řádu“ uveřejněné na portálu Opera PLUS popisuje: „Tlumená vášnivost střídala pasáže odhodlaného vzletu. Za pozornost stálo, že veškerá technika byla zcela ve službách výrazu a koncentrace na obsah. Skladby byly přesvědčivé zevnitř, bez jakékoliv pianistické okázalosti. Publikum, ve kterém bylo dosti mladých lidí, bylo nebývale ukázněné a pomohlo vyznění koncertu. Ani potlesk nezněl jako okázalý triumf, ale jako upřímné uznání.“ Závěrem dodává: „Tento klavírista vládne něčím, co je na dnešní klavírní scéně opravdu velmi vzácné: vnitřní přesvědčivostí a interpretační originalitou, která zcela vychází z ducha díla.“ Koncertu udělil hodnocení 90 %.

 

Reprezentantem české klavírní školy byl Tomáš Víšek, jenž přinesl zajímavé svědectví o Rudolfu Firkušném jako skladateli. Dramaturgie tohoto večera přesně vystihovala Víškovu jedinečnost. Intenzivně a cíleně se totiž věnuje interpretaci neznámých či zapomenutých děl českých skladatelů. Své koncertní programy i nahrávací projekty staví na kombinaci známého s neznámým, což je pro něj přímo charakteristické. Festivalové publikum jej odměnilo bouřlivým potleskem, zvláště v Lisztově obtížném díle Venezia e Napoli, jehož složitá struktura klade na klavíristu ty nejvyšší nároky, je prubířským kamenem schopnosti vystavět rozsáhlý interpretační oblouk.

Pierre-Laurent Aimard je mistrem nejmenšího hudebního detailu a vizionářem dnešního hudebního světa. Také na svém druhém vystoupení v rámci našeho festivalu zůstal věrný Bachovi – tentokrát zahrál jeho Goldbergovy variace. „Toto dílo samo o sobě vzbuzuje respekt a pokoru u každého klavíristy (i recenzenta!) a provést jej na koncertním pódiu je bezesporu velký počin, který vyžaduje detailní znalost barokního stylu, perfektní techniku, velkou představivost a mentální sílu ‚utáhnout‛ bez odpočinku tuto hodinu a čtvrt dlouhou kompozici,“ deklaruje recenzent Opery PLUS, klavírista Libor Nováček mladší. Ve svém textu se zamýšlí nad Aimardovým originálním pojetím Bacha – „…jeho výkon v Praze byl nezvyklý, osobitý a často nestandardní v porovnání s interpretací umělců, kteří se pohybují v bezpečném pásmu poučené interpretace děl z doby baroka. /…/ Zcela magicky ovšem zazněla závěrečná Aria da Capo, kterou umělec dovedl do naprosté tichosti a nechal obecenstvo dlouho po zaznění posledních tónů dožít poslední momenty tohoto monumentálního opusu.“

Novinkou tohoto ročníku byl koncert věnovaný hře na dva klavíry. Stalo se tak v podání temperamentního sesterského dua Khatii a Gvantsy Buniatishvili, jejichž koncert uzavřel letošní ročník. „Gvantsa je zemí, já vzduchem,“ odpověděla v jednom rozhovoru Khatia na otázku, jak při společné hře vyvažují celkový zvuk. „Sesterské spříznění je skvělým předpokladem pro spontánní hru – jedna na druhou dokonale slyšíme, můžeme si užívat téměř bezmeznou volnost.“ A skutečně, Dvořákovu síň zaplavily energií a radostí z hudby. „Khatia, Gvantsa a kouzlo, jemuž se nedá nepodlehnout,“ hlásá titulek recenze časopisu Harmonie. Irena Černíčková ve své recenzi dále píše: „Sestry Buniatishvili potvrdily, že jsou v kategorii pianistů mladé generace ve světové špičce. Po téměř okamžitém standing ovation, které se poté opakovalo ještě dvakrát, zazněly dva přídavky a byly neméně úchvatné, jako vše před tím. Libertango Astora Piazzolly a Uherský tanec č. 1 Johannese Brahmse jsou skladby plné tanečně-folklorních prvků provázených dravostí a naléhavosti, což si obě pianistky evidentně užívají plnými doušky. Společně s fantastickou technikou a neobyčejným ženským půvabem tím vytvářejí kouzlo, jemuž, ať hodí kamenem, kdo alespoň na chvíli nepodlehl.“