Archiv

Firkušného festival 2021 ve znamení debutů i návratů

Pražské jaro představuje program 9. ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, který mezi 30. říjnem a 9. listopadem 2021 nabídne pět koncertů jedinečných klavíristů. „Letošní ročník bude ve znamení debutu i návratů,“ říká ředitel festivalu Roman Bělor. „Je až neuvěřitelné, že koncert Igora Levita bude vůbec prvním vystoupeními tohoto ve světě oslavovaného hudebníka u nás a pro Arkadije Volodose to bude teprve druhé vystoupení před českým publikem,“ uvádí Bělor. Dále se na festivalu představí legendární portugalská klavíristka Maria João Pires, francouzský klavírista David Fray, reprezentantem domácí scény bude Lukáš Vondráček. Všechny koncerty se uskuteční ve Dvořákově síni pražského Rudolfina, vstupenky jsou již nyní v prodeji prostřednictvím webu www.firkusny.cz.

Čtyři klavíristé na jednom pódiu

Zahajovací koncert 30. října 2021 slibuje výjimečný zážitek – francouzský klavírista David Fray zazářil na Firkušného festivalu již v roce 2017. Tentokrát se ale nepředstaví v klavírním recitálu, na programu budou koncerty Johanna Sebastiana Bacha pro dva, tři a čtyři klávesové nástroje. „Večer přinese jedinečnou příležitost slyšet čtyři koncertní křídla najednou, když vyvrcholí provedením koncertu pro čtyři klavíry a smyčce, který je Bachovou transkripcí slavného Vivaldiho koncertu pro čtvery housle,“ avizuje dramaturg festivalu Josef Třeštík. Hudebními partnery mu budou Jacques Rouvier, Frayův pedagog z pařížské Conservatoire National Supérieur, a Frayovi bývalí spolužáci Audrey Vigoureux a Emmanuel Christien. Doprovodí je smyčcová skupina Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, kterou bude od klavíru řídit sám Fray. „David Fray hraje Bacha jako žádný jiný klavírista. Jsem přesvědčen, že jeho energie i živá muzikalita strhne členy Pražských symfoniků FOK k mimořádnému výkonu,“ dodává Třeštík.

Hudebník 21. století

Koncert 2. listopadu 2021 bude patřit vynikajícímu Igoru Levitovi, jenž patří k nejvýraznějším hudebníkům mezi současnými klavíristy, zároveň je nesmírně zajímavou osobností s přesahy ke společenským tématům a politice. „Svým způsobem nově definuje, jak by mohl vypadat klasický hudebník ve 21. století,“ zamýšlí se dramaturg Josef Třeštík. „Mám radost, že můžeme jako první pořadatel Levita uvést na naši scénu, a to s referenčním programem Beethovenových tří posledních sonát, které k Levitovi neodmyslitelně patří,“ uzavírá Třeštík.

Fenomenální český klavírista

Lukáš Vondráček byl vůbec prvním českým klavíristou, který v roce 2013 vystoupil na první ročníku Festivalu Rudolfa Firkušného. V letošním roce se na festival vrací s hudbou Ludwiga van Beethovena, konkrétně Sonátou pro klavír č. 27 e moll op. 90, Schumannovou Kreislerianou, výběrem ze Sukových Klavírních skladeb op. 7 a Skrjabinovou Fantazií op. 28. Jeho recitál se odehraje 3. listopadu 2021.

Žijící legenda

Portugalská klavíristka Maria João Pires je žijící legendou. Za svou více než sedmdesátiletou kariéru odehrála bezpočet koncertů, natočila přes sto snímků. Ačkoli sama říká, že má k sólovým recitálům poněkud ambivalentní vztah kvůli pocitu osamělosti, posluchače si dokáže rychle podmanit a navázat s nimi dialog meditativních rozměrů. Její pojetí hudby ostatně vyrůstá z hlubokého studia buddhismu. „Ačkoliv má status velké hvězdy, její interpretace nikdy není okázalá, ale spíše introvertní, vždy směřuje k jádru hudby, které dokáže uchopit v krystalicky čisté podobě a zprostředkovat posluchačům, o čemž jsme se mohli přesvědčit při jejím vystoupení na Pražském jaru 2015,“ popisuje Bělor. „Když Pires poslouchám, zažívám vjem velkého duchovního přesahu. Její interpretace Mozartovy hudby a dnes už legendární spolupráce s houslistou Augustinem Dumayem dokonce kdysi změnila můj pohled na daný repertoár. Sama Pires se netají tím, že sólovými recitály spíše šetří, o to větší mám radost, že vystoupí na našem festivalu,“ vyznává se dramaturg Třeštík. Její recitál se uskuteční 6. listopadu 2021.

Vypravěč silných příběhů

Firkušného festival se 9. listopadu 2021 uzavře recitálem ruského klavíristy Arkadije Volodose. Výstižně jej charakterizoval Thomas Frost, dlouholetý producent nahrávek Vladimira Horowitze: „Volodos má vše potřebné k tomu, aby na klavír přenesl své myšlenky – představivost, vášeň, fenomenální techniku. Jeho virtuozita nezná hranic, v kombinaci s jedinečným smyslem pro rytmus, barvy a poezii z něj činí vypravěče silných příběhů a nekonečných světů!“  Recitál otevře Schubertova optimistická a grandiózní Sonáta D dur, která odráží krásu alpské přírody. Z velkého hudebního plátna se pak klavírista přenese do roku 1909, kdy vznikala první kniha dvanácti Preludií Clauda Debussyho. Co preludium, to originální impresionistická malba, ať už jde o slavnou Dívku s vlasy jako len nebo Potopenou katedrálu.

Arcadi Volodos
Photo: Marco Borggreve

Pozdrav Firkušného rodiny

Navzdory válkám, politickým převratům a pandemiím zůstává hudba poslem, který nám přináší uzdravení, naději a nezlomnou víru v dobro a krásu. S velkou radostí a uznáním blahopřejeme festivalu Pražské jaro k dalšímu, již osmému ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. V roce 1990, u příležitosti udělení čestného doktorátu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Rudolf Firkušný prohlásil: „Když hraji Beethovenovy pozdní sonáty, vstupuji společně se svými posluchači do mystického světa… Vše, co je pomíjivé, ustoupí; vše, co je trvalé, co je podstatou našeho bytí, se náhle vyjeví a začne pronikat do naší mysli; naplní naše vědomí novým poznáním, naše duše vede novým směrem.“ Na této duchovní cestě přejeme všem festivalovým posluchačům plnohodnotné zážitky.

Rodina Rudolfa Firkušného

Klavírní festival Rudolfa Firkušného v alternativní podobě

Osmý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, jejž pořádá Pražské jaro, se uskuteční v alternativní podobě. „Aktuálně platná opatření nám na začátku listopadu neumožní realizovat první čtyři festivalové koncerty s diváky přítomnými v sále. Oslovili jsme proto tým produkční společnosti Mimesis, který stál za úspěšnými přímými přenosy letošního Pražského jara, aby tyto skvělé pianisty zprostředkoval skrze online přenosy, které budou moci diváci bezplatně sledovat na webových stránkách www.firkusny.cz,“ uvedl ředitel festivalu Roman Bělor.

Koncerty mezi 1. a 7. listopadem se uskuteční v původně ohlášených termínech. Festival zahájí recitál Francesca Piemontesiho. Z důvodu celosvětové pandemie koronaviru byl americký klavírista Richard Goode nucen zrušit své evropské turné. Do Prahy nebude moci přicestovat ani Igor Levit, který se měl českému publiku představit vůbec poprvé. „Levit patří k nejosobitějším klavíristům současnosti, tento jeho plánovaný český debut právem vzbuzoval velká očekávání. Hledáme proto náhradní termín a věříme, že jej budeme moci brzy domácímu publiku představit,“ upřesňuje Bělor.

Festivalu se ovšem podařilo operativně zajistit účast Julianny Avdějevy, která se pražskojarnímu publiku poprvé představila v roce 2011, bezprostředně po senzačním vítězství na Chopinově soutěži ve Varšavě. „Letos se měla na Pražské jaro vrátit spolu s houslistou Gidonem Kremerem, jenže kvůli pandemii ke koncertu nakonec nedošlo,“ uvádí dramaturg festivalu Josef Třeštík. „Jsem proto velice rád, že 3. listopadu přijede do Prahy a její vystoupení budeme moci nabídnout jako online stream. Avdějeva uvede svůj kmenový repertoár, tedy hudbu Fryderyka Chopina a Sergeje Prokofjeva.“

V aktualizovaném programu se festival rozhodl vsadit i na jméno mladého českého pianisty Marka Kozáka. „Patří k nejtalentovanějším českým klavíristům své generace, pokud jde o volbu repertoáru také k těm nejpřemýšlivějším. Nebojí se uvádět i díla méně hraných skladatelek a skladatelů, jako je Vítězslava Kaprálová nebo Karel Kovařovic. Na streamovaném koncertě mj. uvede pozdní opus 110 Ludwiga van Beethovena, od jehož úmrtí zanedlouho uplyne 250 let, a skladbu Kejklíř Adama Skoumala, která vznikla na objednávku Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara, jíž je laureátem,“ říká Třeštík.

Čtveřici listopadových koncertů festivalu uzavře klavíristka Slávka Vernerová, jejíž recitál se přesunul na 7. listopadu, program zůstává zachován.

„S nadějí vyhlížíme k 12. prosinci, kdy by letošní festival měl uzavřít legendární Daniel Barenboim. Moc si přejeme, aby se tak stalo před obecenstvem ve Dvořákově síni Rudolfina,“ říká ředitel festivalu Roman Bělor.

Zasvěceným průvodcem přímých přenosů bude klavírista Ivo Kahánek. Diváci se tak mohou těšit na zajímavé rozhovory s vystupujícími umělci i nahlédnutí za oponu pianistického umění.

Zakoupené vstupenky budou refundovány v plné výši. Podrobné informace obdrží  držitelé vstupenek e-mailem do konce října 2020.

Program jednotlivých koncertů

1. 11. Francesco Piemontesi

Helmut Lachenmann

Pět variací na Schubertovo téma

Franz Schubert

Sonáta G dur D 894

Franz Liszt

Vodotrysky u vily d’Este

Klavírní sonáta h moll S 178

3. 11. Julianna Avdějeva

Fryderyk Chopin

Preludium cis moll op. 45

Scherzo č. 3 cis moll op. 39

Mazurky op. 41

Andante spianato a Velká brilantní polonéza Es dur op. 22

Sergej Prokofjev

Sonáta pro klavír č. 8 B dur op. 84

5. 11.  Marek Kozák

Joseph Haydn

Sonáta č. 62 Es dur Hob XVI:52

Ludwig van Beethoven

Sonáta pro klavír č. 31 As dur op. 110

Fryderyk Chopin

Barkarola Fis dur op. 60

Petr Iljič Čajkovskij/Sergej Rachmaninov:

Ukolébavka op. 16 č. 1

Adam Skoumal

Kejklíř

7. 11.  Slávka Vernerová

Leoš Janáček

Klavírní sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“

Antonín Dvořák

Humoresky op. 101/1, 3, 5

Josef Suk

Jaro op. 22a

Robert Schumann

Karneval op. 9

Firkušného festival vyvrcholí recitálem Daniela Barenboima

Osmý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného nabídne mezi 1. listopadem a 12. prosincem pětici výrazných klavírních osobností. „K vrcholům beethovenovských oslav bude nepochybně patřit vůbec první české vystoupení jednoho z nejzajímavějších současných pianistů Igora Levita, v jehož podání zazní poslední tři skladatelovy sonáty, a recitál legendárního Daniela Barenboima, jehož koncert uzavře monumentální variační cyklus na Diabelliho valčík,“ říká ředitel festivalu Roman Bělor. „Zahraniční pianistické hvězdy dále reprezentuje Francesco Piemontesi a Richard Goode. Z českých klavíristů se můžete těšit na Slávku Vernerovou.“ Vstupenky jsou v prodeji on-line prostřednictvím webu firkusny.cz.

Přehlídku 1. listopadu zahájí Francesco Piemontesi, jehož předchází pověst citlivého umělce, který do detailu promýšlí každou frázi. „Dramaturgie letošního ročníku je rozkročená mezi hudbou vídeňských klasiků Mozarta, Schuberta a Beethovena a tvorbou autorů 20. století, jako jsou Debussy, Janáček, Suk. Festival příznačně zahájí Pět variací na téma Franze Schuberta od Helmuta Lachenmannajednoho z nejvýznamnějších německých skladatelů současnosti,“ upřesňuje dramaturg Josef Třeštík.

Slávka Vernerová patří k nejvýraznějším českým klavíristům. Koncertuje po celém světě – recitál odehrála ve slavném sále curyšské Tonhalle, vystoupila za doprovodu Royal Liverpool Orchestra, s velkým úspěchem hostovala na slavném londýnském festivalu BBC Proms – pod taktovkou Jiřího Bělohlávka a za doprovodu BBC Symphony Orchestra. Jako hold svému učiteli prof. Ivanu Moravcovi, který by se v listopadu dožil devadesáti let, pojala Slávka Vernerová program svého recitálu, jenž se uskuteční 3. listopadu. Zařadila na něj díla, která pod vedením jednoho z nejvýznamnějších českých i světových klavíristů nastudovala.

Před české publikum se po patnácti letech vrátí newyorská klavírní legenda Richard Goode, na festivalu vystoupí 5. listopaduSvým koncertem na Pražském jaru v roce 2005 strhl publikum přednesem Beethovenova Druhého klavírního koncertu„Goode, který mj. klavír studoval u Rudolfa Serkina, jej zahrál s obrovským smyslem pro výstavbu jednotlivých ploch i celku, s brilancí a lehkostí, zdobící všechny pasáže a gradující ke stále lepšímu výkonu v mistrně provedeném závěrečném Rondu,“ referovala tehdy v Hudebních rozhledech Hana Jarolímková. Chválou nešetří recenzenti ani dnes, kdy jeho zralost a zkušenost spojují s hloubkou, moudrostí a také přirozeností. A své umění předává i jako pedagog – před dvěma lety na Firkušného festivalu zazářil jeho žák Yekwon Sunwoo.

Vůbec poprvé se českému publiku recitálem 7. listopadu představí klavírista Igor Levit. Americký deník The New York Times jej označuje za „zásadního umělce své generace“. Když v květnu minulého roku za mohutného ohlasu odehrál recitál v newyorské Carnegie Hall, deník uveřejnil recenzi s nadpisem: „Pianista ve dvou hodinách předestřel působivou vizi života“. V témže měsíci Levit vystoupil na pódiu londýnské Wigmore Hall. „Málokdy je v sále při potlesku slyšet burácení jako při fotbalové Lize mistrů. Při včerejším recitálu Levit sklidil ovace plné hlasitých výkřiků obdivu a úžasné ticho nastalo po dohrání Goldbergových variací. Zasloužil si to? Naprosto,“ čteme ve svědectví recenze serveru Arts Desk.

Festival 12. prosince uzavře klavírista a dirigent Daniel Barenboim, jehož lze bez nadsázky označit za žijící legendu klasické hudby. Na festivalu Pražské jaro se poprvé objevil roku 1966 s Anglickým komorním orchestrem – už při prvním hostování se představil jako klavírista a dirigent v jedné osobě. Jeho další návštěva se odehrála roku 1986 s Orchestre de Paris, v jehož čele stál mezi léty 1975 a 1989. V nedávné době se do srdcí českého publika nesmazatelně vepsal, když s Vídeňskými filharmoniky zahájil Pražské jaro 2017 a Smetanův cyklus při této příležitosti uvedl po celé Evropě a v uvádění tohoto cyklu pokračuje i v následujících sezonách.

Pro závěrečný koncert letošního Firkušného festivalu připravil recitál k poctě Ludwiga van Beethovena, vždyť jen několik dní po tomto recitálu si celý svět bude připomínat 250. výročí jeho narození. Večer uzavřou Beethovenovy slavné variace na Diabelliho vlačík. Skladatel a hudební nakladatel Anton Diabelli v roce 1819 zkomponoval třicet dva taktů dlouhý valčík v C dur a poslal jej etablovaným rakouským skladatelům s nadějí, že na něj každý z nich složí jednu variaci. Kolem padesáti z nich přijalo Diabelliho výzvu. Mezi oslovenými byl i Beethoven, který ovšem variací napsal hned třicet tři. Vzniklo tak hodinu trvající dílo vrcholící mohutnou fugou, které tvoří spolu s Bachovými Goldbergovými variacemi vrchol variačního žánru repertoáru klávesových nástrojů.

Ohlédnutí za Firkušného festivalem 2019

Sedmý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, který se odehrál mezi 17. a 23. listopadem, přinesl vystoupení pětice prvotřídních klavíristů. „Letošní vydařený ročník klavírní přehlídky neměl slabé místo,“ píše Dita Hradecká na serveru Opera Plus.

Hvězda Beatrice Rany mocně zazářila

Vůbec poprvé se českému publiku představila mladá italská klavíristka Beatrice Rana, již časopis Gramophone v lednu tohoto roku zařadil mezi pět klavíristů nové „zlaté éry“. Dle tohoto hodnocení tak stojí po boku Daniila Trifonova či Yuji Wang. „Klavírní festival Rudolfa Firkušného zahájen. Oslavovaná Beatrice Rana zazářila i v Praze,“ konstatuje nadpis recenze serveru Opera Plus. „Domnívám se, že divák velice brzo pochopil, co dělá Beatrici Ranu tak přitažlivou a zároveň originální. Určitě v tom hraje velkou roli fakt, jak umí být jednu chvíli dokonale impulzivní a energická a hned nato neskonale jemná a něžná. Tyto velké emocionální zvraty sice nedává vizuálně nijak najevo (při hře je velice pohybově ekonomická, což jí umožňuje dosáhnout maximálních temp), ale v úhozu jsou slyšet dokonale,“ zamýšlí se autorka výše uvedené recenze, muzikoložka Kateřina Pincová.

„Při pohledu na drobnou, subtilní ženu se skoro nechtělo věřit, že bude hrát takové robustní skladby,“ píše Věra Drápelová na stránkách MF DNES. „Rana však ohromila. V pažích má sílu obra, i při nejnáročnějších pasážích na ní není patrná fyzická námaha, síla jejích rukou přirozeně přechází do kláves. Výsledkem je mocný, ale měkký zvuk, dynamicky neobyčejně bohatý – pianissima byla kouzelná.“

„Slouží ke cti pořadatelů Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, že se jim podařilo tuto významnou pianistku získat pro zahajovací festivalový recitál,“ uvádí recenzent časopisu Harmonie Věroslav Němec. „Program, s nímž přijela Rana do Prahy, působil dojmem, že umělkyně vybírala jen to nejtěžší z nejtěžšího. /…/  Po prvních několika pianissimových taktech Chopinovy Etudy č. 1 As dur bylo jasné, že Beatrice Rana se vůbec nemusí prát. Z jediného prostého důvodu – umí totiž kouzlit. To její pianissimo bylo tišší a měkčí než dech a melodie zpívala nad doprovodnými rozloženými akordy tak jímavě, jako to dovedou snad jen zvonky z pohádky.“

Nadpozemský Hamelin

Kanaďan Marc-André Hamelin se mezi pianisty těší výsadnímu postavení – své programy dokáže skvěle vypointovat a jeho pražský recitál 19. listopadu toho byl důkazem. „Okouzlil kultivovaností projevu a absolutně zvládnutou technikou,“ píše Lucie Maloveská v recenzi serveru Klasika Plus„Hamelinovo pojetí Schubertova křehkého světa postavilo Rudolfinum na nohy,“ uzavírá Maloveská.

Stejného názoru byla i Věra Drápelová v recenzi pro deník MF DNES. „Něco také jímavého, měkkého, odpoutaného od lidského slzavého údolí se v Praze dlouho nedalo slyšet. Jiné slovo než nadzemské se pro popis dojmu ze hry nedá použít. Hamelin jakoby se kláves ani nedotýkal a hudba jakoby mu sama přicházela odněkud shůry.“

„Okouzlené a nadšené festivalové publikum (které bylo Hamelinovým Schubertem tak hypnotizované, že nejenže nekašlalo, ale téměř ani nedýchalo) uspořádalo klavíristovi trojí standing ovation,“  popisuje Věroslav Němec v recenzi časopisu Harmonie„Jeho technika je skutečně omračující. Nemenší obdiv si ale zasloužilo to, jak pianista dokázal oné hutné a zdánlivě beztvaré zvukové hmotě Fejnbergovy třetí sonáty vtisknout pevné kontury, bezpečně a zřetelně formulovat vrcholy a udržet v celé skladbě tah i napětí,“ hodnotí Němec.

Bartošův dokonale promyšlený dialog

Domácí scénu na koncertu 21. listopadu reprezentoval klavírista Jan Bartoš. „V jeho interpretaci se jedinečným způsobem snoubí srdce s rozumem a výsledek posluchače vždy dojme,“ charakterizoval již dříve dirigent Jakub HrůšaV minulém roce Bartoš upoutal dvojalbem s výběrem Beethovenových sonát, jež získalo nejvyšší hodnocení v BBC Music Magazine. Pro svůj recitál zvolil dokonale promyšlený dialog klasických děl klavírní literatury s moderními skvosty.

„Osobnost Jana Bartoše navenek vyzařuje kázeň, koncentraci, klid a jemnost až zenovou. Proto jsem byla zvědavá, jak pojme program, v němž si naložil takové emocionální ‚klády‘,“ uvozuje svou recenzi pro server Opera Plus Dita Hradecká. „Pianista vládne uměním dokonale zpěvného tónu (dělá čest svým učitelům a mentorům Ivanu Moravcovi a Alfredu Brendelovi), dokáže odstínit vrstvy a zpřehlednit tak strukturu a jeho dynamická škála je obdivuhodná.“

„Vzít na svá bedra program, v němž vedle sebe stojí ta nejúspornější hudební vyjádření vedle příběhů skoro až gigantických rozměrů, je od interpreta docela slušný risk. Nejen z hlediska provedení, ale i vnímání publika. Klavírista Jan Bartoš si pro Firkušného klavírní festival takový recitál připravil a znovu stvrdil, že je v něm mnohem víc, než se může zdát,“ píše Dina Šnejdarová ve své recenzi pro časopis Harmonie„Pakliže se v některých tónech Kabeláčových preludií odrazily stíny bolesti, pak v Beethovenově Appassionatě se rozpily. Celá tato schillerovská zápletka převedená do hudby se odvíjela v heroicko-furiózním hávu, Bartoš ji vystavěl s téměř zarputilou agilností jako nedobytný beethovenský hrad. Slyšeli jsme mužná, dovolím si říci chlapská, fortissima, každý tón byl procítěný do morku jeho doznění, dramatický motiv osudového ‚klepání‘ se jevil v sólistově podání takřka přízračně.“

Zařazení Kabeláčových Osmi preludií ocenila také Alena Sojková v recenzi serveru Klasika Plus „Jan Bartoš v nejhlubším soustředění provedl posluchače silnými poryvy i ztišením. Chorální preludium vyznělo vznešeně, ale ne ostře. V dalších pak klavírista, který prokázal, že nezná technické hranice, vyhrál trylky do takřka neslýchané perlivosti, jindy zase rozprostřel před publikem doslova debussyovské obrazy. Vůbec – barevnost, zdůrazněná rafinovanou pedalizací, byla vedle samozřejmé techniky tou určující charakteristikou, která se posluchači drala do uší. Bezpočet významů, které Jan Bartoš dal svou interpretací Kabeláčovým preludiím, byl v závěru korunován až symfonickou velebností.“ Jeho provedení Schumannovy Fantazie C dur op. 17 zhodnotila slovy: „Vášnivý, romanticky rozevlátý (ovšem ta rozevlátost byla pečlivě kontrolována), se smyslem pro detail (opět ty bezkonkurenční trylky) a zabarvení.“

Jazzové zpestření

Milovníci jazzu si 22. listopadu vychutnali cenami ověnčeného klavíristu Aarona Diehla, který se svým triem vystoupil v Divadle ABC. Navzdory mladému věku se v uplynulých patnácti letech nesmazatelně vepsal do povědomí milovníků jazzu. Lákají jej také průniky s klasickou hudbou. S osobitostí sobě vlastní se pouští do objevování nových hudebních světů, často je průkopníkem určujícím trendy. V jeho hudební řeči se přirozeně mísí tradice s moderními pohledy.

Světový Kissin

Sedmý ročník Firkušného festivalu 23. listopadu završil recitál skvělého Jevgenije Kissina, jenž se uskutečnil ve spolupráci s Koncertním jednatelstvím FOK. „Slovo virtuóz čteme v charakteristikách celé řady sólistů. Ovšem Kissin je fenoménem, který překračuje veškerá běžná měřítka. Jeho virtuozita se však neomezuje na soubor technických schopností – Kissin je básníkem klavíru, který cítí silné pouto k Beethovenově hudbě. Svůj recitál tak sestavil výhradně z jeho děl,“ uvedl ředitel festivalu Roman Bělor.

„Zatímco řada současných pianistů s přívlastkem ‚světový‘ vděčí za svou popularitu spíše dobré marketingové strategii, za tím, co na pódiu předvádí Jevgenij Kissin, stojí svízelná, tvrdá práce,“ zdůrazňuje Dita Hradecká ve své recenzi uveřejněné na serveru Opera Plus. „Ani po letech strávených u klaviatury nezanedbává přípravu a na pódiu pak do hry dává vše.“ Recenzentka se ve svém textu podělila o zajímavé postřehy. „Pianista Lukáš Klánský, který seděl vedle mě, nazval Kissinův projev ‚zdravým hraním‘. Je to výstižné: vlastně stačí napsat, že každá nota byla ve správný čas na svém místě. Vše bylo čistě, stylově zahrané. Pozorovat tohoto drobného muže s chlapeckou vizáží, který při klanění rozdával šťastné úsměvy, je čistá radost. Jeho hra je učebnicí správného zacházení s tělem. Je tam ‚velká‘ technika, kdy akordy, těžké jako pytle s pískem, vznikají až v nohou, je tam samozřejmě i drobná prstová technika, v níž se ukazuje neuvěřitelná elasticita Kissinových prstů a dlaní.
‚Zdravé‘ je toto hraní také tím, že nehledá zvláštnosti, originalitu, překvapení tam, kde v partituře nejsou.“ 
Svou recenzi uzavírá slovy: „Po pauze se Kissin vrátil s ještě větší náloží energie a sopka konečně vybuchla.“

Příloha pátečních Hospodářských novin

„Není důvod usínat na vavřínech,“ říká italská klavíristka Beatrice Rana, která v šestadvaceti letech dosáhla úspěchů, o jakých si mohou nechat zdát interpreti o desítky let starší. Poutavý rozhovor s ní naleznete v pátečních Hospodářských novinách (25. října 2019), které přinesou osmistránkovou přílohu věnovanou Klavírnímu festivalu Rudolfa Firkušného. Přinášíme vám malou ochutnávku z jejího obsahu.

Kanadského klavíristu Marc-André Hamelina čeká 19. listopadu recitál v Dvořákově síni Rudolfina. Před Pražany stane už osmapadesátiletý interpret, který se v posledních dekádách vypracoval na špičku a jehož schopnosti jeden recenzent označil za „takřka nadlid­ské“. Natáčí, koncertuje, skládá a pře­devším se do širšího povědomí snaží dostat přehlížený repertoár. „Svou kariéru bych nikomu nedoporučoval,“ říká s nadsázkou.

„Celý život jsem poslouchal vše a jiné žánry jsem vnímal se stejnou vážností jako klasickou hudbu. Kind of Blue od Milese Davise nebo A Love Supreme od Johna Coltrana jsou pro můj život stejně důležité jako opusy klasických autorů,“ vysvětluje Jan Bartoš, kterého 21. listopadu čeká recitál v pražském Rudolfinu. Pro Bartoše jiné žánry a umělecké druhy nejsou „odreagováním“. Výtvar­né umění, literaturu a film vnímá jako nástroj k hlubšímu pochopení světa. S tím koresponduje i jeho zájem o meditaci, křesťanskou a orientální literaturu.

„Klasika potřebuje víc improvizace,“ říká americký klavírista Aaron Diehl, který bude 22. listopadu v Divadle ABC reprezentantem jazzové hudby. „Hudba je jako jazyk. A když jste odma­lička bilingvní, na rozdíly v konstrukci těch jazyků nehledíte. Pro mě žánrové bariéry nikdy neexistovaly,“ vysvětluje devětatřice­tiletý muž, který dnes Gershwinův klavírní koncert hrává s Losangeleskou filharmo­nií nebo Clevelandským orchestrem stejně často, jako vystupuje s vlastním jazzovým triem. To přiveze také do Prahy. Od Diehlova pražského vystou­pení lze čekat úplně všechno, včetně třeba gospelu. Když dospíval, hrával na var­hany v kostele a dalších deset let doprovázel na klavír i varhany pastora v jiném kostele v newyorském Harlemu, kde bydlel. „Před dvěma roky jsem se přestěhoval do Brook­lynu a mám tak nabitý diář, že už se do Har­lemu nedostanu tak často, jak bych chtěl. Ale ta komunita mi je pořád blízká,“ dodává.

Do Prahy se před časem přestěhoval osmačtyřicetiletý moskev­ský rodák Jevgenij Kissin, jenž je umělec s aurou génia. Jeho hra uchvacuje až nelidskou dokonalostí. Fenomenálnímu umělci, intelektuálovi, v poslední době také skladateli a básníkovi jsou běžné prak­tické záležitosti možná poněkud vzdá­lené, o to více jej však tíží geopolitická situace. Rozhovoru, který vznikal před Ki­ssinovým vystoupením 23. listopa­du v pražském Rudolfinu na Klavír­ním festivalu Rudolfa Firkušného, věnoval velkou péči a čas. Původně se měl točit kolem klavíru a Beetho­vena, kterého dal interpret na pro­gram recitálu. Nakonec se rozbujel v odpovědích na společenské a poli­tické otázky. Nenechte si ujít páteční vydání Hospodářských novin!

Video-portrét Beatrice Rany

Časopis Gramophone ji v lednu tohoto roku zařadil mezi pět klavíristů nové „zlaté éry“ a její fotografie se objevila na titulní straně. Ve výběru tak stojí po boku Daniila Trifonova, Yuji Wang, Igora Levita či Benjamina Grosvenora. „Pokud chcte Alfreda Cortota dnešní doby, zauvažujte o Beatrice Raně,“ píše se doslova. Její nahrávka Prokofjevova a Čajkovského koncertů pod taktovkou Sira Antona Pappana se stala senzací. „Beatrice Rana je pro mě zjevením, protože úroveň její hudební vyzrálosti a technické jistoty je u tak mladého člověka ohromující,“ vyznává se ze svého obdivu Pappano.

Podívejte se na video-portrét, který s klavíristkou pro Firkušného natočila režisérka Kateřina Hager.

Rozhovor s Janem Bartošem

Říjnové vydání přinese rozhovor s klavíristou Janem Bartošem, jenž bude zástupcem české hudební scény na letošním Firkušného festivalu. Přinášíme vám malou ochutnávku z textu.

Brzy Vás čeká vystoupení na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného. Nemýlím-li se, bude to vaše první angažmá v rámci tohoto festivalu. Jak vznikal program zde? S jakým očekáváním k této akci přistupujete?

Pozvání festivalu si velice cením z několika důvodů. Jde o maximálně koncentrovanou a prestižní přehlídku současného klavírního umění. Vystupovat vedle Kissina, Rany a Hamelina je nejen velkou poctou, ale i zodpovědností. Festival byl navíc založen na počest Rudolfa Firkušného, kterého si nesmírně vážím. Do svého programu jsem proto zařadil i díla, která měl Rudolf Fiskušný ve svém kmenovém repertoáru. Zároveň reflektuji významná výročí, která pro mě mají hluboký význam. V roce 2019 si připomínáme třicet let od sametové revoluce a zároveň čtyřicet let od úmrtí Miloslava Kabeláče – autora, který je s bolestným osudem naší země tak propojen a jehož 8 preludií na recitálu uvedu. V právě začínající sezoně si také připomínáme velká výročí Clary Schumannové a Ludwiga van Beethovena. Fantasie C dur Roberta Schumanna byla inspirována vztahem ke Claře, a zároveň je poctou Beethovenovi, jehož několik děl v této skladbě Schumann cituje. Clara také byla první interpretkou, která živě provedla Beethovenovu Appassionatu. Se svým manželem Robertem významně podporovali Fryderyka Chopina, jehož Barkarolou svůj program uzavírám.

Program ročníku 2019 zveřejněn!

Sedmý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného přinese mezi 17. a 23. listopadem pětici prvotřídních klavíristů. Z hvězd světových pódií se diváci mohou těšit na recitál skvělého Jevgenije Kissina či Marc-André Hamelina. Vůbec poprvé se českému publiku představí mladá italská klavíristka Beatrice Rana, již časopis Gramophone v lednu tohoto roku zařadil mezi pět klavíristů nové „zlaté éry“. Dle tohoto hodnocení tak stojí po boku Daniila Trifonova či Yuji Wang. Zástupcem domácí scény bude Jan Bartoš a milovníci jazzu se mohou těšit na oceněními ověnčeného klavíristu Aarona Diehla, který vystoupí se svým triem.

Podrobněji v sekci Program.

Charizmatický Paul Lewis

Charizmatický Paul Lewis uzavřel letošní ročník Firkušného festival. Těšíme se opět za rok!

Další mimořádný recitál Paula Lewise

3. prosince 2018, Opera Plus, Libor Nováček

Díky dramaturgii Festivalu Pražského jara bylo možno slyšet v rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného tři opravdové velikány klavíru. Počínaje Piotrem Anderszewski s paletou těch nejjemnějších dynamických nuancí, přes Grigory Sokolova, z jehož dokonalosti a pódiového fluida jde téměř až strach, po včerejší nanejvýš muzikální, inspirovanou a výjimečně přesvědčivou hru Paula Lewise.

Už předchozí recitál s posledními sonátami L. van Beethovena v roce 2015 ukázal jeho kvality a přednosti. Nyní zařadil Haydna, Beethovena a Brahmse a dokonale ukázal, jak Haydn umí propojit vtip s prokomponovaností a dramatičností Beethovena a Brahmse. V obou Sonátách c moll a Es dur předvedl s humorem úžasné pasáže v bezchybné technice a něžné volné věty byly plné skoro až schubertovské intenzity.

Provedení Beethovenových Bagatel op. 33 ukázalo, že nejsou jen maličkostmi a letmými skicami. V jeho podání mají náboj lakonického aforismu a jsou stejně jako u Haydna plné vtipu a elegantního humoru.  Zde Lewis ve všech částech dovedl vyzdvihnout terasovitou dynamiku přesně tak, jak si skladatel přál.

Brahmsovy Čtyři klavírní kusy op. 119 jsou introspektivní i melancholicky křehké a něžné. Včerejší provedení bylo natolik výjimečné zejména tím, jak interpret dovedl čistým provedením, vyzvednout kontrasty a podal na stříbrném podnosu všechnu krásu a jemné dynamické nuance. Orchestrální zvuk nástroje ve všech jeho polohách dovedl navíc po celý koncert ušetřit až na závěrečnou Rhapsodii. Posluchači večera seděli v sále jako omámeni. Po tomto večeru bych si ještě přál slyšet v jeho podání Diabelliho variace, se kterými také v této koncertní sezóně vystupuje v těch nejznámějších koncertních sálech světa.

Paul Lewis ukázal sílu jemného hraní

3. prosince 2018, Klasika Plus, Alena Sojková

„Potřebuji klid a ticho,“ prohlašuje britský pianista Paul Lewis, který v neděli 2. prosince zakončil svým recitálem Klavírní festival Rudolfa Firkušného. A učinil to tak klidným a ztišeným, a přitom vrcholně vytříbeným způsobem, že jeho vystoupení zůstane dlouho v paměti.

Pražské publikum zná Paula Lewise z jeho pražskojarních vystoupení z let 2012 a 2015. Tehdy se ovšem představil jako partner tenoristy Marka Padmorea a jako sólista v Brahmsově klavírním koncertu. Nyní poprvé uvedl v Dvořákově síni samostatný recitál, kterým přesvědčil o tom, že patří k nejlepším světovým pianistům. Měla-li bych stručně charakterizovat jeho hru, použila bych pojmy jemnost, hravost, něha. Lewis je z rodu těch umělců, kteří posluchače uhranou po dvou třech taktech své hry. Ano, řekne si člověk usazený v pohodlném sedadle, dnes večer si vyposlechnu Haydna a Beethovena a půjdu domů osvěžen. Jenže vůbec není připraven – pokud nezná Lewisovy nahrávky – na to, co přijde: na hru plnou kontrastů, barev, jedinečných úhozů, křehkosti a zároveň síly bez jediného ostrého tónu.

Paul Lewis přijel do Prahy s recitálem, který připravil pro letošní sezonu a jenž zahrnuje díla Josepha Haydna, Ludwiga van Beethovena a Johannesa Brahmse. Na úvod programu zařadil Haydnovu Sonátu c moll Hob. XVI:20. Poprvé je v ní detailně vyznačená dynamika a je považována za první sonátu určenou Haydnem pro fortepiano. Vznikla pravděpodobně v roce 1771. Od prvních tónů bylo zřejmé, že budeme svědky výjimečné interpretace, dané jedinečností pianistova umění a současně zkázněné, s vysokou mírou sebekontroly, oddané skladatelovu zápisu. V první větě mě nejvíce zaujaly kontrasty – tam, kde jedna fráze končila v pianissimu na hranici slyšitelnosti, nastoupila energická výpověď, která však plynule navazovala na předchozí pasáž. Právě díky těmto nuancím si poučené publikum uvědomovalo, čeho je ten večer svědkem. Doslova vychutnání si Lewisovy hry přišlo v druhé větě, jejíž počáteční zadumanost pianista ztvárnil měkkým až něžným úhozem, opět si s nadhledem pohrával s frázemi a lehkost, tak příznačná pro jeho hru, nezmizela ani ve vzrušenější části. Třetí věta pak byla ukázkou toho, jak čistý tvar a stylovost se vyloupnou, když se interpret nepředvádí, ale slouží skladateli tempem, úhozem, ozdobami, svou sebekontrolou…

Nejstarší z bagatelových cyklů Ludwiga van Beethovena, Sedm bagatel op. 33, které zazněly ještě před přestávkou, ukázaly další tvář Paula Lewise – hravou a radostnou, bezstarostnou až rozvernou. To platí především pro první bagatelu, do druhé interpret vložil více dramatičnosti, kterou umocnil až strojovou přesností. Ve třetí bagatele okouzlil posluchače tím, jak poutavě a zároveň odlišně dokáže zahrát krásné základní téma, čtvrtá – lyrická – byla oddechem k virtuózní páté bagatele, během níž se posluchačům tajil dech nad samozřejmostí a neokázalostí klavíristovy technické zručnosti. Díky ní se do popředí, chcete-li do prvního plánu, Lewisovy hry dostávají výraz, barvy, práce s tempem, agogikou, dynamikou – to vše si posluchač uvědomuje a chce poslouchat ještě a déle…

Pozdní Haydnova Sonáta Es dur Hob XVI:49 (1790) byla opět excelentní ukázkou toho, co to je úhozová kultura. Do hravosti první věty se opakovaně vměšuje „osudové“ téma, přesto bezstarostnost získá navrch. Na začátku druhé věty se ozvalo téma zahrané jak z nebes – tak jemně a křehce, každý úhoz, gradaci tématu měl klavírista pod kontrolou, klávesy doslova hladil. Interpretace třetí věty se blížila zážitku dokonalosti – i ve velmi ztišené hře byly všechny tóny zřetelné, sypaly se jako perly, dynamika gradovala, přesto pianista závěr dovedl do neuvěřitelně jemného mezzoforte.

Nejzávažnější skladbu večera – Čtyři klavírní kusy op. 119 Johannesa Brahmse – otevřela velmi niterná až intimní Lewisova hra, při níž přecházel mráz po zádech. V druhé větě – bilancující a obsahově vzrušenější – byl posluchač opět svědkem onoho „lewisovského“ zázraku: jakoby zadržovaného forte, které působí naléhavě, ale neohlušuje a spěje ke zklidněnému a tichému životnímu zamyšlení. Po intermezzu třetí věty se ve čtvrté opět ozve – tentokrát energické – forte plné odsekávaných akordů a virtuózních běhů, které vyvrcholí v ohromujícím způsobem zahrané gradaci.

Přijetí publikem bylo srdečné a oceňující. Přesto potlesk spíše inklinoval k vřelejší zdvořilosti než nadšenému aplausu. Přitom by bylo co aplaudovat. Jedno z vysvětlení může být, že program večera nebyl sestaven na efekt, že pianista je založením introvert, který se nepředvádí, a jeho hra má daleko k okázalosti. Přesto Paul Lewis publiku dvakrát přidal – a to po druhém přídavku (Beethovenově bagatele) konečně pochopilo, že by za tak výjimečný výkon mohlo poděkovat i potleskem vestoje. Jak se bohužel nestalo mimořádnému Pietru Anderszewskému.

Letošní ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného zarámovaly v Rudolfinu dvě pozoruhodné osobnosti – intelektuální Piotr Anderszewskia muzikalitou oplývající Paul Lewis. Oba připravili pražskému publiku silné a nezapomenutelné zážitky. Mezi tím se během týdne uskutečnily tři koncerty, které představily současnou klavírní špičku: vítěze Van Cliburnovy soutěže Korejce Yekwona Sunwoo, zahloubaného a nedostižného Grigorije Sokolova a stále výš stoupajícího a v mezinárodní špičce se neztrácejícího Miroslava Sekeru. Festival opět posunul laťku náročnosti – interpretační i programové – výše a budeme zvědavi, jak se k ní přiblíží – či ji překoná – ročník následující.

Paul Lewis hrál vídeňské mistry

5. prosince 2018, Harmonie, Věroslav Němec

Anglický pianista Paul Lewis, jenž svým recitálem 2. prosince 2018 ve Dvořákově síni uzavřel letošní ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, je proslulý především jako jedinečný beethovenovský a schubertovský interpret. V poslední době se ve zvýšené míře věnuje dalšímu ze slavných vídeňských mistrů – Josephu Haydnovi. A Haydn dominoval i Lewisovu festivalovému recitálu.

První část večera otevřel pianista Haydnovou Sonátou c moll, Hob. XVI:20. Hlavní téma první věty hrál mnohem melancholičtěji, než bývá zvykem, a jak hudba plynula, stále více jsem měl pocit, že Lewis vnímá tuto větu jako programní skladbu. Hrál ji krásným, bohatě nuancovaným úhozem a s hojnými rubaty, která běžně v hudbě klasicismu nečekáme (nezvykle velké zpomalení v obou kadencích a následná dlouhá césura před nástupem dalšího tématu). Sonátové provedení této věty bylo dokonce natolik dramatické, že jsem během něho mnohokrát pomyslel na Beethovena. Ale při tom všem nepůsobila Lewisova hra ani trochu vyumělkovaně – vše znělo naprosto přesvědčivě: pianista vyprávěl celý příběh této věty tak kouzelně, že mu nebylo možné nepodlehnout. A to tím spíš, že Lewisův klavír měl nádherný, zdravě a plně znějící tón, jaký se slyší jen málokdy. Ve volné větě se zvuk klavíru změkčil a prohřál a pianista tu navíc předvedl, jak skvěle dokáže dlouhými a opět zcela přirozenými dynamickými vlnami udržet tah. Hrál tuto větu s oběma repeticemi, a kdyby bylo po mém, klidně ji mohl – i s těmi repeticemi – zopakovat. V rytmicky pregnantní finální větě překvapil Lewis opět romantizujícími dramatickými momenty a v rozsáhlé pasáži s křížením rukou jsem znovu musel myslet na to, jak jsou si tady Haydn s Beethovenem blízcí.

Ostatně Lewis zařadil Beethovena i do svého festivalového recitálu. Po Haydnově Sonátě c moll uvedl Beethovenovy Bagately, op. 33.Rychlá čísla hrál s rozkošnou sršatostí, ba až zarputilostí, a se spoustou vtipných nápadů (po závěrečných úsečných fortissimových akordech páté bagately si dokonce založil furiantsky ruce v bok). Neméně působivý byl i v ostatních, výrazově odlišných bagatelách, ať už to byly odlehčené a hravé Bagately č. 1 a 5 anebo půvabná pastorální Bagatela č. 4 s nádherně klenutými frázemi. A co hlavní – ze všech sedmi bagatel přímo čišela radost ze hry. Bylo zjevné, že si Lewis se „svým“ Beethovenem opravdu dobře rozumí. Jsem ochoten věřit tomu, že takhle nějak si mohl Beethoven své Bagately představovat. A pokud ne, nepochybuji, že by se mu v Lewisově pojetí líbily.

Po přestávce pokračoval Lewis Haydnovou pozdní Sonátou Es dur, Hob. XVI:49. Hravou první větu přednesl jiskřivě, zřetelně, s báječným rytmickým švihem. Nečekané napětí vnáší do této věty kompozičně pozoruhodná pasáž v sonátovém provedení, kde skladatel pracuje s výrazným motivem čtyř opakovaných tónů, velmi podobným slavnému hlavnímu motivu Beethovenovy Osudové. Lewis nejenže hrál tuto pasáž s obrovským vnitřním nábojem, ale navíc v ní předvedl, že jeho schopnosti nuancovat úhoz a barvy jsou téměř bezmezné: onen výrazný motivek se tu opakuje nesčetněkrát a Lewis ho dokázal zahrát pokaždé jinak. Nesmírně barevně a senzitivně hrál i pomalou větu. Její zasněný střední díl vedl už dokonce až někam k Chopinovým nokturnům. Lewis navíc přednášel tuto větu s takovým nadhledem a nenuceností, že jsem měl pocit, jako bych poslouchal improvizaci. Finální větu nadepsal Haydn Tempo di Minuet – a Lewis si s ní pohrával s nepřehlédnutelným a nepřeslechnutelným potěšením a opět v ní uplatnil spoustu neotřelých nápadů.

Na závěr večera zařadil umělec nejzávažnějším dílo svého programu – Brahmsovy Čtyři klavírní kusy, op. 119. Pomalá první dvě Intermezza hrál velmi introvertně, měkce, v tiché snové dynamice. A v tiché dynamice držel i třetí Intermezzo, které je v živějším tempu. Dokonce i v závěrečné Rhapsodii, která má téměř orchestrální sazbu, značně šetřil zvukem a skutečné „forte“ si nechal až na samý závěr skladby. Přestože je Rhapsodie kompozicí výrazně dramatickou, nabídl v ní Lewis množství působivých lyrických ploch.

Festivalové publikum si od Paula Lewise vyžádalo ještě dva přídavky. Pianista nejprve přednesl – tajemně a v měkkém pianissimu – Schubertovo Allegretto c moll D 915 a po něm Beethovenovu Bagatelu č. 5 G dur z opusu 126. Hrál ji kouzelně – něžně, zpěvně, nápaditě – nikdy jsem ji neslyšel v krásnějším provedení a asi sotvakdy uslyším. Kupodivu až teprve tato křehká miniatura zdvihla pražské posluchače ze sedadel ke standing ovation. Paul Lewis svým festivalovým recitálem jen znovu potvrdil, že patří k nejpřednějším světovým pianistům.

Paul Lewis v plném zvuku

2. prosince 2018, Dinin nevyvážený blog, Dina Šnejdarová

Začněme malinkým klišé. Britský klavírista Paul Lewis s sebou přivezl do Prahy na Klavírní festival Rudolfa Firkušného typické anglické počasí: déšť. Těžké kapky dopadaly na schody Rudolfina a já si říkala, jestli takhle osvěžující, hutný a silný bude i Lewisův recitál. Byl, a to v mnoha směrech.

Nejprve zazněla Sonáta c moll Hob. XVI:20 Josepha Haydna z  doby kolem roku 1771, v níž se Lewis projevil jako interpret, který dokáže z klavíru vytáhnout skutečně výrazný, pevný, jasný zvuk, stejně tak jemná pianissima. Následujících Sedm bagatel op. 33 Ludwiga van Beethovena bylo na mě, přiznám se, ve zvuku až příliš razantních. Řekla bych, že moje a sólistovy představy se tu neprotnuly, nepodařilo se mi na pianistovu stylistiku v danou chvíli vnitřně napojit. Moje minus. Co se sluší říci, je fakt, že Lewis v dobrém smyslu slova nepopřel, že je žákem Alfreda Brendela, který se větší zvukové razance v klasicismu nijak nezdráhá a vždycky ji umí dokonale vyvážit. Lewisův Beethoven měl v sobě obrovskou energii, náboj, tah a humor.

Recitál pro mě osobně začal teprve ve druhé půlce, kdy jsme vyslechli další Haydnovu sonátu, tentokrát zralou, pozdní Es dur Hob. XVI:49, z let 1789-1790. Tady už jsem se konečně „chytila“. Děkuji sólistovi, že hrál tak, abych i já mohla naskočit do tohoto rozjetého vlaku, a nemusela se jen dívat, jak kolem mne projíždí. Lewisův Haydn měl v sobě tu pravou sytost barev, propracovanost jednotlivých ploch, vynikla tu graciéznost, beethovenské evokace, vzájemné dialogy. Byl to Haydn pestrý, různorodý, zároveň semknutý, pevně uchopený, průzračný jako studánka. Opět v pěkně velkém zvuku, který mi už zde připadal zcela na místě.

Čtyři klavírní kusy op. 119 Johanessa Brahmse byly v Lewisově podání jak z jiného světa. Skladby, jež autor napsal ve zralém věku v letech 1892-1893, aniž by tušil, že ho čeká už jen pár let života, jsou úžasnou ukázkou obrovského množství nápadů, jimiž přetékal, jeho lidské vřelosti a vnitřní citlivosti. Paul Lewis interpretoval tento opus velmi uctivě, čímž nemyslím opatrně ale zcela v Brahmsově duchu. Naservíroval nám ve zvuku měkká, hebká pianissima, jemnost, nikoli rozněžnělost, vášeň a mužnost. Každému intermezzu dodal osobitý tvar. To už bylo na kapesníček. Kéž bychom Brahmse slýchali na pódiu častěji a v tak přesvědčivé interpretaci.

Škoda, že pak následovaly jen dva přídavky. Paula Lewise bych klidně poslouchala ještě třeba další hodinu.

Fotogalerie