Ohlédnutí za Firkušného festivalem 2019
Sedmý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, který se odehrál mezi 17. a 23. listopadem, přinesl vystoupení pětice prvotřídních klavíristů. „Letošní vydařený ročník klavírní přehlídky neměl slabé místo,“ píše Dita Hradecká na serveru Opera Plus.
Hvězda Beatrice Rany mocně zazářila
Vůbec poprvé se českému publiku představila mladá italská klavíristka Beatrice Rana, již časopis Gramophone v lednu tohoto roku zařadil mezi pět klavíristů nové „zlaté éry“. Dle tohoto hodnocení tak stojí po boku Daniila Trifonova či Yuji Wang. „Klavírní festival Rudolfa Firkušného zahájen. Oslavovaná Beatrice Rana zazářila i v Praze,“ konstatuje nadpis recenze serveru Opera Plus. „Domnívám se, že divák velice brzo pochopil, co dělá Beatrici Ranu tak přitažlivou a zároveň originální. Určitě v tom hraje velkou roli fakt, jak umí být jednu chvíli dokonale impulzivní a energická a hned nato neskonale jemná a něžná. Tyto velké emocionální zvraty sice nedává vizuálně nijak najevo (při hře je velice pohybově ekonomická, což jí umožňuje dosáhnout maximálních temp), ale v úhozu jsou slyšet dokonale,“ zamýšlí se autorka výše uvedené recenze, muzikoložka Kateřina Pincová.
„Při pohledu na drobnou, subtilní ženu se skoro nechtělo věřit, že bude hrát takové robustní skladby,“ píše Věra Drápelová na stránkách MF DNES. „Rana však ohromila. V pažích má sílu obra, i při nejnáročnějších pasážích na ní není patrná fyzická námaha, síla jejích rukou přirozeně přechází do kláves. Výsledkem je mocný, ale měkký zvuk, dynamicky neobyčejně bohatý – pianissima byla kouzelná.“
„Slouží ke cti pořadatelů Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, že se jim podařilo tuto významnou pianistku získat pro zahajovací festivalový recitál,“ uvádí recenzent časopisu Harmonie Věroslav Němec. „Program, s nímž přijela Rana do Prahy, působil dojmem, že umělkyně vybírala jen to nejtěžší z nejtěžšího. /…/ Po prvních několika pianissimových taktech Chopinovy Etudy č. 1 As dur bylo jasné, že Beatrice Rana se vůbec nemusí prát. Z jediného prostého důvodu – umí totiž kouzlit. To její pianissimo bylo tišší a měkčí než dech a melodie zpívala nad doprovodnými rozloženými akordy tak jímavě, jako to dovedou snad jen zvonky z pohádky.“
Nadpozemský Hamelin
Kanaďan Marc-André Hamelin se mezi pianisty těší výsadnímu postavení – své programy dokáže skvěle vypointovat a jeho pražský recitál 19. listopadu toho byl důkazem. „Okouzlil kultivovaností projevu a absolutně zvládnutou technikou,“ píše Lucie Maloveská v recenzi serveru Klasika Plus. „Hamelinovo pojetí Schubertova křehkého světa postavilo Rudolfinum na nohy,“ uzavírá Maloveská.
Stejného názoru byla i Věra Drápelová v recenzi pro deník MF DNES. „Něco také jímavého, měkkého, odpoutaného od lidského slzavého údolí se v Praze dlouho nedalo slyšet. Jiné slovo než nadzemské se pro popis dojmu ze hry nedá použít. Hamelin jakoby se kláves ani nedotýkal a hudba jakoby mu sama přicházela odněkud shůry.“
„Okouzlené a nadšené festivalové publikum (které bylo Hamelinovým Schubertem tak hypnotizované, že nejenže nekašlalo, ale téměř ani nedýchalo) uspořádalo klavíristovi trojí standing ovation,“ popisuje Věroslav Němec v recenzi časopisu Harmonie. „Jeho technika je skutečně omračující. Nemenší obdiv si ale zasloužilo to, jak pianista dokázal oné hutné a zdánlivě beztvaré zvukové hmotě Fejnbergovy třetí sonáty vtisknout pevné kontury, bezpečně a zřetelně formulovat vrcholy a udržet v celé skladbě tah i napětí,“ hodnotí Němec.
Bartošův dokonale promyšlený dialog
Domácí scénu na koncertu 21. listopadu reprezentoval klavírista Jan Bartoš. „V jeho interpretaci se jedinečným způsobem snoubí srdce s rozumem a výsledek posluchače vždy dojme,“ charakterizoval již dříve dirigent Jakub Hrůša. V minulém roce Bartoš upoutal dvojalbem s výběrem Beethovenových sonát, jež získalo nejvyšší hodnocení v BBC Music Magazine. Pro svůj recitál zvolil dokonale promyšlený dialog klasických děl klavírní literatury s moderními skvosty.
„Osobnost Jana Bartoše navenek vyzařuje kázeň, koncentraci, klid a jemnost až zenovou. Proto jsem byla zvědavá, jak pojme program, v němž si naložil takové emocionální ‚klády‘,“ uvozuje svou recenzi pro server Opera Plus Dita Hradecká. „Pianista vládne uměním dokonale zpěvného tónu (dělá čest svým učitelům a mentorům Ivanu Moravcovi a Alfredu Brendelovi), dokáže odstínit vrstvy a zpřehlednit tak strukturu a jeho dynamická škála je obdivuhodná.“
„Vzít na svá bedra program, v němž vedle sebe stojí ta nejúspornější hudební vyjádření vedle příběhů skoro až gigantických rozměrů, je od interpreta docela slušný risk. Nejen z hlediska provedení, ale i vnímání publika. Klavírista Jan Bartoš si pro Firkušného klavírní festival takový recitál připravil a znovu stvrdil, že je v něm mnohem víc, než se může zdát,“ píše Dina Šnejdarová ve své recenzi pro časopis Harmonie. „Pakliže se v některých tónech Kabeláčových preludií odrazily stíny bolesti, pak v Beethovenově Appassionatě se rozpily. Celá tato schillerovská zápletka převedená do hudby se odvíjela v heroicko-furiózním hávu, Bartoš ji vystavěl s téměř zarputilou agilností jako nedobytný beethovenský hrad. Slyšeli jsme mužná, dovolím si říci chlapská, fortissima, každý tón byl procítěný do morku jeho doznění, dramatický motiv osudového ‚klepání‘ se jevil v sólistově podání takřka přízračně.“
Zařazení Kabeláčových Osmi preludií ocenila také Alena Sojková v recenzi serveru Klasika Plus „Jan Bartoš v nejhlubším soustředění provedl posluchače silnými poryvy i ztišením. Chorální preludium vyznělo vznešeně, ale ne ostře. V dalších pak klavírista, který prokázal, že nezná technické hranice, vyhrál trylky do takřka neslýchané perlivosti, jindy zase rozprostřel před publikem doslova debussyovské obrazy. Vůbec – barevnost, zdůrazněná rafinovanou pedalizací, byla vedle samozřejmé techniky tou určující charakteristikou, která se posluchači drala do uší. Bezpočet významů, které Jan Bartoš dal svou interpretací Kabeláčovým preludiím, byl v závěru korunován až symfonickou velebností.“ Jeho provedení Schumannovy Fantazie C dur op. 17 zhodnotila slovy: „Vášnivý, romanticky rozevlátý (ovšem ta rozevlátost byla pečlivě kontrolována), se smyslem pro detail (opět ty bezkonkurenční trylky) a zabarvení.“
Jazzové zpestření
Milovníci jazzu si 22. listopadu vychutnali cenami ověnčeného klavíristu Aarona Diehla, který se svým triem vystoupil v Divadle ABC. Navzdory mladému věku se v uplynulých patnácti letech nesmazatelně vepsal do povědomí milovníků jazzu. Lákají jej také průniky s klasickou hudbou. S osobitostí sobě vlastní se pouští do objevování nových hudebních světů, často je průkopníkem určujícím trendy. V jeho hudební řeči se přirozeně mísí tradice s moderními pohledy.
Světový Kissin
Sedmý ročník Firkušného festivalu 23. listopadu završil recitál skvělého Jevgenije Kissina, jenž se uskutečnil ve spolupráci s Koncertním jednatelstvím FOK. „Slovo virtuóz čteme v charakteristikách celé řady sólistů. Ovšem Kissin je fenoménem, který překračuje veškerá běžná měřítka. Jeho virtuozita se však neomezuje na soubor technických schopností – Kissin je básníkem klavíru, který cítí silné pouto k Beethovenově hudbě. Svůj recitál tak sestavil výhradně z jeho děl,“ uvedl ředitel festivalu Roman Bělor.
„Zatímco řada současných pianistů s přívlastkem ‚světový‘ vděčí za svou popularitu spíše dobré marketingové strategii, za tím, co na pódiu předvádí Jevgenij Kissin, stojí svízelná, tvrdá práce,“ zdůrazňuje Dita Hradecká ve své recenzi uveřejněné na serveru Opera Plus. „Ani po letech strávených u klaviatury nezanedbává přípravu a na pódiu pak do hry dává vše.“ Recenzentka se ve svém textu podělila o zajímavé postřehy. „Pianista Lukáš Klánský, který seděl vedle mě, nazval Kissinův projev ‚zdravým hraním‘. Je to výstižné: vlastně stačí napsat, že každá nota byla ve správný čas na svém místě. Vše bylo čistě, stylově zahrané. Pozorovat tohoto drobného muže s chlapeckou vizáží, který při klanění rozdával šťastné úsměvy, je čistá radost. Jeho hra je učebnicí správného zacházení s tělem. Je tam ‚velká‘ technika, kdy akordy, těžké jako pytle s pískem, vznikají až v nohou, je tam samozřejmě i drobná prstová technika, v níž se ukazuje neuvěřitelná elasticita Kissinových prstů a dlaní.
‚Zdravé‘ je toto hraní také tím, že nehledá zvláštnosti, originalitu, překvapení tam, kde v partituře nejsou.“ Svou recenzi uzavírá slovy: „Po pauze se Kissin vrátil s ještě větší náloží energie a sopka konečně vybuchla.“
