Páteční příloha Hospodářských novin

Největší žijící pianista? Mnozí za něj považují Grigorije Soko­lova. Osmašedesátiletá velká antihvězda mezinárodní scény nedává rozhovory a zásadně nenatá­čí ve studiu. Postava s legrační chůzí, ve fraku, který působí jako vypůjčený od většího kamaráda, s kratičkou úklo­nou usedá za klaviaturu, jako by ho če­kal skok do ledové vody. Skoro dělá do­jem karikatury klasického pianisty, hr­bícího se nad nástrojem. Ale jen do chví­le, než se dotkne kláves.

 

 

 

Klavírista Miroslav Sekera ve svém dětství brilantně ovládal hru na housle i klavír – stejně jako salcbur­ský génius. Díky tomu jej vybrali pro roli malého Mozarta ve Formanově filmu Amadeus. Se svou vrozenou skrom­ností se Sekera při zmínce o této epi­zodě z roku 1984 ošívá. „Je pravda, že tahle šestnáctivteři­nová událost se táhne se mnou celý ži­vot, účast v oscarovém filmu se těžko vymazává ze životopisu. Ten film se mi osobně moc líbí,“ říká nakonec. „Mož­ná mi jako mladému vadilo, že mě spo­jují s touhle figurkou, že mohu dosáh­nout sebelepších úspěchů na soutě­žích, ale stejně to všechno přebije po­stavička v paruce. No, už jsem se s tím naučil žít. Vždyť je to úsměvné, už mi je přes čtyřicet,“ kvituje. Svůj recitál na Firkušného festivalu v nadsázce nazývá „old‑fashioned“: skladby rozvrhl chro­nologicky, začíná Scarlattim, pokra­čuje Beethovenem. „Mám rád změny, cykly složené z drobných skladeb, kdy každá má svůj příběh. Když jsem do­stal příležitost zahrát si na takovém festivalu a v takovém sále, rád bych toho ukázal co nejvíc,“ podotýká.

Mladý klavírista Yekwon Sunwoo je bez nadsázky korejským národním hrdinou. Vloni totiž jako první Korejec vyhrál prestižní klavírní soutěž Van Cliburn ve Spojených státech. Na­dějného interpreta Pražané prvně uslyší na letošním ročníku Klavír­ního festivalu Rudolfa Firkušné­ho, kde jej doprovodí korejský KBS Symphony Orchestra. Sunwoo za­hraje Rachmaninovův Klavírní koncert č. 3, právě ten, s nímž bo­doval ve Van Cliburnově soutěži. Yekwon Sunwoo nyní do Prahy při­jíždí poprvé. Na dotaz, jestli to pro něj něco znamená, má hned připravenou odpověď. „Když se lidí zeptáte, ve kte­rém městě by hráli nejraději, můžete vzít jed na to, že Prahu jmenují jako jedno z prvních,“ říká.

Dlouho před nástupem žán­ru ska, před reggae, a dokon­ce ještě předtím, než prorazil Bob Marley, doma v jamajském Kingstonu seděl u klavíru Monty Ale­xander a hrál jako o život. Napodobo­val, co slyšel z nahrávek jazzových le­gend Louise Armstronga nebo Nata Kinga Colea, učil se žánr kalypso, toho času populární na jamajských ulicích, a pravidelně poslouchal jazzové a rhy­thm‑and‑bluesové pořady amerických rádií. Z toho letos čtyřiasedmdesátiletý Alexander vytěžil jedinečný hráčský styl, díky němuž se stal přední jazzo­vou osobností s přesahem až do svě­ta pop‑music. Na jeho facebookovou stránku napsal dvaadevadesátiletý zpěvák Tony Bennett: „Monty Alexan­der včera v klubu Birdland odehrál jeden z nejlepších jazzových koncertů, jaké pa­matuji.“ Monty Alexander zpes­tří letošní ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, jehož program je jinak plný výhradně klasické hudby.

„Haydnova hudba je jedi­nečná tím, jak nám na tváři dovede vyčarovat úsměv,“ říká klavírista Paul Lewis. „Beethoven také používá humor, jen­že Beethoven vás ke smíchu přivede tím, že šokuje. Haydn naopak překva­puje jistou neukázněností. Nikdy není tak brutální či skoupý na slovo, jak to uměl Beethoven. Haydn dovede pře­kvapit, ohromit a rozesmát, což půso­bí svěže i dnes, kdy se extrémy stávají normou,“ vypráví Lewis.

 

 

 

 

Portugalský klavírista polsko‑maďarské­ho původu Piotr Anderszewski se vždy řídil intuicí. Asi nikdo nezapomene, jak roku 1990 coby jedenadvacetiletý účast­ník klavírní soutěže v anglickém Leedsu náhle přerušil semifinálové vystoupení, protože se mu zdálo, že nehraje dostatečně dobře – podle poroty byl přitom jedním z adeptů na vítězství. V soutěži Anderszewski předvedl také Beethovenovy Diabelliho variace, k nimž se vrátil s odstupem deseti let a natočil je na al­bum, jež vzbudilo ohlas. Od té doby klavírista Beethovenovo dílo zařazuje pravidelně. Nyní je v jeho interpretaci na takové úrovni, že i mi­mořádně přísný britský kritik Andrew Cle­ments z deníku Guardian Anderszewského podání na jaře označil za snad nejpřesvědči­vější Diabelliho variace, jaké kdy na koncertě slyšel. „Každou z 33 variací jako by snad prá­vě vymyslel, s úchvatnými kontrasty vtipu a patosu, výbušné energie a vnitřního klidu,“ napsal. Pražané si úsudek budou moci udělat v sobotu 24. listopadu, kdy Anderszewski za­hraje Diabelliho variace coby host Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného.