Archiv 
Anna Vinnickaja
Skutečná lvice
Klavíristka Anna Vinnickaja odstartovala svou mezinárodní kariéru vítězstvím v renomované Soutěži královny Alžběty v Bruselu 2007, jež získala s odstupem více než padesáti let jako teprve druhá žena v historii. Od té doby strhává laickou i odbornou veřejnost nejen dokonalou klavírní technikou, která se pro ni díky péči rodičů – klavíristů – stala samozřejmostí už v dětství, ale zejména schopností „malovat“ na klavír velká plátna a vyprávět příběhy. „Její přístup je poeticky tvárný, aniž by sklouzl do rozbředlosti, a nikdy ji nemůžeme obvinit z ošklivého tónu nebo z toho, že by dílo zneužila kvůli nedostatku schopnosti sdělit obsah,“ napsal o ní v roce 2015 časopis Gramophone. Že jí nechybí ani vášeň, poznamenal deník Washington Post: „Vinnickaja je za klaviaturou skutečnou lvicí, která požírá i ty nejtěžší stránky s nezlomnou silou. Skoro jako by si technické houštiny vychutnávala…“
Pro Pražské jaro
Přesvědčit se o tom mohou také posluchači letošního Pražského jara, kde se umělkyně vystupuje v roli komorní hráčky vedle hvězdného rakouského houslisty Emmanuela Tjeknavoriana a jednoho z předních světových violoncellistů Daniela Müllera-Schotta. Kromě komorní hry vystupuje Vinnickaja také s předními světovými orchestry a dirigenty. Za všechny můžeme vyzdvihnout turné, které v loňské sezóně podnikla s Berlínskými filharmoniky pod taktovkou jejich šéfdirigenta Kirilla Petrenka a jehož vrcholem byl její debut na Salcburském festivalu.
Zvláštní pouto
Domovem rodačky z Novorosijsku se stal v roce 2001 Hamburk, kde po absolvování Hochschule für Musik und Theater začala v šestadvaceti letech jako jedna z nejmladších kantorek vyučovat. Její repertoár se rozpíná od Bacha po současnou hudbu, mimořádný ohlas vzbudila nahrávkami Ravelových děl, za něž obdržela ceny Echo Klassik, Diapason d’Or a tip měsíce editora Gramophone. Z jeho díla v Praze uvede Valses nobles et sentimentales, tedy Valčíky vznešené i tesklivé, a virtuózní La Valse. Zvláštní pouto má Vinnickaja k Chopinovi a k ruským autorům. Pro svůj debut na Firkušného festivalu z nich vybrala klavírního mystika a kompozičního proroka Alexandra Skrjabina, od jehož narození uplynulo letos v lednu 150 let.
Igor Ardašev
Mimořádná představivost
Brněnský rodák Igor Ardašev se řadí už přes 40 let ke stálicím české klavírní scény. Kritika oceňuje zvláště jeho důkladnost, cit pro kvalitu tónu a mimořádnou představivost. „Poctivý přístup byl slyšet z každé noty, jejího promyšleného umístění v jednotlivé frázi, velkolepě, až symfonicky promyšlené stavbě každého díla,“ napsal o něm letos portál Klasika Plus. Patrně jako jediný český žijící klavírista se Ardašev může pyšnit tím, že v roce 1994 natočil pro Supraphon s Rudolfem Firkušným na čtyři ruce Janáčkovu raritní skladbu Žárlivost. „Pan Firkušný byl ohromně noblesní, profesionalita se u něho spojovala s krásnými lidskými vlastnostmi,“ vzpomínal na mimořádné setkání v rozhovoru pro Harmonii. Je také jedním z mála klavíristů, kteří zařazují na koncerty Čajkovského neprávem opomíjenou Velkou sonátu G dur op. 37, jež vznikala v roce 1878 současně se skladatelovým proslulým Houslovým koncertem. Pro svůj návrat na festival nazvaný po světově proslulém česko-americkém klavíristovi dále zvolil průřez Prchavými vidinami Sergeje Prokofjeva a hudbu oblíbených vídeňských klasiků.
Laureát z Moskvy i Bruselu
Ardašev na sebe poprvé upozornil jako dvanáctiletý v rozhlasové soutěži Concertino Praga, po níž se s velkým úspěchem zúčastnil celé řady českých i zahraničních soutěží, je mimo jiné laureátem soutěží Čajkovského v Moskvě, Pražského jara a královny Alžběty v Bruselu, v roce 1990 zvítězil v soutěži Marie Callas v Athénách. Díky hudebnímu zázemí v rodině pracoval nejprve pod vedením svého otce a jako jedenáctiletý již vystupoval s Filharmonií Brno, k níž se pravidelně vrací. Na brněnské konzervatoři a JAMU se stal žákem Inessy Janíčkové, od které čerpal principy ruské klavírní školy, na festivalu Marlboro Music v americkém Vermontu studoval u beethovenského specialisty Rudolfa Serkina a na základě osobního pozvání dojížděl také do Vídně na konzultace k Paulu Badurovi-Skodovi. Je držitelem Ceny města Brno 2018 za umělecké zásluhy. V jeho bohaté diskografii, čítající přes dvacet titulů, najdeme kupříkladu komplet Beethovenových houslových sonát s Ivanem Ženatým, záznam lisztovského recitálu, Prokofjevovy skladby nebo čtyřruční verze děl českých autorů v duu s Renatou Ardaševovou.
Grigorij Sokolov
Duše nástroje
Již potřetí bude Firkušného festival hostit klavírního barda Grigorije Sokolova, jednoho z nejvýraznějších žijících představitelů velké tradice ruské klavírní školy. Klavír dokáže rozeznít do neslýchané barevné škály a každým prstem přitom zahrát jiný dynamický odstín. Jeho koncerty většinou probíhají v tlumeném osvětlení, aby se mohl lépe soustředit, mohou připomínat až mystický obřad. Sokolov se na ně pečlivě připravuje. Každou sezónu se na několik měsíců uzavírá veřejnosti a pracuje pouze na jednom novém programu. Před vystoupením se s klavírem seznamuje do nejmenších detailů a zkoumá ho skoro jako vědec v laboratoři. Nástroje mají podle něj svou duši a té je třeba se přiblížit, aby jejich vzájemné partnerství bylo co nejplodnější. Posluchačům pak nabízí mimořádný zážitek. Věnuje se pouze sólovým recitálům. Komorní hudby i vystoupení s orchestry v určité době zanechal. „Jsem rád, když vše, co udělám, závisí pouze na mně. Se stovkou lidí je tohle téměř nemožné. Člověk pak nenese plnou odpovědnost,“ řekl v rozhovoru s novinářkou Jessicou Duchen.
Nahrávky ve studiu? Děkuji, ne…
Také k nahrávkám má Sokolov specifický přístup. Za celou svou kariéru nenatočil jediný studiový snímek a na záznamy živých vystoupení nechal své fanoušky dlouho čekat. Když v roce 2014 podepsal exkluzivní smlouvu s Deutsche Grammophon a po téměř dvaceti letech svolil opět k nahrávání, byla to pro milovníky jeho umění doslova událost. Doposud u žlutého labelu pořídil celkem pět snímků, poslední vyšel letos v dubnu. Zachycuje koncert z roku 2018 v Haydnově sále zámku Esterházy v Eisenstadtu, kde měl na programu hudbu Josepha Haydna a Franze Schuberta. V repertoáru má Sokolov nejen díla klasicko-romantického repertoáru, Bacha, ale také renesanční a barokní mistry klávesové literatury, jako jsou William Byrd, François Couperin nebo Johann Jakob Froberger.
Leif Ove Andsnes
Výjimečná odvaha
Jeden z nejúspěšnějších klavíristů současnosti Leif Ove Andsnes pochází sice až od Severního moře z norské obce Karmøy, k Praze a české hudbě má ale mimořádný vztah. Držitel šesti cen Gramophone a nositel jedenácti nominací na Grammy na svůj debutový snímek zařadil už jako sedmnáctiletý Smetanovu Koncertní etudu „Na břehu mořském“, v jednadvaceti natočil významná sólová díla Leoše Janáčka a v současnosti jako jeden z mála světových interpretů uvádí kompletní Dvořákův cyklus Poetické nálady, jehož skoro padesátiminutová délka a nesmírná hráčská náročnost způsobily, že se na koncertních pódiích objevuje jen zřídka, a pokud vůbec, tak jen výběrově. Ostatně, předvídal to i sám autor, když v jednom ze svých dopisů poznamenal, že k tomu najde odvahu jen málokdo.
Síň slávy
Za láskou k české hudbě stojí u Andsnese profesor českého původu Jiří Hlinka, u něhož umělec studoval na Bergenské konzervatoři, a také jeho rodiče, kteří byli hudebními pedagogy. Díky nim slyšel Dvořákovy Poetické nálady již v dětství. „Vždycky se mi moc líbily a je mi záhadou, proč je lidé mimo Českou republiku moc neznají, protože jde skutečně o prvotřídního Dvořáka,“ říká klavírista, k němuž ambiciózní projekty patří. Na Pražském jaru představil s Mahler Chamber Orchestra coby sólista a dirigent v jedné osobě projekt The Beethoven Journey, kompletní sérii Beethovenových klavírních koncertů, přičemž většina materiálů byla natočena právě na festivalových koncertech v Rudolfinu. V roce 2019 navázal se stejným orchestrem projektem Mozart Momentum 1785/1786. Nesmírně vysoce si norského umělce cení odborná kritika. Prestižní časopis Gramophone jej v roce 2013 uved do Síně slávy. „Na žebříčku mnoha kritiků by se měl umístit v první desítce současných světových klavíristů,“ napsal o něm před dvěma lety americký deník The Star-Tribune, jeho „mistrovskou eleganci, sílu a vhled“ zase vyzdvihli The New York Times.
Osobní sdělení umělce k programu koncertu
Pocta, kterou vzdal Leoš Janáček dělníkovi zabitému na demonstraci 1. října 1905, je dnes až děsivě aktuální. Zatímco píšu tyto řádky (konec září 2022), mladí iránští demonstranti a demonstrantky jsou zabíjeni v ulicích Teheránu, a odvážní Rusové, kteří pozvedli svůj hlas proti ničivé válce, riskují své životy. Janáčkova sonáta je plná hněvu a smutku, který cítíme dnes, když jsme konfrontováni s nesmyslnou válku na Ukrajině.
Jako epilog po Janáčkovi zahraji jednu z Bagatel ukrajinského skladatele Valentyna Sylvestrova. Jsou to snové fragmenty času, který uplynul, či snad naděje v něco lepšího.
V roce 2019 jsem pozval šestasedmdesátiletého skladatele Alexandra Vustina na Festival komorní hudby v Rosendalu v Norsku. Bylo to teprve podruhé, kdy Vustin cestoval mimo Rusko. Jeho život byl zřetelně poznamenán léty strávenými v represivním režimu a bylo velice dojemné se s ním osobně setkat, poznat jeho hudbu a vidět, jak na festivalu celou svou bytostí poslouchá provedení Šostakovičovy hudby. Když jsem se dověděl, že v dubnu roku 2020 během první vlny covidu v Moskvě zemřel, hluboce mě to zasáhlo.
V Beethovenově „Patetické“ sonátě je také hněv. Náhlé výbuchy a pianistické efekty v první větě byly ve své době šokující – třeba neutuchající tremolo v basu a křížení rukou v druhém tématu na nás může působit velice radikálně i dnes. Další věty přinášejí uvolnění a kontrast: melodie druhé věty jsou všeobjímající a závěrečné Rondo v mozartovském duchu osciluje mezi líbezností, energičností a dramatem.
Pandemie mi poskytla příležitost nastudovat nepochopitelně opomíjené Dvořákovy Poetické nálady op. 85. Skladatel je zamýšlel jako cyklus, nikoliv jako pouhou sbírku skladeb, a mně se na nich líbí záměrné míšení vysokého s nízkým. Poetické příběhy, jako jsou Noční cesta nebo Na starém hradě, koexistují s prostotou částí nazvaných Žertem a Na táčkách. Je zde intimita ve Vzpomínání, drama v části U mohyly, bouřlivá virtuozita v Bakchanáliích, a Serenáda, která je nejdojemnější milostnou písní. Studium těchto děl pro mě bylo objevem, je to životu přitakávající hudba plná mimořádné invence a fantazie.
Angela Hewitt
Místo Marie João Pires vystoupí v Rudolfinu 6. listopadu Angela Hewitt.
Vstupenky zůstávají v platnosti.
Následovnice Glenna Goulda
Od dob kanadského pianisty Glenna Goulda se neobjevil klavírista, který by se zaměřil na interpretaci Bacha na moderní koncertní křídlo takovou měrou, jako jeho krajanka Angela Hewitt. Stala se skutečným a přirozeným ambasadorem hry Bacha na moderní klavír po celém světě, a to s mimořádným úspěchem. Za svou celoživotní oddanost Bachově hudbě obdržela v roce 2020 Bachovu medaili města Lipska, prestižní vyznamenání, které dostala jako první žena v sedmnáctileté historii tohoto ocenění.
Lukáš Vondráček
Pod Ashkenazyho vedením
Rodák z Opavy a vítěz prestižní Mezinárodní soutěži královny Alžběty Lukáš Vondráček patří k největším klavírním talentům současnosti. Prohlásit o něm, že začínal jako zázračné dítě, není vůbec přehnané. Na klavír hraje od dvou let, ve čtyřech se představil na veřejnosti, v jedenácti natočil první snímek a v patnácti si zahrál s Českou filharmonií. Absolvent hudebních škol ve Katowicích, Vídni a Bostonu, formovalo ho také vedení legendárního Vladimira Ashkenazyho, který ho označil za nejlepšího mladého klavíristu za posledních třicet let. Ani odborná kritika nešetří chválou. Deník The Straits Times o něm píše jako mistrovi „barevně dokonale vyvážených struktur“. Doposud Vondráček vystoupil na těch nejlepších adresách včetně Carnegie Hall, amsterodamské Concertgebouw, Konzerthau ve Vídni nebo hamburské Elbphilharmonie. Nedávno debutoval kupříkladu s orchestry London Symphony, Pittsburgh Symphony Orchestra, nebo Tokyo Metropolitan. V následující sezoně jej čeká návrat k Chicago Symphony a debut s Losangeleskou filharmonií v koncertní síni Walta Disneyho.
Lukáš Vondráček byl prvním českým klavíristou, který v roce 2013 vystoupil na vůbec prvním ročníku Klavírního Festivalu Rudolfa Firkušného. V letošním roce se na festival vrací s programem kombinujícím německou a slovanskou hudbu.
Arcadi Volodos
Virtuozita, která nezná hranic
Začátek Volodosovy kariéry byl netradiční. Klavíru se začal „na vážno“ věnovat až v patnácti letech, do té doby se v rodném Petrohradě soustředil hlavně na zpěv a dirigování a nikdy se nezúčastnil žádné soutěže, protože podle něj ničí ducha hudby. Přesto byl jeho vstup na světová pódia impozantní. V roce 1996 se představil v proslulé londýnské Wigmore Hall, dva roky poté v Carnegie Hall. Záznam z tohoto vystoupení obdržel prestižní Gramophone Award. Dlouholetý producent nahrávek Vladimira Horowitze Thomas Frost o něm tehdy pronesl: „Volodos má vše potřebné k tomu, aby na klavír přenesl své myšlenky: představivost, vášeň, fenomenální techniku. Jeho virtuozita nezná hranic, v kombinaci s jedinečným smyslem pro rytmus, barvy a poezii z něj činí vypravěče silných příběhů a nekonečných světů!“
Ocenění
Těžištěm Volodosovy kariéry jsou sólové recitály, jimiž jako by bral světové sály útokem, v nahrávací činnosti postupuje naopak spíše rozvážným tempem. Každé album totiž považuje za vyústění určité tvůrčí periody. Mezi jeho poslední snímky se řadí album Brahmsovy hudby, jež získalo Diapason d’Or, Edison Classical Award a Gramophone Award, v roce 2019 vydal CD Schubertova sólového díla.
Velké plátno i poetická nálada
Ze Schubertovy tvorby uvede Volodos v Praze optimistickou a současně ambiciózní Sonátu D dur D. 850, již skladatel napsal roku 1825 při pobytu v lázních Gastein. Jedno ze skladatelových nejdelších sólových děl (trvá téměř 40 minut) v sobě odráží krásu alpské přírody i reminiscence horalského jódlování. Večer bude pokračovat hudbou Roberta Schumanna. Klavírista nejprve uvede proslulé Dětské scény, cyklus třinácti poetických miniatur, aby večer zakončil vrcholným dílem téhož autora, monumentální Fantazií C dur.
Maria João Pires – ZMĚNA UMĚLCE
DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ:
Místo Marie João Pires vystoupí v Rudolfinu 6. listopadu Angela Hewitt.
Vstupenky zůstávají v platnosti.
Maria João Pires
Portugalská klavíristka Maria João Pires je žijící legendou. Za svou více než sedmdesátiletou kariéru odehrála bezpočet koncertů, mezi nimiž nejvíce září provedení Mozartových, Beethovenových a Chopinových skladeb, výjimečná byla též vystoupení s houslistou Augustinem Dumayem, dirigenty Claudiem Abbadem či André Previnem. Natočila přes 100 snímků, například za komplet Mozartových klavírních sonát získala v roce 1990 cenu Grand Prix du Disque, vysoce ceněné jsou též její nahrávky Chopinových děl.
Fascinující úspornost pohybů
Ačkoli sama říká, že má k sólovým recitálům poněkud ambivalentní vztah kvůli pocitu osamělosti, posluchače si dokáže rychle podmanit a navázat s nimi dialog meditativních rozměrů. Její pojetí hudby ostatně vyrůstá z hlubokého studia buddhismu. O to jedinečnější by mělo být její vystoupení na Firkušného festivalu. Nezapomenutelné bylo hostování klavíristky na Pražském jaru v roce 2015, kam se vracela po více než dvaceti letech, aby ve spolupráci s Budapešťským festivalovým orchestrem a dirigentem Ivánem Fischerem provedla jeden z Mozartových klavírních koncertů. Kritika v časopisu Harmonie v interpretaci Pires vyzdvihovala průzračnost, „fascinující úspornost pohybů, skoro až minimalistický vnější projev“.
Sociální přesahy
Vedle hry na klavír je pro Marii João Pires důležitým osobním tématem vzdělání zejména dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí. V Portugalsku založila za těmito účely Belgais Center for Arts, v Belgii iniciovala projekt a workshopy Partitura Choirs. Pořádá také interdisciplinární dílny pro profesionály i amatéry.
Igor Levit
Igor Levit poprvé v Praze
Firkušného festival s hrdostí představuje jako první v České republice klavíristu Igora Levita. Americký deník New York Times jej označuje za „zásadního umělce své generace“. Když v květnu roku 2019 za mohutného ohlasu odehrál recitál v newyorské Carnegie Hall, deník uveřejnil recenzi s nadpisem: „Pianista ve dvou hodinách předestřel působivou vizi života“. V témže měsíci Levit vystoupil na pódiu neméně prestižní koncertní síně – londýnské Wigmore Hall. „Málokdy je v sále při potlesku slyšet burácení jako při fotbalové Lize mistrů. Při včerejším recitálu Levit sklidil ovace plné hlasitých výkřiků obdivu a úžasné ticho nastalo po dohrání Goldbergových variací. Zasloužil si to? Naprosto,“ čteme ve svědectví recenze serveru Arts Desk.
Touha hledat nové cesty
Levitovi nelze vyčítat nedostatek odvahy. Pro své debutové album u vydavatelství Sony si ve svých pětadvaceti letech vybral vrcholná díla pianistického repertoáru – Beethovenových pět posledních klavírních sonát. Na album z roku 2013 navázal v minulém roce, kdy vydal kompletní nahrávku Beethovenových klavírních sonát. „Levitův Beethoven je pevný, dobře artikulovaný a do hloubky promyšlený,“ čteme v recenzi serveru Classical Review. „Představuje sebevědomý pohled, jehož výsledkem je na ostří vybroušená interpretace, mnohdy nekompromisní. V konkurenci tolika dalších nahrávek si nemůžete přát nic lepšího.“
S tím ostatně souzní i Levitovo vyjádření, které čteme v jednom z rozhovorů: „Fráze typu ‚interpret by měl být skladatelovým sluhou‘ jsou mi cizí. Nemyslím si, že by kdokoliv měl komukoliv sloužit, a to na jakékoliv úrovni. ‚Hraji, co Beethoven napsal‘, je dle mého názoru tím nejprázdnějším výrokem, který interpreti používají.“ Levit upřednostňuje svobodu výkladu, jež je výsledkem jedinečného přístupu každého interpreta.
Před dvěma lety Levit obdržel prestižní ocenění Gilmore Artist Awards, které je udělováno jednou za čtyři roky výjimečným klavíristům, v jejichž umění se virtuozita snoubí s individualitou a neutichající touhou hledání nových cest (v minulosti ji obdržel kupříkladu Leif Ove Andsnes, Piotr Anderszewski, Rafał Blechacz). Téhož roku byl jmenován Instrumentalistou roku britské Královské filharmonické společnosti. Navzdory svému mladému věku sklízí úspěchy také na univerzitní půdě – na jaře minulého roku byl jmenován profesorem své almy mater – hannoverské Hochschule für Musik.
…jedním dechem
Leitmotivem Levitova recitálu je Beethoven. Podobně jako tři poslední Mozartovy symfonie vykazují velkou míru provázanosti, rovněž Beethovenovy poslední tři klavírní sonáty vytvářejí pomyslnou trilogii, v níž se autor vrátil k uměřenější, kratší formě, o to volněji s ní ale naložil. Nesvazován konvencemi napsal svá tři vrcholná díla, stojící v sousedství Deváté symfonie nebo posledních smyčcových kvartetů. Dle vlastních slov díla napsal ve Vídni v letech 1821–1822 jedním dechem. A přesně v těchto intencích, bez přestávky, je Igor Levit v Praze provede.
Podívejte se na ukázku Beethovenovy sonáty z Gilmore Keyboard Festival 2020
David Fray & FOK
Básník klavíru
Když se francouzský klavírista David Fray představil v roce 2017 na Firkušného festivalu poprvé, zejména v Chopinových skladbách dostál své pověsti „básníka klavíru“. Rodák z Pyrenejí, s moravskými kořeny z matčiny strany, odstartoval kariéru soutěžním úspěchem v kanadském Montrealu, v roce 2008 ho časopis BBC Music Magazine prohlásil za talent roku a televizní stanice Arte o něm odvysílala dokument renomovaného režiséra Bruna Monsaingeona Sing, Swing & Think. Frayův repertoár se rozpíná od Johanna Sebastiana Bacha po nedávno zesnulého Pierra Bouleze, přičemž právě Bach patří vedle Schuberta k jeho kmenovým autorům. „Bach je počátek i konec klasické hudby. Je to ten největší skladatel,“ říká interpret a přiznává, že ho tato hudba mnohdy dojímá k slzám. V letošní sezóně pokračuje v turné s Goldbergovými variacemi, před dvěma lety natočil s Renaudem Capuçonem Bachovy Sonáty pro klavír a housle.
Na Firkušného festivalu představí program svého předposledního alba s Bachovými koncerty pro dva, tři a čtyři klávesové nástroje, v nichž mu stejně jako na snímku bude partnerem jeho pedagog z pařížské Conservatoire National Supérieur Jacques Rouvier a další jeho bývalí žáci Audrey Vigoureux a Emmanuel Christien. Pozici orchestru zaujmou smyčce Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, který bude od klavíru řídit sám Fray. Koncerty BWV 1060-1063 a BWV 1065 řadíme do Bachova lipského období, jedná se o verze autorových koncertů pro jiné nástroje nebo verze jeho skladeb, jež se v původní podobě nedochovaly, Koncert a moll BWV 1065 pro čtyři cembala je přepracováním Vivaldiho koncertu L’Estro armonico op. 3 pro čtvery housle. Bach v něm coby obdivovatel italských barokních koncertů vzdává hold jednomu z jejich největších mistrů, od jehož úmrtí letos uplynulo 280 let.
