Charizmatický Paul Lewis

Další mimořádný recitál Paula Lewise

3. prosince 2018, Opera Plus, Libor Nováček

Díky dramaturgii Festivalu Pražského jara bylo možno slyšet v rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného tři opravdové velikány klavíru. Počínaje Piotrem Anderszewski s paletou těch nejjemnějších dynamických nuancí, přes Grigory Sokolova, z jehož dokonalosti a pódiového fluida jde téměř až strach, po včerejší nanejvýš muzikální, inspirovanou a výjimečně přesvědčivou hru Paula Lewise.

Už předchozí recitál s posledními sonátami L. van Beethovena v roce 2015 ukázal jeho kvality a přednosti. Nyní zařadil Haydna, Beethovena a Brahmse a dokonale ukázal, jak Haydn umí propojit vtip s prokomponovaností a dramatičností Beethovena a Brahmse. V obou Sonátách c moll a Es dur předvedl s humorem úžasné pasáže v bezchybné technice a něžné volné věty byly plné skoro až schubertovské intenzity.

Provedení Beethovenových Bagatel op. 33 ukázalo, že nejsou jen maličkostmi a letmými skicami. V jeho podání mají náboj lakonického aforismu a jsou stejně jako u Haydna plné vtipu a elegantního humoru.  Zde Lewis ve všech částech dovedl vyzdvihnout terasovitou dynamiku přesně tak, jak si skladatel přál.

Brahmsovy Čtyři klavírní kusy op. 119 jsou introspektivní i melancholicky křehké a něžné. Včerejší provedení bylo natolik výjimečné zejména tím, jak interpret dovedl čistým provedením, vyzvednout kontrasty a podal na stříbrném podnosu všechnu krásu a jemné dynamické nuance. Orchestrální zvuk nástroje ve všech jeho polohách dovedl navíc po celý koncert ušetřit až na závěrečnou Rhapsodii. Posluchači večera seděli v sále jako omámeni. Po tomto večeru bych si ještě přál slyšet v jeho podání Diabelliho variace, se kterými také v této koncertní sezóně vystupuje v těch nejznámějších koncertních sálech světa.

Zdroj: Opera Plus

Paul Lewis ukázal sílu jemného hraní

3. prosince 2018, Klasika Plus, Alena Sojková

„Potřebuji klid a ticho,“ prohlašuje britský pianista Paul Lewis, který v neděli 2. prosince zakončil svým recitálem Klavírní festival Rudolfa Firkušného. A učinil to tak klidným a ztišeným, a přitom vrcholně vytříbeným způsobem, že jeho vystoupení zůstane dlouho v paměti.

Pražské publikum zná Paula Lewise z jeho pražskojarních vystoupení z let 2012 a 2015. Tehdy se ovšem představil jako partner tenoristy Marka Padmorea a jako sólista v Brahmsově klavírním koncertu. Nyní poprvé uvedl v Dvořákově síni samostatný recitál, kterým přesvědčil o tom, že patří k nejlepším světovým pianistům. Měla-li bych stručně charakterizovat jeho hru, použila bych pojmy jemnost, hravost, něha. Lewis je z rodu těch umělců, kteří posluchače uhranou po dvou třech taktech své hry. Ano, řekne si člověk usazený v pohodlném sedadle, dnes večer si vyposlechnu Haydna a Beethovena a půjdu domů osvěžen. Jenže vůbec není připraven – pokud nezná Lewisovy nahrávky – na to, co přijde: na hru plnou kontrastů, barev, jedinečných úhozů, křehkosti a zároveň síly bez jediného ostrého tónu.

Paul Lewis přijel do Prahy s recitálem, který připravil pro letošní sezonu a jenž zahrnuje díla Josepha Haydna, Ludwiga van Beethovena a Johannesa Brahmse. Na úvod programu zařadil Haydnovu Sonátu c moll Hob. XVI:20. Poprvé je v ní detailně vyznačená dynamika a je považována za první sonátu určenou Haydnem pro fortepiano. Vznikla pravděpodobně v roce 1771. Od prvních tónů bylo zřejmé, že budeme svědky výjimečné interpretace, dané jedinečností pianistova umění a současně zkázněné, s vysokou mírou sebekontroly, oddané skladatelovu zápisu. V první větě mě nejvíce zaujaly kontrasty – tam, kde jedna fráze končila v pianissimu na hranici slyšitelnosti, nastoupila energická výpověď, která však plynule navazovala na předchozí pasáž. Právě díky těmto nuancím si poučené publikum uvědomovalo, čeho je ten večer svědkem. Doslova vychutnání si Lewisovy hry přišlo v druhé větě, jejíž počáteční zadumanost pianista ztvárnil měkkým až něžným úhozem, opět si s nadhledem pohrával s frázemi a lehkost, tak příznačná pro jeho hru, nezmizela ani ve vzrušenější části. Třetí věta pak byla ukázkou toho, jak čistý tvar a stylovost se vyloupnou, když se interpret nepředvádí, ale slouží skladateli tempem, úhozem, ozdobami, svou sebekontrolou…

Nejstarší z bagatelových cyklů Ludwiga van Beethovena, Sedm bagatel op. 33, které zazněly ještě před přestávkou, ukázaly další tvář Paula Lewise – hravou a radostnou, bezstarostnou až rozvernou. To platí především pro první bagatelu, do druhé interpret vložil více dramatičnosti, kterou umocnil až strojovou přesností. Ve třetí bagatele okouzlil posluchače tím, jak poutavě a zároveň odlišně dokáže zahrát krásné základní téma, čtvrtá – lyrická – byla oddechem k virtuózní páté bagatele, během níž se posluchačům tajil dech nad samozřejmostí a neokázalostí klavíristovy technické zručnosti. Díky ní se do popředí, chcete-li do prvního plánu, Lewisovy hry dostávají výraz, barvy, práce s tempem, agogikou, dynamikou – to vše si posluchač uvědomuje a chce poslouchat ještě a déle…

Pozdní Haydnova Sonáta Es dur Hob XVI:49 (1790) byla opět excelentní ukázkou toho, co to je úhozová kultura. Do hravosti první věty se opakovaně vměšuje „osudové“ téma, přesto bezstarostnost získá navrch. Na začátku druhé věty se ozvalo téma zahrané jak z nebes – tak jemně a křehce, každý úhoz, gradaci tématu měl klavírista pod kontrolou, klávesy doslova hladil. Interpretace třetí věty se blížila zážitku dokonalosti – i ve velmi ztišené hře byly všechny tóny zřetelné, sypaly se jako perly, dynamika gradovala, přesto pianista závěr dovedl do neuvěřitelně jemného mezzoforte.

Nejzávažnější skladbu večera – Čtyři klavírní kusy op. 119 Johannesa Brahmse – otevřela velmi niterná až intimní Lewisova hra, při níž přecházel mráz po zádech. V druhé větě – bilancující a obsahově vzrušenější – byl posluchač opět svědkem onoho „lewisovského“ zázraku: jakoby zadržovaného forte, které působí naléhavě, ale neohlušuje a spěje ke zklidněnému a tichému životnímu zamyšlení. Po intermezzu třetí věty se ve čtvrté opět ozve – tentokrát energické – forte plné odsekávaných akordů a virtuózních běhů, které vyvrcholí v ohromujícím způsobem zahrané gradaci.

Přijetí publikem bylo srdečné a oceňující. Přesto potlesk spíše inklinoval k vřelejší zdvořilosti než nadšenému aplausu. Přitom by bylo co aplaudovat. Jedno z vysvětlení může být, že program večera nebyl sestaven na efekt, že pianista je založením introvert, který se nepředvádí, a jeho hra má daleko k okázalosti. Přesto Paul Lewis publiku dvakrát přidal – a to po druhém přídavku (Beethovenově bagatele) konečně pochopilo, že by za tak výjimečný výkon mohlo poděkovat i potleskem vestoje. Jak se bohužel nestalo mimořádnému Pietru Anderszewskému.

Letošní ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného zarámovaly v Rudolfinu dvě pozoruhodné osobnosti – intelektuální Piotr Anderszewskia muzikalitou oplývající Paul Lewis. Oba připravili pražskému publiku silné a nezapomenutelné zážitky. Mezi tím se během týdne uskutečnily tři koncerty, které představily současnou klavírní špičku: vítěze Van Cliburnovy soutěže Korejce Yekwona Sunwoo, zahloubaného a nedostižného Grigorije Sokolova a stále výš stoupajícího a v mezinárodní špičce se neztrácejícího Miroslava Sekeru. Festival opět posunul laťku náročnosti – interpretační i programové – výše a budeme zvědavi, jak se k ní přiblíží – či ji překoná – ročník následující.

Zdroj: Klasika Plus

Paul Lewis hrál vídeňské mistry

5. prosince 2018, Harmonie, Věroslav Němec

Anglický pianista Paul Lewis, jenž svým recitálem 2. prosince 2018 ve Dvořákově síni uzavřel letošní ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, je proslulý především jako jedinečný beethovenovský a schubertovský interpret. V poslední době se ve zvýšené míře věnuje dalšímu ze slavných vídeňských mistrů – Josephu Haydnovi. A Haydn dominoval i Lewisovu festivalovému recitálu.

První část večera otevřel pianista Haydnovou Sonátou c moll, Hob. XVI:20. Hlavní téma první věty hrál mnohem melancholičtěji, než bývá zvykem, a jak hudba plynula, stále více jsem měl pocit, že Lewis vnímá tuto větu jako programní skladbu. Hrál ji krásným, bohatě nuancovaným úhozem a s hojnými rubaty, která běžně v hudbě klasicismu nečekáme (nezvykle velké zpomalení v obou kadencích a následná dlouhá césura před nástupem dalšího tématu). Sonátové provedení této věty bylo dokonce natolik dramatické, že jsem během něho mnohokrát pomyslel na Beethovena. Ale při tom všem nepůsobila Lewisova hra ani trochu vyumělkovaně – vše znělo naprosto přesvědčivě: pianista vyprávěl celý příběh této věty tak kouzelně, že mu nebylo možné nepodlehnout. A to tím spíš, že Lewisův klavír měl nádherný, zdravě a plně znějící tón, jaký se slyší jen málokdy. Ve volné větě se zvuk klavíru změkčil a prohřál a pianista tu navíc předvedl, jak skvěle dokáže dlouhými a opět zcela přirozenými dynamickými vlnami udržet tah. Hrál tuto větu s oběma repeticemi, a kdyby bylo po mém, klidně ji mohl – i s těmi repeticemi – zopakovat. V rytmicky pregnantní finální větě překvapil Lewis opět romantizujícími dramatickými momenty a v rozsáhlé pasáži s křížením rukou jsem znovu musel myslet na to, jak jsou si tady Haydn s Beethovenem blízcí.

Ostatně Lewis zařadil Beethovena i do svého festivalového recitálu. Po Haydnově Sonátě c moll uvedl Beethovenovy Bagately, op. 33.Rychlá čísla hrál s rozkošnou sršatostí, ba až zarputilostí, a se spoustou vtipných nápadů (po závěrečných úsečných fortissimových akordech páté bagately si dokonce založil furiantsky ruce v bok). Neméně působivý byl i v ostatních, výrazově odlišných bagatelách, ať už to byly odlehčené a hravé Bagately č. 1 a 5 anebo půvabná pastorální Bagatela č. 4 s nádherně klenutými frázemi. A co hlavní – ze všech sedmi bagatel přímo čišela radost ze hry. Bylo zjevné, že si Lewis se „svým“ Beethovenem opravdu dobře rozumí. Jsem ochoten věřit tomu, že takhle nějak si mohl Beethoven své Bagately představovat. A pokud ne, nepochybuji, že by se mu v Lewisově pojetí líbily.

Po přestávce pokračoval Lewis Haydnovou pozdní Sonátou Es dur, Hob. XVI:49. Hravou první větu přednesl jiskřivě, zřetelně, s báječným rytmickým švihem. Nečekané napětí vnáší do této věty kompozičně pozoruhodná pasáž v sonátovém provedení, kde skladatel pracuje s výrazným motivem čtyř opakovaných tónů, velmi podobným slavnému hlavnímu motivu Beethovenovy Osudové. Lewis nejenže hrál tuto pasáž s obrovským vnitřním nábojem, ale navíc v ní předvedl, že jeho schopnosti nuancovat úhoz a barvy jsou téměř bezmezné: onen výrazný motivek se tu opakuje nesčetněkrát a Lewis ho dokázal zahrát pokaždé jinak. Nesmírně barevně a senzitivně hrál i pomalou větu. Její zasněný střední díl vedl už dokonce až někam k Chopinovým nokturnům. Lewis navíc přednášel tuto větu s takovým nadhledem a nenuceností, že jsem měl pocit, jako bych poslouchal improvizaci. Finální větu nadepsal Haydn Tempo di Minuet – a Lewis si s ní pohrával s nepřehlédnutelným a nepřeslechnutelným potěšením a opět v ní uplatnil spoustu neotřelých nápadů.

Na závěr večera zařadil umělec nejzávažnějším dílo svého programu – Brahmsovy Čtyři klavírní kusy, op. 119. Pomalá první dvě Intermezza hrál velmi introvertně, měkce, v tiché snové dynamice. A v tiché dynamice držel i třetí Intermezzo, které je v živějším tempu. Dokonce i v závěrečné Rhapsodii, která má téměř orchestrální sazbu, značně šetřil zvukem a skutečné „forte“ si nechal až na samý závěr skladby. Přestože je Rhapsodie kompozicí výrazně dramatickou, nabídl v ní Lewis množství působivých lyrických ploch.

Festivalové publikum si od Paula Lewise vyžádalo ještě dva přídavky. Pianista nejprve přednesl – tajemně a v měkkém pianissimu – Schubertovo Allegretto c moll D 915 a po něm Beethovenovu Bagatelu č. 5 G dur z opusu 126. Hrál ji kouzelně – něžně, zpěvně, nápaditě – nikdy jsem ji neslyšel v krásnějším provedení a asi sotvakdy uslyším. Kupodivu až teprve tato křehká miniatura zdvihla pražské posluchače ze sedadel ke standing ovation. Paul Lewis svým festivalovým recitálem jen znovu potvrdil, že patří k nejpřednějším světovým pianistům.

Zdroj: časopis Harmonie

Paul Lewis v plném zvuku

2. prosince 2018, Dinin nevyvážený blog, Dina Šnejdarová

Začněme malinkým klišé. Britský klavírista Paul Lewis s sebou přivezl do Prahy na Klavírní festival Rudolfa Firkušného typické anglické počasí: déšť. Těžké kapky dopadaly na schody Rudolfina a já si říkala, jestli takhle osvěžující, hutný a silný bude i Lewisův recitál. Byl, a to v mnoha směrech.

Nejprve zazněla Sonáta c moll Hob. XVI:20 Josepha Haydna z  doby kolem roku 1771, v níž se Lewis projevil jako interpret, který dokáže z klavíru vytáhnout skutečně výrazný, pevný, jasný zvuk, stejně tak jemná pianissima. Následujících Sedm bagatel op. 33 Ludwiga van Beethovena bylo na mě, přiznám se, ve zvuku až příliš razantních. Řekla bych, že moje a sólistovy představy se tu neprotnuly, nepodařilo se mi na pianistovu stylistiku v danou chvíli vnitřně napojit. Moje minus. Co se sluší říci, je fakt, že Lewis v dobrém smyslu slova nepopřel, že je žákem Alfreda Brendela, který se větší zvukové razance v klasicismu nijak nezdráhá a vždycky ji umí dokonale vyvážit. Lewisův Beethoven měl v sobě obrovskou energii, náboj, tah a humor.

Recitál pro mě osobně začal teprve ve druhé půlce, kdy jsme vyslechli další Haydnovu sonátu, tentokrát zralou, pozdní Es dur Hob. XVI:49, z let 1789-1790. Tady už jsem se konečně „chytila“. Děkuji sólistovi, že hrál tak, abych i já mohla naskočit do tohoto rozjetého vlaku, a nemusela se jen dívat, jak kolem mne projíždí. Lewisův Haydn měl v sobě tu pravou sytost barev, propracovanost jednotlivých ploch, vynikla tu graciéznost, beethovenské evokace, vzájemné dialogy. Byl to Haydn pestrý, různorodý, zároveň semknutý, pevně uchopený, průzračný jako studánka. Opět v pěkně velkém zvuku, který mi už zde připadal zcela na místě.

Čtyři klavírní kusy op. 119 Johanessa Brahmse byly v Lewisově podání jak z jiného světa. Skladby, jež autor napsal ve zralém věku v letech 1892-1893, aniž by tušil, že ho čeká už jen pár let života, jsou úžasnou ukázkou obrovského množství nápadů, jimiž přetékal, jeho lidské vřelosti a vnitřní citlivosti. Paul Lewis interpretoval tento opus velmi uctivě, čímž nemyslím opatrně ale zcela v Brahmsově duchu. Naservíroval nám ve zvuku měkká, hebká pianissima, jemnost, nikoli rozněžnělost, vášeň a mužnost. Každému intermezzu dodal osobitý tvar. To už bylo na kapesníček. Kéž bychom Brahmse slýchali na pódiu častěji a v tak přesvědčivé interpretaci.

Škoda, že pak následovaly jen dva přídavky. Paula Lewise bych klidně poslouchala ještě třeba další hodinu.

Zdroj: Dinin nevyvážený blog