Archiv

Lukáš Vondráček

Pod Ashkenazyho vedením

Rodák z  Opavy a vítěz prestižní Mezinárodní soutěži královny Alžběty Lukáš Vondráček patří k největším klavírním talentům současnosti. Prohlásit o něm, že začínal jako zázračné dítě, není vůbec přehnané. Na klavír hraje od dvou let, ve čtyřech se představil na veřejnosti, v jedenácti natočil první snímek a v patnácti si zahrál s Českou filharmonií. Absolvent hudebních škol ve Katowicích, Vídni a Bostonu, formovalo ho také vedení legendárního Vladimira Ashkenazyho, který ho označil za nejlepšího mladého klavíristu za posledních třicet let. Ani odborná kritika nešetří chválou. Deník The Straits Times o něm píše jako mistrovi „barevně dokonale vyvážených struktur“. Doposud Vondráček vystoupil na těch nejlepších adresách včetně Carnegie Hall, amsterodamské Concertgebouw, Konzerthau ve Vídni nebo hamburské Elbphilharmonie. Nedávno debutoval kupříkladu s orchestry London Symphony, Pittsburgh Symphony Orchestra, nebo Tokyo Metropolitan. V následující sezoně jej čeká návrat k Chicago Symphony a debut s Losangeleskou filharmonií v koncertní síni Walta Disneyho.

Lukáš Vondráček byl prvním českým klavíristou, který v roce 2013 vystoupil na vůbec prvním ročníku Klavírního Festivalu Rudolfa Firkušného. V letošním roce se na festival vrací s programem kombinujícím německou a slovanskou hudbu.

Poslechněte si Koncert pro klavír a orchestr č. 3 Sergeje Rachmaninova – nahrávku z finále Mezinárodní soutěže královny Alžběty 2016

Arkadij Volodos

Virtuozita, která nezná hranic

Začátek kariéry Arkadije Volodose byl netradiční. Klavíru se začal „na vážno“ věnovat až v patnácti letech, do té doby se v rodném Petrohradě soustředil hlavně na zpěv a dirigování a nikdy se nezúčastnil žádné soutěže, protože podle něj ničí ducha hudby. Přesto byl jeho vstup na světová pódia impozantní. V roce 1996 se představil v proslulé londýnské Wigmore Hall, dva roky poté v Carnegie Hall. Záznam z tohoto vystoupení obdržel prestižní Gramophone Award. Dlouholetý producent nahrávek Vladimira Horowitze Thomas Frost o něm tehdy pronesl: „Volodos má vše potřebné k tomu, aby na klavír přenesl své myšlenky: představivost, vášeň, fenomenální techniku. Jeho virtuozita nezná hranic, v kombinaci s jedinečným smyslem pro rytmus, barvy a poezii z něj činí vypravěče silných příběhů a nekonečných světů!“

Arcadi Volodos
Photo: Marco Borggreve

Ocenění

Těžištěm Volodosovy kariéry jsou sólové recitály, jimiž jako by bral světové sály útokem, v nahrávací činnosti postupuje naopak spíše rozvážným tempem. Každé album totiž považuje za vyústění určité tvůrčí periody. Mezi jeho poslední snímky se řadí album Brahmsovy hudby, jež získalo Diapason d’Or, Edison Classical Award a Gramophone Award, v roce 2019 vydal CD Schubertova sólového díla.

Arcadi Volodos
Photo: Marco Borggreve

Velké plátno i poetická nálada

Ze Schubertovy tvorby uvede Volodos v Praze optimistickou a současně ambiciózní Sonátu D dur D. 850, již skladatel napsal roku 1825 při pobytu v lázních Gastein. Jedno ze skladatelových nejdelších sólových děl (trvá téměř 40 minut) v sobě odráží krásu alpské přírody i reminiscence horalského jódlování. Večer bude pokračovat hudbou Roberta Schumanna. Klavírista nejprve uvede proslulé Dětské scény, cyklus třinácti poetických miniatur, aby večer zakončil vrcholným dílem téhož autora, monumentální Fantazií C dur.

Arcadi Volodos
Photo: Marco Borggreve
Volodos hraje Schuberta

Maria João Pires

Maria João Pires

Portugalská klavíristka Maria João Pires je žijící legendouZa svou více než sedmdesátiletou kariéru odehrála bezpočet koncertů, mezi nimiž nejvíce září provedení Mozartových, Beethovenových a Chopinových skladeb, výjimečná byla též vystoupení s houslistou Augustinem Dumayem, dirigenty Claudiem Abbadem či André Previnem. Natočila přes 100 snímků, například za komplet Mozartových klavírních sonát získala v roce 1990 cenu Grand Prix du Disque, vysoce ceněné jsou též její nahrávky Chopinových děl. 

Fascinující úspornost pohybů

Ačkoli sama říká, že má k sólovým recitálům poněkud ambivalentní vztah kvůli pocitu osamělosti, posluchače si dokáže rychle podmanit a navázat s nimi dialog meditativních rozměrů. Její pojetí hudby ostatně vyrůstá z hlubokého studia buddhismu. O to jedinečnější by mělo být její vystoupení na Firkušného festivalu. Nezapomenutelné bylo hostování klavíristky na Pražském jaru v roce 2015, kam se vracela po více než dvaceti letech, aby ve spolupráci s Budapešťským festivalovým orchestrem a dirigentem Ivánem Fischerem provedla jeden z Mozartových klavírních koncertů. Kritika v časopisu Harmonie v interpretaci Pires vyzdvihovala průzračnost, „fascinující úspornost pohybů, skoro až minimalistický vnější projev“.

Sociální přesahy

Vedle hry na klavír je pro Marii João Pires důležitým osobním tématem vzdělání zejména dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí. V Portugalsku založila za těmito účely Belgais Center for Arts, v Belgii iniciovala projekt a workshopy Partitura Choirs. Pořádá také interdisciplinární dílny pro profesionály i amatéry.

Pires hraje Chopina

Igor Levit

Igor Levit poprvé v Praze

Firkušného festival s hrdostí představuje jako první v České republice klavíristu Igora Levita. Americký deník New York Times jej označuje za „zásadního umělce své generace“. Když v květnu roku 2019 za mohutného ohlasu odehrál recitál v newyorské Carnegie Hall, deník uveřejnil recenzi s nadpisem: „Pianista ve dvou hodinách předestřel působivou vizi života“. V témže měsíci Levit vystoupil na pódiu neméně prestižní koncertní síně – londýnské Wigmore Hall. „Málokdy je v sále při potlesku slyšet burácení jako při fotbalové Lize mistrů. Při včerejším recitálu Levit sklidil ovace plné hlasitých výkřiků obdivu a úžasné ticho nastalo po dohrání Goldbergových variací. Zasloužil si to? Naprosto,“ čteme ve svědectví recenze serveru Arts Desk.

Touha hledat nové cesty

Levitovi nelze vyčítat nedostatek odvahy. Pro své debutové album u vydavatelství Sony si ve svých pětadvaceti letech vybral vrcholná díla pianistického repertoáru – Beethovenových pět posledních klavírních sonát. Na album z roku 2013 navázal v minulém roce, kdy vydal kompletní nahrávku Beethovenových klavírních sonát. „Levitův Beethoven je pevný, dobře artikulovaný a do hloubky promyšlený,“ čteme v recenzi serveru Classical Review. „Představuje sebevědomý pohled, jehož výsledkem je na ostří vybroušená interpretace, mnohdy nekompromisní. V konkurenci tolika dalších nahrávek si nemůžete přát nic lepšího.“

S tím ostatně souzní i Levitovo vyjádření, které čteme v jednom z rozhovorů: „Fráze typu ‚interpret by měl být skladatelovým sluhou‘ jsou mi cizí. Nemyslím si, že by kdokoliv měl komukoliv sloužit, a to na jakékoliv úrovni. ‚Hraji, co Beethoven napsal‘, je dle mého názoru tím nejprázdnějším výrokem, který interpreti používají.“ Levit upřednostňuje svobodu výkladu, jež je výsledkem jedinečného přístupu každého interpreta.

Před dvěma lety Levit obdržel prestižní ocenění Gilmore Artist Awards, které je udělováno jednou za čtyři roky výjimečným klavíristům, v jejichž umění se virtuozita snoubí s individualitou a neutichající touhou hledání nových cest (v minulosti ji obdržel kupříkladu Leif Ove Andsnes, Piotr Anderszewski, Rafał Blechacz). Téhož roku byl jmenován Instrumentalistou roku britské Královské filharmonické společnosti. Navzdory svému mladému věku sklízí úspěchy také na univerzitní půdě – na jaře minulého roku byl jmenován profesorem své almy mater – hannoverské Hochschule für Musik.

…jedním dechem

Leitmotivem Levitova recitálu je Beethoven. Podobně jako tři poslední Mozartovy symfonie vykazují velkou míru provázanosti, rovněž Beethovenovy poslední tři klavírní sonáty vytvářejí pomyslnou trilogii, v níž se autor vrátil k uměřenější, kratší formě, o to volněji s ní ale naložil. Nesvazován konvencemi napsal svá tři vrcholná díla, stojící v sousedství Deváté symfonie nebo posledních smyčcových kvartetů. Dle vlastních slov díla napsal ve Vídni v letech 1821–1822 jedním dechem. A přesně v těchto intencích, bez přestávky, je Igor Levit v Praze provede.

Podívejte se na ukázku Beethovenovy sonáty z Gilmore Keyboard Festival 2020

Podcast Igora Levita o Beethovenově hudbě (v němčině)

David Fray & FOK

Básník klavíru

Když se francouzský klavírista David Fray představil v roce 2017 na Firkušného festivalu poprvé, zejména v Chopinových skladbách dostál své pověsti „básníka klavíru“. Rodák z Pyrenejí, s moravskými kořeny z matčiny strany, odstartoval kariéru soutěžním úspěchem v kanadském Montrealu, v roce 2008 ho časopis BBC Music Magazine prohlásil za talent roku a televizní stanice Arte o něm odvysílala dokument renomovaného režiséra Bruna Monsaingeona Sing, Swing & Think. Frayův repertoár se rozpíná od Johanna Sebastiana Bacha po nedávno zesnulého Pierra Bouleze, přičemž právě Bach patří vedle Schuberta k jeho kmenovým autorům. „Bach je počátek i konec klasické hudby. Je to ten největší skladatel,“ říká interpret a přiznává, že ho tato hudba mnohdy dojímá k slzám. V letošní sezóně pokračuje v turné s Goldbergovými variacemi, před dvěma lety natočil s Renaudem Capuçonem Bachovy Sonáty pro klavír a housle.

photos Bach David Fray

Na Firkušného festivalu představí program svého předposledního alba s Bachovými koncerty pro dva, tři a čtyři klávesové nástroje, v nichž mu stejně jako na snímku bude partnerem jeho pedagog z pařížské Conservatoire National Supérieur Jacques Rouvier a další jeho bývalí žáci Audrey Vigoureux a Emmanuel Christien. Pozici orchestru zaujmou smyčce Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, který bude od klavíru řídit sám Fray. Koncerty BWV 1060-1063 a BWV 1065 řadíme do Bachova lipského období, jedná se o verze autorových koncertů pro jiné nástroje nebo verze jeho skladeb, jež se v původní podobě nedochovaly, Koncert a moll BWV 1065 pro čtyři cembala je přepracováním Vivaldiho koncertu L’Estro armonico op. 3 pro čtvery housle. Bach v něm coby obdivovatel italských barokních koncertů vzdává hold jednomu z jejich největších mistrů, od jehož úmrtí letos uplynulo 280 let.

promo pics

Podívejte se na ukázku koncertu pro tři klavíry J. S. Bacha

Podívejte se na ukázku koncertu pro čtyři klavíry J. S. Bacha

Julianna Avdějeva – živě z Rudolfina

Julianna Avdějeva

Razantní nástup Julianny Avdějevy (nar. 1985) na mezinárodní scénu následoval po jejím senzačním vítězství na Mezinárodní klavírní soutěži Fryderyka Chopina ve Varšavě v roce 2010.  Vyhrála ji jako teprve čtvrtá žena v historii soutěže (před ní to byly Halina Czerny-Stefańska a Bella Davidovič – ex aequo v roce 1949 a Martha Argerich v roce 1965). Bezprostředně po tomto úspěchu debutovala s Newyorskou filharmonií pod taktovkou Alana Gilberta ve Varšavě a v New Yorku, hrála s NHK Symphony Orchestra pod Charlesem Dutoitem v Tokiu, měla svůj první recitál v londýnské Queen Elizabeth Hall nebo na festivalu Pražské jaro 2011.

Se jménem této moskevské rodačky se ovšem setkávali posluchači na různých místech světa již dříve. Hrála v londýnském Barbican Centre, v Salle Cortot v Paříži, v Bösendorferově sále ve Vídni, Tonhalle v Curychu aj., vystoupila též v USA, Izraeli a Japonsku. Tato angažmá získala na základě cen z mnoha předchozích mezinárodních soutěží, například v Brémách (2003), Ženevě (2006), a není bez zajímavosti, že ve svých dvanácti letech získala 1. cenu v Praze na Mezinárodní soutěži Carla Czerného pro mladé pianisty 1997. Julianna byla tehdy žačkou Jeleny Ivanovy na Hudební škole Gněsiných v Moskvě. V roce 2003 začala studovat ve Švýcarsku na Curyšské univerzitě umění u Konstantina Šerbakova a paralelně na Ruské hudební akademii Gněsiných u Vladimira Troppa, roku 2008 absolvovala současně v Curychu i v Moskvě. Vzdělání si ještě doplnila u renomovaných pianistů na prestižní Mezinárodní klavírní akademii Lake Como.

Julianna Avdějeva dnes patří do okruhu špičkových klavíristů, kteří mají otevřeny dveře na nejvýznamnější hudební festivaly a k nejlepším orchestrům světa. Pianistka, která „nechává hudbu dýchat“ (Financial Times) a „opravdu přinutí klavír zpívat“ (Gramophone) měla po debutu u Los Angeles Philharmonic s Gustavo Dudamelem v květnu 2019 před sebou dynamickou koncertní sezonu 2019/2020. V říjnu 2019 se představila s BBC Scottish Symphony a dirigentem Thomasem Dausgaardem na zahajovacím koncertě BBC Proms Japan v Tokiu, v prosinci poprvé vystoupila ve slavné moskevské koncertní síni Zaryadye a navrátila se k Petrohradské filharmonii. V roce 2020 byla v plánu spousta recitálů, komorních koncertů a prvních hostování u dalších renomovaných orchestrů, jako Orchestre Philharmonique de Radio France, Gürzenich Orchester Köln, Sinfonieorchester Basel, Drážďanská filharmonie ad. Některá angažmá byla přesunuta na jiný termín, jiná se podařilo ještě uskutečnit, než zasáhla do koncertního života koronavirová pandemie. Patřilo mezi ně i americké turné v únoru a březnu 2020, při kterém debutovala s Baltimorským symfonickým orchestrem a dirigentkou Marinou Alsop (Chopinův Klavírní koncert č. 2), měla dva recitály na Miami a začátkem března se vrátila k Pittsburgh Symphony Orchestra, s kterým provedla Griegův Klavírní koncert a moll pod taktovkou Marka Eldera. V současné nepříznivé době Julianna streamuje každý čtvrtek z domova koncerty live na svém Facebooku. 8. listopadu by měla vystoupit na Beethovenském maratónu na festivalu Ars Longa v Moskvě.

Se svými neméně renomovanými kolegy (Julia Fischer, Gidon Kremer ad.) se Julianna Avdějeva věnuje intenzivně komorní hudbě, které patří také její poslední nahrávka z roku 2019 – pro Deutsche Grammophon natočila s Gidonem Kremerem a violoncellistkou Giedrė Dirvanauskaité album se skladbami Mieczysłava Weinberga. Toto hvězdné klavírní trio mělo též vystoupit na Pražském jaru 2020. U labelu Mirare má Julianna tři profilové desky (z toho jednu s díly Johanna Sebastiana Bacha), kolekci jejích excelentních chopinovských nahrávek vydal Institut Fryderyka Chopina ve Varšavě.

Slovo k programu

Na počátku čtyřicátých let dosáhl FRYDERYK CHOPIN (1810–1849) v Paříži věhlasu nejen jako klavírista, ale především v aristokratických kruzích i jako učitel klavíru. Počet osob, které skutečně byly nebo se považovaly za jeho žáky, přesáhl stovku jmen. S tím souvisí také značný počet klavírních skladeb, které v té době vytvořil nejen pro vlastní potřebu prezentace ve šlechtických a měšťanských salonech, ale také pro své žáky a žačky. Preludium cis moll op. 45bylo napsáno roku 1841 a věnováno tehdy patnáctileté Jelizavetě Černyševové, dceři ruského generála a diplomata Alexandra Černyševa. V letech 1834–1842 zkomponoval Chopin čtyři samostatné skladby nazvané „scherzo“, což znamená vtip, žert. Chopinova Scherza jsou však náročné virtuózní skladby, plné energie a dramatičnosti. Scherzo č. 3 cis moll op. 39 načrtl roku 1838 na Mallorce, kde pobýval se svou přítelkyní George Sand. V tamním podnebí se však Chopinův zdravotní stav zhoršil a skladbu mohl dokončit až na jaře dalšího roku v Marseille. Divoké výbuchy, náhlá ztišení a perlivé pasáže se střídají, proud hudby prostupuje chorální melodie, která se několikrát vrací a ústí do závěrečné apoteózy.

V téže době jako Scherzo cis moll dokončil Chopin také cyklus čtyř Mazurek op. 41. Chopinovy mazurky zahrnují patnáct opusů a spolu s jeho valčíky a polonézami se staly reprezentativním příkladem tanečních stylizací v koncertní tvorbě pro klavír. Skladatel v nich osobitě využil podnětů hudby své vlasti. V Mazurce e moll slyšíme citaci polské písně, která vznikla během polského povstání roku 1830. Ve střední části Mazurky H dur zazní ohlas polských lidových rytmů z okolí Mazovska, v Mazurce As dur byly identifikovány vlivy lidové hudby z vojvodství Kujavska. Mazurka cis moll je z cyklu nejintimnější, vyrůstá jako by z ničeho a teprve postupně se rozezpívává, pozvolna se vrací k výchozímu bodu a utichá.

K Chopinovým tanečním stylizacím patří neodmyslitelně také polonéza. Roku 1830 zkomponoval Grande polonaise brillante pro klavír a orchestr, později k ní připojil jako úvod klavírní Andante spianato a obě části propojil jako op. 22. V Chopinových skladbách pro klavír s orchestrem klavír jednoznačně dominuje, orchestrální složka má doprovodnou funkci a je postradatelná. Andante spianato et grande polonaise brillante Es dur se proto dnes nejčastěji uvádí ve verzi pro klavír sólo.

Během práce na hudbě k filmu Alexandr Něvský a na opeře Semjon Kotko rozvrhl SERGEJ PROKOFJEV (1891–1953) trojici klavírních sonát. Podle vzpomínek skladatelovy manželky byl inspirován četbou monografie Romaina Rollanda o životě a díle Ludwiga van Beethovena. Koncepci všech tří sonát vytvořil najednou a v letech 1939–1944 je postupně vypracovával. Sonátu č. 8 B dur op. 84 dokončil v červnu 1944. Dne 30. prosince téhož roku ji poprvé provedl ve Velkém sále Moskevské konzervatoře Emil Gilels, jenž o skladbě prohlásil, že „vyžaduje velký emocionální náboj. Šíří, napětím i půvabem lyrických epizod má téměř koncepci symfonie“. Následujícího roku hrál sonátu poprvé Svjatoslav Richter jako účastník Čajkovského soutěže, v níž získal dělenou první cenu. Richter o Osmé sonátě napsal: „Ze všech Prokofjevových sonát je tato nejrozměrnější, má velmi komplexní, hluboký a kontrastní vnitřní život. Občas se zdá, že ochabuje, jako by byla ponechána neúprosnému běhu času. Na mnoha místech je těžko přístupná, ale to je její mnohotvárností, je jako strom, který se ohýbá pod tíhou ovoce.“

Obě témata první věty působí křehce, něžně, jejich charakter se mění teprve v provedení. Náladu druhé věty prozrazuje už její označení „sognando“ (zasněně); podle některých mínění připomíná schubertovský ländler. Prokofjev v ní použil téma ze scénické hudby k neuskutečněnému uvedení Puškinova Evžena Oněgina, chystanému ke 100. výročí básníkova narození. Finální rondo obsahuje reminiscence na tematický materiál předchozích vět, závěrečné akordy vyvolávají představu zvonů.

Vlasta Reittererová

Marek Kozák – živě z kostela sv. Vavřince

Marek Kozák…

„…se jeví jako jeden z největších českých talentů do třiceti let, který drží laťku klavírní interpretace velmi vysoko. A jestliže jej něco nezastaví nad dosaženým výsledkem a bude naslouchat i vnitřnímu hlasu skrytému za tóny, má jeden z největších předpokladů nesmírně zajímavého a kontinuálního vývoje,“ uzavírá svou recenzi na Kozákovu debutovou nahrávku hudební publicista Milan Bátor v relaci „Album dne“ na stanici Český rozhlas Vltava. Profilová deska (ArcoDiva) se skladbami Haydna, Chopina, Francka, Rachmaninova a Skoumala vyšla v roce 2018, kdy Marek Kozák sklízel jeden soutěžní a koncertní úspěch za druhým. V březnu zvítězil na Evropské klavírní soutěži v Brémách, odkud si přivezl také cenu publika a zvláštní cenu za provedení soudobé skladby, v květnu debutoval na festivalu Pražské jaro s Klavírním koncertem č. 2 Pavla Bořkovce, v srpnu zahajoval slavný Chopinův festival ve Valldemosse a stal se finalistou Mezinárodní klavírní soutěže Ferruccia Busoniho v italském Bolzanu, jedné z nejnáročnějších interpretačních soutěží na světě. Nepřekvapilo proto, že se stal Talentem roku na Classic Prague Awards 2019.

Dnes sedmadvacetiletý rodák z Frýdku-Místku projevoval mimořádné nadání už na Základní umělecké škole v Brušperku. Na Janáčkově konzervatoři v Ostravě studoval u Moniky Tugendliebové a současně se věnoval hře na varhany u Martiny Zelové. Jako klavírista a varhaník se také prezentuje na svých webových stránkách, a málokdo ví, že se zabývá také komponováním. Studium na HAMU v Praze absolvoval u Ivana Klánského a zkušenosti sbíral i na mistrovských kurzech u dalších věhlasných klavíristů (Eugen Indjic, Murray Perahia, Garrick Ohlsson aj.). Marek Kozák je „soutěžní typ“, soutěže považuje „za okna do světa“. Mezi jeho vavříny z dob studií patří například první cena na Mezinárodní klavírní soutěži Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních v roce 2013, první cena a cena za nejlepší interpretaci skladeb Bedřicha Smetany na Mezinárodní smetanovské klavírní soutěži v Plzni v roce 2014 a o rok později fenomenální úspěch na prestižní Mezinárodní klavírní soutěži Fryderyka Chopina ve Varšavě, kde se ve svých 22 letech probojoval v náročné mezinárodní konkurenci do semifinále. Na Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro 2016 získal 2. cenu a Cenu Nadace Český hudební fond za nejlepší provedení skladby Kejklíř Adama Skoumala, která také zazní na dnešním koncertě a kterou premiérově natočil pro své debutové CD.

V únoru 2020 hrál poprvé se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a velmi zaujal provedením takřka neznámého Klavírního koncertu d moll Vítězslavy Kaprálové. I přes letošní ochromený koncertní život si Marek Kozák může připsat do své koncertní historie mimořádně úspěšná vystoupení na dvou významných tuzemských festivalech: měl sólový recitál na Smetanově Litomyšli a na Dvořákově Praze, kde hrál skladby Antonína Dvořáka v rámci festivalového projektu skladatelova souborného provedení díla pro sólový klavír.

Slovo k programu

JOSEPH HAYDN (1732–1809) napsal více než šest desítek klavírních sonát. Sonáta č. 62 Es dur Hob. XVI:52kterou haydnovští znalci považují za vrchol skladatelovy sonátové tvorby, je jednou ze tří tzv. „anglických“ sonát, jež Haydn zkomponoval během svého druhého londýnského pobytu v letech 1794–1795.V Sonátě můžeme obdivovat rafinovanou a virtuózní nástrojovou stylizaci i to, jak skladatel – inspirován anglickou mechanikou – bohatě využívá všech zvukových možností tehdejšího klavíru. Skladbu věnoval své londýnské přítelkyni, proslulé klavíristce Therese Jansen-Bartolozzi, jež si skladatelovy přízně považovala natolik, že jej v květnu roku 1795 pozvala jako svědka na svou svatbu.

Mezi dvaatřiceti klavírními sonátami LUDWIGA VAN BEETHOVENA (1770–1827) zaujímá výjimečnou pozici pětice posledních opusů 101, 106, 109, 110 a 111. Beethoven v nich pracuje s hudebním materiálem natolik svobodně a odvážně, že se dostal daleko za hranice hudební řeči své doby a vyznačil jimi cestu budoucímu vývoji hudby. Zatímco Sonáty op. 101 a op. 106 vznikaly víceméně jako solitéry, Sonáty op. 109, 110 a 111 můžeme vnímat téměř jako ucelený triptych, a to i přesto, že jim autor přidělil samostatná opusová čísla. Vznikly v relativně krátkém časovém období mezi podzimem roku 1820 a počátkem roku 1822 a sám Beethoven se o nich vyjádřil, že je napsal takřka „na jeden zátah“.

Autograf Sonáty pro klavír č. 31 As dur op. 110 nese datum 25. prosince 1821, ale Beethoven po tomto datu ještě přepracoval finální větu. Její definitivní verze pochází až z počátku roku 1822. Lyrická úvodní věta se vyznačuje velmi nápaditou a barvitou nástrojovou stylizací. Její hlavní téma se skládá ze dvou kontrastních částí: první čtyři takty mají téměř varhanní akordickou sazbu, ve druhé části zazní mozartovsky rozezpívaná melodie, podbarvená v levé ruce prostinkým „flašinetovým“ doprovodem. Následující věta, kterou můžeme vnímat jako scherzo (byť ve dvoučtvrtečním taktu) představuje skvělou ukázku Beethovenova osobitého smyslu pro humor a ironii. Nejenže je plná překvapivých akcentů a dynamických zlomů, ale skladatel v ní hned na začátku volně cituje dvě tehdejší oblíbené písničky, jejichž text nelze ani v nejmenším považovat za vážný: Naše kočka má koťata (Unsre Katz hat Kätzchen gʼhabt) a Já jsem zhýralec, ty jsi zhýralec (Ich bin lüderlich, du bist lüderlich). Finální věta náleží po formální stránce k nejpodivuhodnějším a nejrafinovanějším Beethovenovým sonátovým větám vůbec. Začíná krátkým pomalým úvodem, za nímž následuje recitativ, který přejde v naříkavé Arioso dolente. Po něm zazní mollová tříhlasá fuga, již ovšem přeruší další naříkavé arioso. To se rozplyne ve třinácti hlubokých akordech, které připomínají údery zvonu a připraví prostor pro pokračování přerušené fugy. Její téma je ale tentokrát v durové tónině a navíc ještě v inverzi, posléze se ozve i v augmentaci a v závěru věty se nakonec rozzáří nad bohatě figurovaným doprovodem.

Písněmi benátských gondoliérů zvanými barkaroly se nechala ve své tvorbě inspirovat řada hudebních skladatelů. Nejznámější vokální barkarolu uslyšíme v Offenbachově opeře Hoffmannovy povídky, nejslavnější klavírní barkarolu napsal FRYDERYK CHOPIN (1810–1849). Barkarola Fis dur op. 60 náleží dnes k nejoblíbenějším skladbám pianistického repertoáru – její půvabné, sladké melodie plynou lehce a bezstarostně nad příjemně houpavým doprovodem a přímo svádějí ke snění. Chopin ji věnoval baronce Clotildě von Stockhausen, jež patřila spolu se svým uměnímilovným manželem – hannoverským vyslancem v Paříži a Chopinovým mecenášem – do okruhu skladatelových nejbližších přátel.

SERGEJ RACHMANINOV (1873–1943), skladatel a klavírista v jedné osobě, si upravoval pro vlastní koncertní potřeby také skladby cizích skladatelů, mezi nimi Ukolébavku, první číslo ze Šesti romancí op. 16 PETRA ILJIČE ČAJKOVSKÉHO (1840–1893), písňového cyklu z roku 1873. Rachmaninovova transkripce vyšla poprvé tiskem roku 1941 v New Yorku. Z prosté písně vznikla skladba prodchnutá romantickým duchem a zároveň brilantní ukázka vrcholné klavírní techniky.

Skladba Kejklíř ADAMA SKOUMALA (nar. 1969) vznikla na objednávku Pražského jara pro Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro 2016. Autor se v ní volně inspiroval pestrým životem středověkých potulných „bavičů“ a do tiskového vydání Kejklíře nechal vepsat jako motto středověký anonymní citát: „Umím hrát na loutnu, niněru, píšťalu, dudy, harfu, housle, psalterium, tamburínu… Skáču skvěle a zábavně přes provaz. Balancuji se židlemi a tančím na stole. Metám nože do vzduchu a chytám je, aniž bych si pořezal prsty. Dělám přemety a chodím po rukou. Umím krásně zpívat písničky a vyprávět příběhy, abych pobavil mladé dámy. A bude-li třeba, mohu jim i dělat kavalíra…“

Věroslav Němec

Daniel Barenboim – KONCERT ZRUŠEN

Rodáka z Buenos Aires, klavíristu a dirigenta Daniela Barenboima, lze bez nadsázky označit za žijící legendu klasické hudby. Na festivalu Pražské jaro se poprvé objevil roku 1966 s Anglickým komorním orchestrem – už při prvním hostování se představil jako klavírista a dirigent v jedné osobě. Jeho další návštěva se odehrála roku 1986 s Orchestre de Paris, v jehož čele stál mezi léty 1975 a 1989. V nedávné době se do srdcí českého publika nesmazatelně vepsal, když s Vídeňskými filharmoniky zahájil Pražské jaro 2017 a Smetanův cyklus při této příležitosti uvedl po celé Evropě. V uvádění tohoto cyklu pokračuje i v následujících sezónách.

Pro závěrečný koncert letošního Firkušného festivalu připravil recitál k poctě Ludwiga van Beethovena, vždyť jen několik dní po tomto recitálu si celý svět bude připomínat 250. výročí jeho narození. Večer uzavřou Beethovenovy slavné variace na Diabelliho vlačík. Skladatel a hudební nakladatel Anton Diabelli v roce 1819 zkomponoval třicet dva taktů dlouhý valčík v C dur a poslal jej etablovaným rakouským skladatelům s nadějí, že na něj každý z nich složí jednu variaci. Kolem padesáti z nich přijalo Diabelliho výzvu. Mezi oslovenými byl i Beethoven, který ovšem variací napsal hned třicet tři. Vzniklo tak hodinu trvající dílo vrcholící mohutnou fugou, které tvoří spolu s Bachovými Goldbergovými variacemi vrchol variačního žánru repertoáru klávesových nástrojů.

Slávka Vernerová – živě
z Obecního domu

Slávka Vernerová

Slávka Vernerová patří k posledním žákům legendárního českého klavíristy Ivana Moravce (1930–2015). Odborná kritika se shoduje na tom, že od pedagoga, který ji označil za svou nejlepší studentku, převzala zejména kultivovaný úhoz, noblesu a poctivou sebekritičnost. Dnešním recitálem se skladbami, kterým se věnovala pod Moravcovým vedením, vzdává sólistka hold svému učiteli, který by se 9. listopadu dožil devadesáti let.

U zrodu kariéry Slávky Vernerové stál Martin Hršel, taktéž Moravcův žák. Okamžitě rozpoznal velký talent a v době, kdy studovala na gymnáziu, jí nabídl přípravu k přijímacím zkouškám na Konzervatoř Pardubice. Znamenalo to sice vstávat téměř denně ve čtvrt na pět a dojíždět, ale Slávka, ač od dětství snila o lékařské dráze, tuhle dřinu podstoupila. Uspěla, na pardubickou konzervatoř ji přijali do třídy Martina Hršela rovnou do druhého ročníku. Nedlouho poté zahájila paralelně studium na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Definitivně se pro hudební dráhu rozhodla po vítězství v Mezinárodní smetanovské klavírní soutěži v Hradci Králové (1996); je rovněž laureátkou mezinárodních soutěží ve Vratislavi (Wrocłav), 1995, Missouri, 1998 a Walesu, 2001.

V roce 1998 nastoupila na pražskou HAMU do třídy Ivana Moravce, u nějž absolvovala jak magisterské, tak doktorandské studium zakončené v roce 2007 dizertační prací o klavírní tvorbě Leoše Janáčka, jejíž nedílnou praktickou součástí byla nahrávka skladatelova kompletního sólového a komorního díla pro klavír. O dva roky později natočila (ještě pod dívčím jménem Slávka Pěchočová) všechna Janáčkova díla pro sólový klavír na své debutové CD. V recenzi Jindřicha Bálka na tuto nahrávku mj. čteme: „Provedení je pozoruhodné. Každá část tu má příběh, jasný vrchol, pointu, přesně a logicky volené úhozové rejstříky. Díky této logice slyšíme řadu detailů nově nebo je nově objevíme…“ Album, vydané v roce 2010 na labelu Praga Digitals, získalo nejvyšší hodnocení časopisů Le Monde de la musique a Harmonie, na belgickém rádiu Classic se zařadilo mezi TOP 10.

V roce 2002, kdy Slávka absolvovala tříměsíční postgraduální studium v Londýně na Royal College of Music, o ní natočila Česká televize 40minutový dokument „Povolání klavíristka“ v režii Jana Mudry. Dva roky poté debutovala sólovým recitálem na Pražském jaru. Od té doby hrála téměř se všemi nejvýznamnějšími českými orchestry a dirigenty (Libor Pešek, Jiří Bělohlávek, Martin Turnovský, Jakub Hrůša ad.). V zahraničí hostovala např. s Gunma Symphony Orchestra nebo Royal Liverpool Orchestra, v roce 2009 provedla s Václavem Máchou a pod taktovkou Jiřího Bělohlávka Koncert pro dva klavíry a orchestr Bohuslava Martinů s BBC Symphony Orchestra na slavném festivalu Proms. Se sólovými recitály vystoupila v klavírních cyklech FOK, v curyšské Tonhalle, v Ósace nebo Ottawě. Mezitím natočila pro Praga Digitals další dvě alba: CD s díly Chopina a Schumanna a v roce 2013 tři Mozartovy klavírní koncerty s Pražákovým kvartetem – deska získala všech pět ladiček prestižního časopisu Diapason.

Slávka Vernerová se intenzivně věnuje komorní hudbě, je zakládající členkou Dvořákova klavírního kvarteta, se svým manželem hraje v Spring Duu, v letech 2008–2015 působila v Kinsky Trio Prague, spolupracuje s předními instrumentalisty a ansámbly české hudební scény. S manželem, houslistou, violistou a dirigentem Petrem Vernerem a dvěma dětmi žije v Praze.

Slovo k programu

LEOŠ JANÁČEK (1854–1928) nejenže byl výjimečně osobitý skladatel, ale také vlastenec se silným sociálním cítěním. Záleželo mu na zpřístupnění vzdělání všem Čechům a podporoval snahy o založení české univerzity v Brně, jež vyvrcholily roku 1905. Převažující německá část obyvatel města v obavách z oslabení svého vlivu svolala začátkem října své představitele na tzv. „Volkstag“, čeští poslanci se měli sejít v Besedním domě. Úředně povolené akce provázely masové demonstrace, kterých se účastnil i Janáček. Stal se přitom svědkem tragické události, při níž německý voják probodl bajonetem dvacetiletého truhlářského pomocníka Františka Pavlíka. Tato smrt otřásla nejen skladatelem, ale celou českou veřejností, na pohřeb mladého muže se vypravily desetitisíce lidí, Janáček dokonce nad jeho hrobem pronesl krátký projev. Své rozrušení, možná též vzpomínku na jedinou dceru Olgu, která zemřela na tyfus dva roky předtím, vložil do třívěté klavírní skladby s názvem Z ulice dne 1. října 1905.

Název „sonáta“ dostala kompozice podle formy první věty v době, kdy byla považována za ztracenou. Skladatel vyslechl v lednu roku 1906 na generálce nová díla svých kolegů (J. B. Foerster, V. Novák, část cyklu Jaro J. Suka) a podlehl poté přehnané, zničující sebekritice. Třetí větu spálil těsně před premiérou, zbylé dvě hodil do Vltavy po neformálním uvedení v Praze. Jejich opis (dnes bohužel nezvěstný) zachránila interpretka prvního uvedení Ludmila Tučková, Janáček později svůj vztah k dílu přehodnotil a souhlasil i s vydáním.

Ve skladbě si povšimněme zejména využití široké škály vyjadřovacích prostředků na malém prostoru. V Předtuše kombinuje autor tradiční prvky (např. polyfonii, imitaci, inverzi) se svou typickou kompoziční výbavou, jako jsou „cimbálová“ arpeggia, modalita, nápěvky nebo tzv. sčasovky. Hlavní tóninu es moll střídá v expozici pozitivní G dur (později Ges dur), v provedení vrcholí motiv předtuchy (sestupná tónová řada) současně se zvukovým zhuštěním, jež plynule přechází do reprízy s „rezignující“ kodou. Následuje elegický díl Smrt, pro nějž je typická práce s rytmem a výrazová úspornost.

Klavírní cyklus Humoresky op. 101 o osmi částech vznikal ke konci tzv. amerického období ANTONÍNA DVOŘÁKA(1841–1904), o prázdninách roku 1894 na skladatelově letním sídle ve Vysoké u Příbrami. Dvořák chtěl dílo pojmout jako pokračování Skotských tanců op. 41 z roku 1877, zachoval tedy dvoučtvrťové metrum a členění do osmitaktových period, výsledkem byly ale natolik charakterově pestré skladby, že se rozhodl dát jim obecnější název. Při jejich tvorbě čerpal inspiraci ze svých amerických skicářů. Téma Humoresky č. 1 es moll (Vivace) si načrtnul v New Yorku na Silvestra roku 1893 jako „marcia funebre“, v opakování druhého tématu v Es dur použil synkopu tzv. „scotch snap“ (po krátké akcentované notě následuje nota delší), kterou známe z Novosvětské symfonie. V Humoresce č. 3 As dur (Poco andante e molto cantabile) se vedle sebe objeví synkopy, tečkovaný rytmus a pentatonika, Humoresku č. 5 a moll (Vivace) vystavěl skladatel na modálním tématu s pěti repetovanými tóny, jež poté slyšíme více než třicetkrát v různých tóninách.

„‘Jaro‘ je opět dílo radúzovské atmosféry a vzletu; plochy jeho obrazů jsou pastelově zbarveny; motýlí křídla něžných tónů poletují nad klaviaturou ozařována záblesky vášnivých akcentů,“ napsal o klavírním cyklu Jaro op. 22a JOSEFA SUKA (1874–1935) muzikolog Jiří Berkovec. Suk ho komponoval v dubnu roku 1902 a měl skutečně jaro v duši – do šťastného manželství s dcerou Antonína Dvořáka Otilií se narodil syn Josef.

Sukovu apoteózu radosti zahájí energické Jaro, v němž zazní klíčový prvek celého cyklu: tři vzestupné akordy s následným tečkovaným rytmem. Téměř prvních 50 taktů se autor vyhýbá hlavní tónině E dur, teprve poté uslyšíme téma, jež zahájí tři vzestupné tóny. Všechny motivy se rozvíjí např. pomocí chromatických postupů v basu, harmonických proměn a ornamentiky, než se vrátí v téměř doslovné repríze téma hlavní tóniny. Tečkovaný rytmus se v závěru objeví ve středním hlasu a nižší dynamika již naznačuje atmosféru následující části. Perlivě něžný Vánek, od začátku tonálně usazený v C dur, je něžnou impresí, po níž přichází díl V očekávání. Poprvé se tu setkáme s napětím, emocionálními poryvy, výraznější chromatikou, synkopami a hutnější klavírní sazbou, vrací se též tečkovaný rytmus. Na konci se dynamika zlomí do pianissima, melodii přebírá bas.

Pouhých 21 taktů čtvrté části bez poetického názvu je po předešlé Ges dur orámováno tóninou a moll/A dur, skladatel jako by nechával doznít předešlé myšlenky a připravoval posluchače na vášnivou milostnou píseň V roztoužení, jež přichází attacca subito. Širokodechá melodie v Des dur v sobě zahrnuje tečkovaný rytmus, jenž později funguje jako protihlas. Po mnoha variantách hlavního tématu se tok hudby na okamžik zastaví třemi akordy (připomínka úvodní části) a třemi úsečně vyslovenými akordy také celý cyklus končí.

Měli bychom děkovat osudu, že se v roce 1834 ROBERT SCHUMANN (1810–1856) zamiloval do osmnáctileté Ernestine von Fricken, protože to byla právě ona, kdo inspiroval skladatele k napsání sbírky Karneval op. 9. Dívka, s níž byl krátce zasnouben, pocházela z Aše (Asch) a Schumanna coby milovníka rébusů zaujalo, že se písmena z názvu města dají převést do tónů (A – Es – C – H), navíc jsou obsažena i v jeho jménu. To si doslova říkalo o zpracování.

Schumann použil čtyři tóny jako hudební základ všech částí obsahově bohatého díla zobrazujícího maškarní ples. Potkáme tu stylizované postavy komedie dell’arte, Ernestinu pod jménem Estrella (s vyznáním lásky v č. 18 Aveu), budoucí manželku Claru (Chiarina) či obdivované skladatele (Chopin a Paganini). Sám autor se objeví ve dvojí roli postav, jež představují jeho rozpolcenou duši: jako bouřlivý, vzdorovitý, vášnivý Florestan a současně jemný, klidný, zdrženlivý Eusebius.  Oba byli hlavními členy Davidova bratrstva, imaginárního tajného spolku, jenž skladatel stvořil pro své kritické texty. Pochod Davidovců proti Filištíncům, záměrně v třídobém metru, ironizuje druhou skupinu coby představitele všeho zastaralého prostřednictvím melodie německého barokního tance Grossvatertanz. Téměř uprostřed Karnevalu se objeví tajemné Sfingy, z not na nás strnule „zírají“ tři různé varianty zmiňované čtyřtónové řady, bez uvedení konkrétní délky a dalších instrukcí. Podle ediční poznámky Clary Schumannové se nemají hrát, někteří klavíristé je ale rádi nechávají promluvit (např. Mitsuko Uchida). Karneval končí, jak se na ples sluší a patří, o půlnoci úderem hodin – akordu As dur.

Dina Šnejdarová

Francesco Piemontesi – živě z Rudolfina

Francesco Piemontesi

Rodák ze švýcarského Locarna vyrůstal v trojjazyčné rodině – od dětství jej obklopovala italština, němčina i francouzština. Když nahlédnete do jeho not, upoutá vás množství poznámek ve všech těchto jazycích a angličtina k tomu. Není divu – Piemontesiho pedagogy a mentory byla celá řada klavíristů zvučných jmen z celého světa: Arie Vardi, Alfred Brendel, Murray Perahia, abychom jmenovali alespoň pár z nich.

Předchází ho pověst citlivého umělce, který do detailu promýšlí každou frázi. Ve slavné londýnské Wigmore Hall s velkým úspěchem uspořádal sérii recitálů nazvanou Mozartova Odyssea, během tří sezón uvedl všechny sonáty tohoto mistra vídeňského klasicismu. Kritika vyzdvihla jeho schopnost kontrastně odstínit jednotlivé motivy. Piemontesi v jednom z rozhovorů poodhalil svůj přístup: „Mozart byl znamenitým operním autorem, a tak si pro každý jeho motiv vymýšlím odlišný divadelní charakter.“

Piemontesiho záběr se však neomezuje pouze na hudbu klasicismu. Zvukovou imaginativností uchvátil, když natočil Lisztova Léta putování. Pro britského hudebního kritika Petera Reeda bylo zjevením, jak se Piemontesi coby znamenitý mozartovský interpret dokonale vypořádal s virtuózním pozdně romantickým repertoárem. „V některých pasážích se přes ušlechtilý kontrapunkt převalila masa klavírního burácení a vyvrcholení skladby muselo probudit každého spáče,“ píše Reed.

Byť se klavíru začal věnovat v raném věku, po střední škole uvažoval, zda se nevydat na dráhu vědce. Ke štěstí svému i publika nakonec hudba zvítězila. Roku 2007 získal cenu na prestižní bruselské soutěži královny Alžběty, pro léta 2009–2011 byl vybrán do projektu BBC New Generation Artists. Ale vášeň pro fyziku jej neopustila. „Někdy celé hodiny trávím studováním nových objevů ve snaze pochopit, kam se posouvá vědění naší společnosti,“ říká.

Netají se obdivem k české hudbě – v rozhovorech uvádí, že nahrávka Dvořákova Klavírního koncertu g moll s Českou filharmonií a Rudolfem Firkušným patří k jeho nejoblíbenějším. S Jiřím Bělohlávkem a BBC Symphony Orchestra ostatně Dvořákův koncert natočil a s Českou filharmonií pod taktovkou Manfreda Honecka před třemi lety hrál Beethovenův třetí klavírní koncert. A odkaz na českou hudbu nalézáme také v odpovědi na otázku deníku Guardian: „Představte si, že jste ředitel festivalu s neomezenými finančními zdroji. Jaký byste navrhl snový zahajovací koncert?“ Piemontesi odpovídá: „Amsterdamský Royal Concertgebouw Orchestra by dirigoval Myung-Whun Chung, zahráli by fragment Schönbergova oratoria Jákobův žebřík, dokončený českým skladatelem Ondřejem Adámkem.“

Slovo k programu

Tvorbu významného německého skladatele HELMUTA LACHENMANNA (nar. 1935), žáka Luigiho Nona, charakterizuje specifická práce s organizací zvuků, již sám pojmenoval jako „musique concrète instrumentale“. V Pěti variacích na téma Franze Schuberta z roku 1956 se však s takovými postupy nesetkáme, jedná se o jeho první publikovanou kompozici, psanou ještě tradičním způsobem. Po citaci Schubertova valčíku cis moll uslyšíme detailní práci s harmonií za pomoci seriálních technik (v tomto případě izolace určitých rytmických idiomů, aby mohly být jednotlivě zvýrazněny) či ostrých kontrastů. Schubertova lehkost a „bezbřehá“ lyričnost zde dostávají nové barvy i kontext. Dynamický vrchol představují třetí a čtvrtá variace, po nichž přijde tichý minimalistický závěr.

Pro FRANZE SCHUBERTA (1797–1828) představoval klavír samozřejmou součást života. Nebyl virtuózní klavírista, ale jakmile k nástroji usedl, jako by z něj plynuly melodie a rytmy zcela samozřejmě. Z okamžitých nápadů vyrůstaly pro potěšení přátel pod Schubertovými prsty drobné hudební útvary, z nichž jen některé později zapsal do not. Také pro Schuberta byly podobné chvilky potěšením, neboť dlouhá léta neměl k dispozici vlastní kvalitní nástroj. S tím také souvisí řada opuštěných náčrtků a sonátových fragmentů, pocházejících z desetiletí 1815–1825, které zároveň svědčí o experimentování, o hledání osobitého řešení ustálené hudební formy, k němuž dospěl v posledních třech letech života.

Sonáta pro klavír G dur D 894 byla napsána v říjnu 1826. Následujícího roku vyšla tiskem ve vídeňském nakladatelství Tobiase Haslingera, jenž o své vůli zamlčel označení sonáta a skladbu pojmenoval Fantazie, Andante, Menuetto a Allegretto, s obchodním zdůvodněním, že jedině tak vzbudí skladba zájem „muzicírujících diletantů“. Haslingerův dojem ze skladby byl oprávněný. Také Robert Schumann ji označil jako „formou i duchem“ dokonalou fantazijní sonátu a podobně ji chápal i Franz Liszt. Název sonáta vrátilo skladbě teprve vydání nakladatelství Breitkopf & Härtel roku 1888.

Cyklická sonátová forma je zachována, to je však jen vnější aspekt struktury. Melancholický, jakoby váhavý začátek první věty a z něj vyrůstající druhé téma vskutku působí jako pozvolné rozvíjení fantazie, která se osvobozuje a znovu upadá do zamyšlení. V provedení se obě témata střetávají, spolupůsobí u Schuberta často uplatňovaný prvek polarity durového a mollového tónorodu. Podobně kontrastují prostý zpěvný a výrazně dramatický úsek v pomalé větě. Rovněž menuetová věta má dvě polohy, chmurnou základní mollovou, proti níž stojí půvabné trio připomínající ländler. Až v závěrečném rondu jednoznačně vítězí tanečně radostná, až rozverná nálada.

Sonáta h moll S 178 FRANZE LISZTA (1811–1886) představuje drama o několika dějstvích, barevnou klavírní symfonii, přehlídku dechberoucí virtuozity. Liszt ji dokončil v roce 1853 a věnoval Robertu Schumannovi, který byl tou dobou hospitalizován v psychiatrické léčebně a dílo bohužel nikdy neslyšel. Veřejná premiéra se konala o čtyři roky později v podání Hanse von Bülowa. Publikum skladbu nepřijalo, podle kritiků byla v rozporu s přirozeností a logikou, kritik Eduard Hanslick, obdivovatel Lisztovy klavírní hry, tehdy prohlásil: „Kdokoli tohle slyšel a považuje za krásné, není mu pomoci.“Navzdory tomu, že Liszt navázal – po svém – na Beethovenův odkaz, inspiroval se očividně také Schubertovou Wanderer-Fantasie D 760, narušil až příliš nezvykle sonátovou formu (dodnes nad jejím formálním uspořádáním panují mezi odborníky neshody) a témata rozložil takovým způsobem, že to bylo zkrátka na tehdejší posluchače příliš. Vznikly sice pokusy vysvětlit dílo mimohudebním programem podle Goethova Fausta nebo Bible, autor však k obsahu díla mlčel. Ostatně ještě ve 20. století se Béla Bartók přiznal, že mu skladba připadala zpočátku „studená a prázdná“, cestu k ní hledal též přední lisztovský interpret Ferruccio Busoni. Pevné místo našla sonáta na koncertních pódiích až po 2. světové válce.

Dílo plyne bez přerušení v jednom mohutném toku. Vyrůstá ze skupiny tří témat, jež uslyšíme za sebou hned na začátku: sestupná řada tónů v pomalém tempu, další dvě témata v allegru (tečkovaný rytmus s triolami ve vyšší poloze, úsečné ostinato v basu). Následuje výrazná melodie v D dur (Grandioso) s hutným akordickým doprovodem v lichém metru. Po dalším dramatickém úseku se ocitneme v „nebeské“ Fis dur (Andante sostenuto) a třídobém metru. Poté přichází břitké fugato, jež vyústí ve zkrácenou reprízu, zakončenou ve smířlivě mírné dynamice v H dur. Jako by Liszt zatahoval oponu: ještě naposledy nechá zaznít první téma, zopakuje v akordech durovou tóninu a po 759 taktech se s námi tiše rozloučí osamoceným basovým tónem h.

Dina Šnejdarová

Vlasta Reittererová (Franz Schubert)