Archiv

Pozdrav Firkušného rodiny

Navzdory válkám, politickým převratům a pandemiím zůstává hudba poslem, který nám přináší uzdravení, naději a nezlomnou víru v dobro a krásu. S velkou radostí a uznáním blahopřejeme festivalu Pražské jaro k dalšímu, již osmému ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. V roce 1990, u příležitosti udělení čestného doktorátu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Rudolf Firkušný prohlásil: „Když hraji Beethovenovy pozdní sonáty, vstupuji společně se svými posluchači do mystického světa… Vše, co je pomíjivé, ustoupí; vše, co je trvalé, co je podstatou našeho bytí, se náhle vyjeví a začne pronikat do naší mysli; naplní naše vědomí novým poznáním, naše duše vede novým směrem.“ Na této duchovní cestě přejeme všem festivalovým posluchačům plnohodnotné zážitky.

Rodina Rudolfa Firkušného

Klavírní festival Rudolfa Firkušného v alternativní podobě

Osmý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, jejž pořádá Pražské jaro, se uskuteční v alternativní podobě. „Aktuálně platná opatření nám na začátku listopadu neumožní realizovat první čtyři festivalové koncerty s diváky přítomnými v sále. Oslovili jsme proto tým produkční společnosti Mimesis, který stál za úspěšnými přímými přenosy letošního Pražského jara, aby tyto skvělé pianisty zprostředkoval skrze online přenosy, které budou moci diváci bezplatně sledovat na webových stránkách www.firkusny.cz,“ uvedl ředitel festivalu Roman Bělor.

Koncerty mezi 1. a 7. listopadem se uskuteční v původně ohlášených termínech. Festival zahájí recitál Francesca Piemontesiho. Z důvodu celosvětové pandemie koronaviru byl americký klavírista Richard Goode nucen zrušit své evropské turné. Do Prahy nebude moci přicestovat ani Igor Levit, který se měl českému publiku představit vůbec poprvé. „Levit patří k nejosobitějším klavíristům současnosti, tento jeho plánovaný český debut právem vzbuzoval velká očekávání. Hledáme proto náhradní termín a věříme, že jej budeme moci brzy domácímu publiku představit,“ upřesňuje Bělor.

Festivalu se ovšem podařilo operativně zajistit účast Julianny Avdějevy, která se pražskojarnímu publiku poprvé představila v roce 2011, bezprostředně po senzačním vítězství na Chopinově soutěži ve Varšavě. „Letos se měla na Pražské jaro vrátit spolu s houslistou Gidonem Kremerem, jenže kvůli pandemii ke koncertu nakonec nedošlo,“ uvádí dramaturg festivalu Josef Třeštík. „Jsem proto velice rád, že 3. listopadu přijede do Prahy a její vystoupení budeme moci nabídnout jako online stream. Avdějeva uvede svůj kmenový repertoár, tedy hudbu Fryderyka Chopina a Sergeje Prokofjeva.“

V aktualizovaném programu se festival rozhodl vsadit i na jméno mladého českého pianisty Marka Kozáka. „Patří k nejtalentovanějším českým klavíristům své generace, pokud jde o volbu repertoáru také k těm nejpřemýšlivějším. Nebojí se uvádět i díla méně hraných skladatelek a skladatelů, jako je Vítězslava Kaprálová nebo Karel Kovařovic. Na streamovaném koncertě mj. uvede pozdní opus 110 Ludwiga van Beethovena, od jehož úmrtí zanedlouho uplyne 250 let, a skladbu Kejklíř Adama Skoumala, která vznikla na objednávku Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara, jíž je laureátem,“ říká Třeštík.

Čtveřici listopadových koncertů festivalu uzavře klavíristka Slávka Vernerová, jejíž recitál se přesunul na 7. listopadu, program zůstává zachován.

„S nadějí vyhlížíme k 12. prosinci, kdy by letošní festival měl uzavřít legendární Daniel Barenboim. Moc si přejeme, aby se tak stalo před obecenstvem ve Dvořákově síni Rudolfina,“ říká ředitel festivalu Roman Bělor.

Zasvěceným průvodcem přímých přenosů bude klavírista Ivo Kahánek. Diváci se tak mohou těšit na zajímavé rozhovory s vystupujícími umělci i nahlédnutí za oponu pianistického umění.

Zakoupené vstupenky budou refundovány v plné výši. Podrobné informace obdrží  držitelé vstupenek e-mailem do konce října 2020.

Program jednotlivých koncertů

1. 11. Francesco Piemontesi

Helmut Lachenmann

Pět variací na Schubertovo téma

Franz Schubert

Sonáta G dur D 894

Franz Liszt

Vodotrysky u vily d’Este

Klavírní sonáta h moll S 178

3. 11. Julianna Avdějeva

Fryderyk Chopin

Preludium cis moll op. 45

Scherzo č. 3 cis moll op. 39

Mazurky op. 41

Andante spianato a Velká brilantní polonéza Es dur op. 22

Sergej Prokofjev

Sonáta pro klavír č. 8 B dur op. 84

5. 11.  Marek Kozák

Joseph Haydn

Sonáta č. 62 Es dur Hob XVI:52

Ludwig van Beethoven

Sonáta pro klavír č. 31 As dur op. 110

Fryderyk Chopin

Barkarola Fis dur op. 60

Petr Iljič Čajkovskij/Sergej Rachmaninov:

Ukolébavka op. 16 č. 1

Adam Skoumal

Kejklíř

7. 11.  Slávka Vernerová

Leoš Janáček

Klavírní sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“

Antonín Dvořák

Humoresky op. 101/1, 3, 5

Josef Suk

Jaro op. 22a

Robert Schumann

Karneval op. 9

Firkušného festival vyvrcholí recitálem Daniela Barenboima

Osmý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného nabídne mezi 1. listopadem a 12. prosincem pětici výrazných klavírních osobností. „K vrcholům beethovenovských oslav bude nepochybně patřit vůbec první české vystoupení jednoho z nejzajímavějších současných pianistů Igora Levita, v jehož podání zazní poslední tři skladatelovy sonáty, a recitál legendárního Daniela Barenboima, jehož koncert uzavře monumentální variační cyklus na Diabelliho valčík,“ říká ředitel festivalu Roman Bělor. „Zahraniční pianistické hvězdy dále reprezentuje Francesco Piemontesi a Richard Goode. Z českých klavíristů se můžete těšit na Slávku Vernerovou.“ Vstupenky jsou v prodeji on-line prostřednictvím webu firkusny.cz.

Přehlídku 1. listopadu zahájí Francesco Piemontesi, jehož předchází pověst citlivého umělce, který do detailu promýšlí každou frázi. „Dramaturgie letošního ročníku je rozkročená mezi hudbou vídeňských klasiků Mozarta, Schuberta a Beethovena a tvorbou autorů 20. století, jako jsou Debussy, Janáček, Suk. Festival příznačně zahájí Pět variací na téma Franze Schuberta od Helmuta Lachenmannajednoho z nejvýznamnějších německých skladatelů současnosti,“ upřesňuje dramaturg Josef Třeštík.

Slávka Vernerová patří k nejvýraznějším českým klavíristům. Koncertuje po celém světě – recitál odehrála ve slavném sále curyšské Tonhalle, vystoupila za doprovodu Royal Liverpool Orchestra, s velkým úspěchem hostovala na slavném londýnském festivalu BBC Proms – pod taktovkou Jiřího Bělohlávka a za doprovodu BBC Symphony Orchestra. Jako hold svému učiteli prof. Ivanu Moravcovi, který by se v listopadu dožil devadesáti let, pojala Slávka Vernerová program svého recitálu, jenž se uskuteční 3. listopadu. Zařadila na něj díla, která pod vedením jednoho z nejvýznamnějších českých i světových klavíristů nastudovala.

Před české publikum se po patnácti letech vrátí newyorská klavírní legenda Richard Goode, na festivalu vystoupí 5. listopaduSvým koncertem na Pražském jaru v roce 2005 strhl publikum přednesem Beethovenova Druhého klavírního koncertu„Goode, který mj. klavír studoval u Rudolfa Serkina, jej zahrál s obrovským smyslem pro výstavbu jednotlivých ploch i celku, s brilancí a lehkostí, zdobící všechny pasáže a gradující ke stále lepšímu výkonu v mistrně provedeném závěrečném Rondu,“ referovala tehdy v Hudebních rozhledech Hana Jarolímková. Chválou nešetří recenzenti ani dnes, kdy jeho zralost a zkušenost spojují s hloubkou, moudrostí a také přirozeností. A své umění předává i jako pedagog – před dvěma lety na Firkušného festivalu zazářil jeho žák Yekwon Sunwoo.

Vůbec poprvé se českému publiku recitálem 7. listopadu představí klavírista Igor Levit. Americký deník The New York Times jej označuje za „zásadního umělce své generace“. Když v květnu minulého roku za mohutného ohlasu odehrál recitál v newyorské Carnegie Hall, deník uveřejnil recenzi s nadpisem: „Pianista ve dvou hodinách předestřel působivou vizi života“. V témže měsíci Levit vystoupil na pódiu londýnské Wigmore Hall. „Málokdy je v sále při potlesku slyšet burácení jako při fotbalové Lize mistrů. Při včerejším recitálu Levit sklidil ovace plné hlasitých výkřiků obdivu a úžasné ticho nastalo po dohrání Goldbergových variací. Zasloužil si to? Naprosto,“ čteme ve svědectví recenze serveru Arts Desk.

Festival 12. prosince uzavře klavírista a dirigent Daniel Barenboim, jehož lze bez nadsázky označit za žijící legendu klasické hudby. Na festivalu Pražské jaro se poprvé objevil roku 1966 s Anglickým komorním orchestrem – už při prvním hostování se představil jako klavírista a dirigent v jedné osobě. Jeho další návštěva se odehrála roku 1986 s Orchestre de Paris, v jehož čele stál mezi léty 1975 a 1989. V nedávné době se do srdcí českého publika nesmazatelně vepsal, když s Vídeňskými filharmoniky zahájil Pražské jaro 2017 a Smetanův cyklus při této příležitosti uvedl po celé Evropě a v uvádění tohoto cyklu pokračuje i v následujících sezonách.

Pro závěrečný koncert letošního Firkušného festivalu připravil recitál k poctě Ludwiga van Beethovena, vždyť jen několik dní po tomto recitálu si celý svět bude připomínat 250. výročí jeho narození. Večer uzavřou Beethovenovy slavné variace na Diabelliho vlačík. Skladatel a hudební nakladatel Anton Diabelli v roce 1819 zkomponoval třicet dva taktů dlouhý valčík v C dur a poslal jej etablovaným rakouským skladatelům s nadějí, že na něj každý z nich složí jednu variaci. Kolem padesáti z nich přijalo Diabelliho výzvu. Mezi oslovenými byl i Beethoven, který ovšem variací napsal hned třicet tři. Vzniklo tak hodinu trvající dílo vrcholící mohutnou fugou, které tvoří spolu s Bachovými Goldbergovými variacemi vrchol variačního žánru repertoáru klávesových nástrojů.

Ohlédnutí za Firkušného festivalem 2019

Sedmý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, který se odehrál mezi 17. a 23. listopadem, přinesl vystoupení pětice prvotřídních klavíristů. „Letošní vydařený ročník klavírní přehlídky neměl slabé místo,“ píše Dita Hradecká na serveru Opera Plus.

Hvězda Beatrice Rany mocně zazářila

Vůbec poprvé se českému publiku představila mladá italská klavíristka Beatrice Rana, již časopis Gramophone v lednu tohoto roku zařadil mezi pět klavíristů nové „zlaté éry“. Dle tohoto hodnocení tak stojí po boku Daniila Trifonova či Yuji Wang. „Klavírní festival Rudolfa Firkušného zahájen. Oslavovaná Beatrice Rana zazářila i v Praze,“ konstatuje nadpis recenze serveru Opera Plus. „Domnívám se, že divák velice brzo pochopil, co dělá Beatrici Ranu tak přitažlivou a zároveň originální. Určitě v tom hraje velkou roli fakt, jak umí být jednu chvíli dokonale impulzivní a energická a hned nato neskonale jemná a něžná. Tyto velké emocionální zvraty sice nedává vizuálně nijak najevo (při hře je velice pohybově ekonomická, což jí umožňuje dosáhnout maximálních temp), ale v úhozu jsou slyšet dokonale,“ zamýšlí se autorka výše uvedené recenze, muzikoložka Kateřina Pincová.

„Při pohledu na drobnou, subtilní ženu se skoro nechtělo věřit, že bude hrát takové robustní skladby,“ píše Věra Drápelová na stránkách MF DNES. „Rana však ohromila. V pažích má sílu obra, i při nejnáročnějších pasážích na ní není patrná fyzická námaha, síla jejích rukou přirozeně přechází do kláves. Výsledkem je mocný, ale měkký zvuk, dynamicky neobyčejně bohatý – pianissima byla kouzelná.“

„Slouží ke cti pořadatelů Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, že se jim podařilo tuto významnou pianistku získat pro zahajovací festivalový recitál,“ uvádí recenzent časopisu Harmonie Věroslav Němec. „Program, s nímž přijela Rana do Prahy, působil dojmem, že umělkyně vybírala jen to nejtěžší z nejtěžšího. /…/  Po prvních několika pianissimových taktech Chopinovy Etudy č. 1 As dur bylo jasné, že Beatrice Rana se vůbec nemusí prát. Z jediného prostého důvodu – umí totiž kouzlit. To její pianissimo bylo tišší a měkčí než dech a melodie zpívala nad doprovodnými rozloženými akordy tak jímavě, jako to dovedou snad jen zvonky z pohádky.“

Nadpozemský Hamelin

Kanaďan Marc-André Hamelin se mezi pianisty těší výsadnímu postavení – své programy dokáže skvěle vypointovat a jeho pražský recitál 19. listopadu toho byl důkazem. „Okouzlil kultivovaností projevu a absolutně zvládnutou technikou,“ píše Lucie Maloveská v recenzi serveru Klasika Plus„Hamelinovo pojetí Schubertova křehkého světa postavilo Rudolfinum na nohy,“ uzavírá Maloveská.

Stejného názoru byla i Věra Drápelová v recenzi pro deník MF DNES. „Něco také jímavého, měkkého, odpoutaného od lidského slzavého údolí se v Praze dlouho nedalo slyšet. Jiné slovo než nadzemské se pro popis dojmu ze hry nedá použít. Hamelin jakoby se kláves ani nedotýkal a hudba jakoby mu sama přicházela odněkud shůry.“

„Okouzlené a nadšené festivalové publikum (které bylo Hamelinovým Schubertem tak hypnotizované, že nejenže nekašlalo, ale téměř ani nedýchalo) uspořádalo klavíristovi trojí standing ovation,“  popisuje Věroslav Němec v recenzi časopisu Harmonie„Jeho technika je skutečně omračující. Nemenší obdiv si ale zasloužilo to, jak pianista dokázal oné hutné a zdánlivě beztvaré zvukové hmotě Fejnbergovy třetí sonáty vtisknout pevné kontury, bezpečně a zřetelně formulovat vrcholy a udržet v celé skladbě tah i napětí,“ hodnotí Němec.

Bartošův dokonale promyšlený dialog

Domácí scénu na koncertu 21. listopadu reprezentoval klavírista Jan Bartoš. „V jeho interpretaci se jedinečným způsobem snoubí srdce s rozumem a výsledek posluchače vždy dojme,“ charakterizoval již dříve dirigent Jakub HrůšaV minulém roce Bartoš upoutal dvojalbem s výběrem Beethovenových sonát, jež získalo nejvyšší hodnocení v BBC Music Magazine. Pro svůj recitál zvolil dokonale promyšlený dialog klasických děl klavírní literatury s moderními skvosty.

„Osobnost Jana Bartoše navenek vyzařuje kázeň, koncentraci, klid a jemnost až zenovou. Proto jsem byla zvědavá, jak pojme program, v němž si naložil takové emocionální ‚klády‘,“ uvozuje svou recenzi pro server Opera Plus Dita Hradecká. „Pianista vládne uměním dokonale zpěvného tónu (dělá čest svým učitelům a mentorům Ivanu Moravcovi a Alfredu Brendelovi), dokáže odstínit vrstvy a zpřehlednit tak strukturu a jeho dynamická škála je obdivuhodná.“

„Vzít na svá bedra program, v němž vedle sebe stojí ta nejúspornější hudební vyjádření vedle příběhů skoro až gigantických rozměrů, je od interpreta docela slušný risk. Nejen z hlediska provedení, ale i vnímání publika. Klavírista Jan Bartoš si pro Firkušného klavírní festival takový recitál připravil a znovu stvrdil, že je v něm mnohem víc, než se může zdát,“ píše Dina Šnejdarová ve své recenzi pro časopis Harmonie„Pakliže se v některých tónech Kabeláčových preludií odrazily stíny bolesti, pak v Beethovenově Appassionatě se rozpily. Celá tato schillerovská zápletka převedená do hudby se odvíjela v heroicko-furiózním hávu, Bartoš ji vystavěl s téměř zarputilou agilností jako nedobytný beethovenský hrad. Slyšeli jsme mužná, dovolím si říci chlapská, fortissima, každý tón byl procítěný do morku jeho doznění, dramatický motiv osudového ‚klepání‘ se jevil v sólistově podání takřka přízračně.“

Zařazení Kabeláčových Osmi preludií ocenila také Alena Sojková v recenzi serveru Klasika Plus „Jan Bartoš v nejhlubším soustředění provedl posluchače silnými poryvy i ztišením. Chorální preludium vyznělo vznešeně, ale ne ostře. V dalších pak klavírista, který prokázal, že nezná technické hranice, vyhrál trylky do takřka neslýchané perlivosti, jindy zase rozprostřel před publikem doslova debussyovské obrazy. Vůbec – barevnost, zdůrazněná rafinovanou pedalizací, byla vedle samozřejmé techniky tou určující charakteristikou, která se posluchači drala do uší. Bezpočet významů, které Jan Bartoš dal svou interpretací Kabeláčovým preludiím, byl v závěru korunován až symfonickou velebností.“ Jeho provedení Schumannovy Fantazie C dur op. 17 zhodnotila slovy: „Vášnivý, romanticky rozevlátý (ovšem ta rozevlátost byla pečlivě kontrolována), se smyslem pro detail (opět ty bezkonkurenční trylky) a zabarvení.“

Jazzové zpestření

Milovníci jazzu si 22. listopadu vychutnali cenami ověnčeného klavíristu Aarona Diehla, který se svým triem vystoupil v Divadle ABC. Navzdory mladému věku se v uplynulých patnácti letech nesmazatelně vepsal do povědomí milovníků jazzu. Lákají jej také průniky s klasickou hudbou. S osobitostí sobě vlastní se pouští do objevování nových hudebních světů, často je průkopníkem určujícím trendy. V jeho hudební řeči se přirozeně mísí tradice s moderními pohledy.

Světový Kissin

Sedmý ročník Firkušného festivalu 23. listopadu završil recitál skvělého Jevgenije Kissina, jenž se uskutečnil ve spolupráci s Koncertním jednatelstvím FOK. „Slovo virtuóz čteme v charakteristikách celé řady sólistů. Ovšem Kissin je fenoménem, který překračuje veškerá běžná měřítka. Jeho virtuozita se však neomezuje na soubor technických schopností – Kissin je básníkem klavíru, který cítí silné pouto k Beethovenově hudbě. Svůj recitál tak sestavil výhradně z jeho děl,“ uvedl ředitel festivalu Roman Bělor.

„Zatímco řada současných pianistů s přívlastkem ‚světový‘ vděčí za svou popularitu spíše dobré marketingové strategii, za tím, co na pódiu předvádí Jevgenij Kissin, stojí svízelná, tvrdá práce,“ zdůrazňuje Dita Hradecká ve své recenzi uveřejněné na serveru Opera Plus. „Ani po letech strávených u klaviatury nezanedbává přípravu a na pódiu pak do hry dává vše.“ Recenzentka se ve svém textu podělila o zajímavé postřehy. „Pianista Lukáš Klánský, který seděl vedle mě, nazval Kissinův projev ‚zdravým hraním‘. Je to výstižné: vlastně stačí napsat, že každá nota byla ve správný čas na svém místě. Vše bylo čistě, stylově zahrané. Pozorovat tohoto drobného muže s chlapeckou vizáží, který při klanění rozdával šťastné úsměvy, je čistá radost. Jeho hra je učebnicí správného zacházení s tělem. Je tam ‚velká‘ technika, kdy akordy, těžké jako pytle s pískem, vznikají až v nohou, je tam samozřejmě i drobná prstová technika, v níž se ukazuje neuvěřitelná elasticita Kissinových prstů a dlaní.
‚Zdravé‘ je toto hraní také tím, že nehledá zvláštnosti, originalitu, překvapení tam, kde v partituře nejsou.“ 
Svou recenzi uzavírá slovy: „Po pauze se Kissin vrátil s ještě větší náloží energie a sopka konečně vybuchla.“

Příloha pátečních Hospodářských novin

„Není důvod usínat na vavřínech,“ říká italská klavíristka Beatrice Rana, která v šestadvaceti letech dosáhla úspěchů, o jakých si mohou nechat zdát interpreti o desítky let starší. Poutavý rozhovor s ní naleznete v pátečních Hospodářských novinách (25. října 2019), které přinesou osmistránkovou přílohu věnovanou Klavírnímu festivalu Rudolfa Firkušného. Přinášíme vám malou ochutnávku z jejího obsahu.

Kanadského klavíristu Marc-André Hamelina čeká 19. listopadu recitál v Dvořákově síni Rudolfina. Před Pražany stane už osmapadesátiletý interpret, který se v posledních dekádách vypracoval na špičku a jehož schopnosti jeden recenzent označil za „takřka nadlid­ské“. Natáčí, koncertuje, skládá a pře­devším se do širšího povědomí snaží dostat přehlížený repertoár. „Svou kariéru bych nikomu nedoporučoval,“ říká s nadsázkou.

„Celý život jsem poslouchal vše a jiné žánry jsem vnímal se stejnou vážností jako klasickou hudbu. Kind of Blue od Milese Davise nebo A Love Supreme od Johna Coltrana jsou pro můj život stejně důležité jako opusy klasických autorů,“ vysvětluje Jan Bartoš, kterého 21. listopadu čeká recitál v pražském Rudolfinu. Pro Bartoše jiné žánry a umělecké druhy nejsou „odreagováním“. Výtvar­né umění, literaturu a film vnímá jako nástroj k hlubšímu pochopení světa. S tím koresponduje i jeho zájem o meditaci, křesťanskou a orientální literaturu.

„Klasika potřebuje víc improvizace,“ říká americký klavírista Aaron Diehl, který bude 22. listopadu v Divadle ABC reprezentantem jazzové hudby. „Hudba je jako jazyk. A když jste odma­lička bilingvní, na rozdíly v konstrukci těch jazyků nehledíte. Pro mě žánrové bariéry nikdy neexistovaly,“ vysvětluje devětatřice­tiletý muž, který dnes Gershwinův klavírní koncert hrává s Losangeleskou filharmo­nií nebo Clevelandským orchestrem stejně často, jako vystupuje s vlastním jazzovým triem. To přiveze také do Prahy. Od Diehlova pražského vystou­pení lze čekat úplně všechno, včetně třeba gospelu. Když dospíval, hrával na var­hany v kostele a dalších deset let doprovázel na klavír i varhany pastora v jiném kostele v newyorském Harlemu, kde bydlel. „Před dvěma roky jsem se přestěhoval do Brook­lynu a mám tak nabitý diář, že už se do Har­lemu nedostanu tak často, jak bych chtěl. Ale ta komunita mi je pořád blízká,“ dodává.

Do Prahy se před časem přestěhoval osmačtyřicetiletý moskev­ský rodák Jevgenij Kissin, jenž je umělec s aurou génia. Jeho hra uchvacuje až nelidskou dokonalostí. Fenomenálnímu umělci, intelektuálovi, v poslední době také skladateli a básníkovi jsou běžné prak­tické záležitosti možná poněkud vzdá­lené, o to více jej však tíží geopolitická situace. Rozhovoru, který vznikal před Ki­ssinovým vystoupením 23. listopa­du v pražském Rudolfinu na Klavír­ním festivalu Rudolfa Firkušného, věnoval velkou péči a čas. Původně se měl točit kolem klavíru a Beetho­vena, kterého dal interpret na pro­gram recitálu. Nakonec se rozbujel v odpovědích na společenské a poli­tické otázky. Nenechte si ujít páteční vydání Hospodářských novin!

Video-portrét Beatrice Rany

Časopis Gramophone ji v lednu tohoto roku zařadil mezi pět klavíristů nové „zlaté éry“ a její fotografie se objevila na titulní straně. Ve výběru tak stojí po boku Daniila Trifonova, Yuji Wang, Igora Levita či Benjamina Grosvenora. „Pokud chcte Alfreda Cortota dnešní doby, zauvažujte o Beatrice Raně,“ píše se doslova. Její nahrávka Prokofjevova a Čajkovského koncertů pod taktovkou Sira Antona Pappana se stala senzací. „Beatrice Rana je pro mě zjevením, protože úroveň její hudební vyzrálosti a technické jistoty je u tak mladého člověka ohromující,“ vyznává se ze svého obdivu Pappano.

Podívejte se na video-portrét, který s klavíristkou pro Firkušného natočila režisérka Kateřina Hager.

Rozhovor s Janem Bartošem

Říjnové vydání přinese rozhovor s klavíristou Janem Bartošem, jenž bude zástupcem české hudební scény na letošním Firkušného festivalu. Přinášíme vám malou ochutnávku z textu.

Brzy Vás čeká vystoupení na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného. Nemýlím-li se, bude to vaše první angažmá v rámci tohoto festivalu. Jak vznikal program zde? S jakým očekáváním k této akci přistupujete?

Pozvání festivalu si velice cením z několika důvodů. Jde o maximálně koncentrovanou a prestižní přehlídku současného klavírního umění. Vystupovat vedle Kissina, Rany a Hamelina je nejen velkou poctou, ale i zodpovědností. Festival byl navíc založen na počest Rudolfa Firkušného, kterého si nesmírně vážím. Do svého programu jsem proto zařadil i díla, která měl Rudolf Fiskušný ve svém kmenovém repertoáru. Zároveň reflektuji významná výročí, která pro mě mají hluboký význam. V roce 2019 si připomínáme třicet let od sametové revoluce a zároveň čtyřicet let od úmrtí Miloslava Kabeláče – autora, který je s bolestným osudem naší země tak propojen a jehož 8 preludií na recitálu uvedu. V právě začínající sezoně si také připomínáme velká výročí Clary Schumannové a Ludwiga van Beethovena. Fantasie C dur Roberta Schumanna byla inspirována vztahem ke Claře, a zároveň je poctou Beethovenovi, jehož několik děl v této skladbě Schumann cituje. Clara také byla první interpretkou, která živě provedla Beethovenovu Appassionatu. Se svým manželem Robertem významně podporovali Fryderyka Chopina, jehož Barkarolou svůj program uzavírám.

Program ročníku 2019 zveřejněn!

Sedmý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného přinese mezi 17. a 23. listopadem pětici prvotřídních klavíristů. Z hvězd světových pódií se diváci mohou těšit na recitál skvělého Jevgenije Kissina či Marc-André Hamelina. Vůbec poprvé se českému publiku představí mladá italská klavíristka Beatrice Rana, již časopis Gramophone v lednu tohoto roku zařadil mezi pět klavíristů nové „zlaté éry“. Dle tohoto hodnocení tak stojí po boku Daniila Trifonova či Yuji Wang. Zástupcem domácí scény bude Jan Bartoš a milovníci jazzu se mohou těšit na oceněními ověnčeného klavíristu Aarona Diehla, který vystoupí se svým triem.

Podrobněji v sekci Program.

Charizmatický Paul Lewis

Charizmatický Paul Lewis uzavřel letošní ročník Firkušného festival. Těšíme se opět za rok!

Další mimořádný recitál Paula Lewise

3. prosince 2018, Opera Plus, Libor Nováček

Díky dramaturgii Festivalu Pražského jara bylo možno slyšet v rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného tři opravdové velikány klavíru. Počínaje Piotrem Anderszewski s paletou těch nejjemnějších dynamických nuancí, přes Grigory Sokolova, z jehož dokonalosti a pódiového fluida jde téměř až strach, po včerejší nanejvýš muzikální, inspirovanou a výjimečně přesvědčivou hru Paula Lewise.

Už předchozí recitál s posledními sonátami L. van Beethovena v roce 2015 ukázal jeho kvality a přednosti. Nyní zařadil Haydna, Beethovena a Brahmse a dokonale ukázal, jak Haydn umí propojit vtip s prokomponovaností a dramatičností Beethovena a Brahmse. V obou Sonátách c moll a Es dur předvedl s humorem úžasné pasáže v bezchybné technice a něžné volné věty byly plné skoro až schubertovské intenzity.

Provedení Beethovenových Bagatel op. 33 ukázalo, že nejsou jen maličkostmi a letmými skicami. V jeho podání mají náboj lakonického aforismu a jsou stejně jako u Haydna plné vtipu a elegantního humoru.  Zde Lewis ve všech částech dovedl vyzdvihnout terasovitou dynamiku přesně tak, jak si skladatel přál.

Brahmsovy Čtyři klavírní kusy op. 119 jsou introspektivní i melancholicky křehké a něžné. Včerejší provedení bylo natolik výjimečné zejména tím, jak interpret dovedl čistým provedením, vyzvednout kontrasty a podal na stříbrném podnosu všechnu krásu a jemné dynamické nuance. Orchestrální zvuk nástroje ve všech jeho polohách dovedl navíc po celý koncert ušetřit až na závěrečnou Rhapsodii. Posluchači večera seděli v sále jako omámeni. Po tomto večeru bych si ještě přál slyšet v jeho podání Diabelliho variace, se kterými také v této koncertní sezóně vystupuje v těch nejznámějších koncertních sálech světa.

Paul Lewis ukázal sílu jemného hraní

3. prosince 2018, Klasika Plus, Alena Sojková

„Potřebuji klid a ticho,“ prohlašuje britský pianista Paul Lewis, který v neděli 2. prosince zakončil svým recitálem Klavírní festival Rudolfa Firkušného. A učinil to tak klidným a ztišeným, a přitom vrcholně vytříbeným způsobem, že jeho vystoupení zůstane dlouho v paměti.

Pražské publikum zná Paula Lewise z jeho pražskojarních vystoupení z let 2012 a 2015. Tehdy se ovšem představil jako partner tenoristy Marka Padmorea a jako sólista v Brahmsově klavírním koncertu. Nyní poprvé uvedl v Dvořákově síni samostatný recitál, kterým přesvědčil o tom, že patří k nejlepším světovým pianistům. Měla-li bych stručně charakterizovat jeho hru, použila bych pojmy jemnost, hravost, něha. Lewis je z rodu těch umělců, kteří posluchače uhranou po dvou třech taktech své hry. Ano, řekne si člověk usazený v pohodlném sedadle, dnes večer si vyposlechnu Haydna a Beethovena a půjdu domů osvěžen. Jenže vůbec není připraven – pokud nezná Lewisovy nahrávky – na to, co přijde: na hru plnou kontrastů, barev, jedinečných úhozů, křehkosti a zároveň síly bez jediného ostrého tónu.

Paul Lewis přijel do Prahy s recitálem, který připravil pro letošní sezonu a jenž zahrnuje díla Josepha Haydna, Ludwiga van Beethovena a Johannesa Brahmse. Na úvod programu zařadil Haydnovu Sonátu c moll Hob. XVI:20. Poprvé je v ní detailně vyznačená dynamika a je považována za první sonátu určenou Haydnem pro fortepiano. Vznikla pravděpodobně v roce 1771. Od prvních tónů bylo zřejmé, že budeme svědky výjimečné interpretace, dané jedinečností pianistova umění a současně zkázněné, s vysokou mírou sebekontroly, oddané skladatelovu zápisu. V první větě mě nejvíce zaujaly kontrasty – tam, kde jedna fráze končila v pianissimu na hranici slyšitelnosti, nastoupila energická výpověď, která však plynule navazovala na předchozí pasáž. Právě díky těmto nuancím si poučené publikum uvědomovalo, čeho je ten večer svědkem. Doslova vychutnání si Lewisovy hry přišlo v druhé větě, jejíž počáteční zadumanost pianista ztvárnil měkkým až něžným úhozem, opět si s nadhledem pohrával s frázemi a lehkost, tak příznačná pro jeho hru, nezmizela ani ve vzrušenější části. Třetí věta pak byla ukázkou toho, jak čistý tvar a stylovost se vyloupnou, když se interpret nepředvádí, ale slouží skladateli tempem, úhozem, ozdobami, svou sebekontrolou…

Nejstarší z bagatelových cyklů Ludwiga van Beethovena, Sedm bagatel op. 33, které zazněly ještě před přestávkou, ukázaly další tvář Paula Lewise – hravou a radostnou, bezstarostnou až rozvernou. To platí především pro první bagatelu, do druhé interpret vložil více dramatičnosti, kterou umocnil až strojovou přesností. Ve třetí bagatele okouzlil posluchače tím, jak poutavě a zároveň odlišně dokáže zahrát krásné základní téma, čtvrtá – lyrická – byla oddechem k virtuózní páté bagatele, během níž se posluchačům tajil dech nad samozřejmostí a neokázalostí klavíristovy technické zručnosti. Díky ní se do popředí, chcete-li do prvního plánu, Lewisovy hry dostávají výraz, barvy, práce s tempem, agogikou, dynamikou – to vše si posluchač uvědomuje a chce poslouchat ještě a déle…

Pozdní Haydnova Sonáta Es dur Hob XVI:49 (1790) byla opět excelentní ukázkou toho, co to je úhozová kultura. Do hravosti první věty se opakovaně vměšuje „osudové“ téma, přesto bezstarostnost získá navrch. Na začátku druhé věty se ozvalo téma zahrané jak z nebes – tak jemně a křehce, každý úhoz, gradaci tématu měl klavírista pod kontrolou, klávesy doslova hladil. Interpretace třetí věty se blížila zážitku dokonalosti – i ve velmi ztišené hře byly všechny tóny zřetelné, sypaly se jako perly, dynamika gradovala, přesto pianista závěr dovedl do neuvěřitelně jemného mezzoforte.

Nejzávažnější skladbu večera – Čtyři klavírní kusy op. 119 Johannesa Brahmse – otevřela velmi niterná až intimní Lewisova hra, při níž přecházel mráz po zádech. V druhé větě – bilancující a obsahově vzrušenější – byl posluchač opět svědkem onoho „lewisovského“ zázraku: jakoby zadržovaného forte, které působí naléhavě, ale neohlušuje a spěje ke zklidněnému a tichému životnímu zamyšlení. Po intermezzu třetí věty se ve čtvrté opět ozve – tentokrát energické – forte plné odsekávaných akordů a virtuózních běhů, které vyvrcholí v ohromujícím způsobem zahrané gradaci.

Přijetí publikem bylo srdečné a oceňující. Přesto potlesk spíše inklinoval k vřelejší zdvořilosti než nadšenému aplausu. Přitom by bylo co aplaudovat. Jedno z vysvětlení může být, že program večera nebyl sestaven na efekt, že pianista je založením introvert, který se nepředvádí, a jeho hra má daleko k okázalosti. Přesto Paul Lewis publiku dvakrát přidal – a to po druhém přídavku (Beethovenově bagatele) konečně pochopilo, že by za tak výjimečný výkon mohlo poděkovat i potleskem vestoje. Jak se bohužel nestalo mimořádnému Pietru Anderszewskému.

Letošní ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného zarámovaly v Rudolfinu dvě pozoruhodné osobnosti – intelektuální Piotr Anderszewskia muzikalitou oplývající Paul Lewis. Oba připravili pražskému publiku silné a nezapomenutelné zážitky. Mezi tím se během týdne uskutečnily tři koncerty, které představily současnou klavírní špičku: vítěze Van Cliburnovy soutěže Korejce Yekwona Sunwoo, zahloubaného a nedostižného Grigorije Sokolova a stále výš stoupajícího a v mezinárodní špičce se neztrácejícího Miroslava Sekeru. Festival opět posunul laťku náročnosti – interpretační i programové – výše a budeme zvědavi, jak se k ní přiblíží – či ji překoná – ročník následující.

Paul Lewis hrál vídeňské mistry

5. prosince 2018, Harmonie, Věroslav Němec

Anglický pianista Paul Lewis, jenž svým recitálem 2. prosince 2018 ve Dvořákově síni uzavřel letošní ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, je proslulý především jako jedinečný beethovenovský a schubertovský interpret. V poslední době se ve zvýšené míře věnuje dalšímu ze slavných vídeňských mistrů – Josephu Haydnovi. A Haydn dominoval i Lewisovu festivalovému recitálu.

První část večera otevřel pianista Haydnovou Sonátou c moll, Hob. XVI:20. Hlavní téma první věty hrál mnohem melancholičtěji, než bývá zvykem, a jak hudba plynula, stále více jsem měl pocit, že Lewis vnímá tuto větu jako programní skladbu. Hrál ji krásným, bohatě nuancovaným úhozem a s hojnými rubaty, která běžně v hudbě klasicismu nečekáme (nezvykle velké zpomalení v obou kadencích a následná dlouhá césura před nástupem dalšího tématu). Sonátové provedení této věty bylo dokonce natolik dramatické, že jsem během něho mnohokrát pomyslel na Beethovena. Ale při tom všem nepůsobila Lewisova hra ani trochu vyumělkovaně – vše znělo naprosto přesvědčivě: pianista vyprávěl celý příběh této věty tak kouzelně, že mu nebylo možné nepodlehnout. A to tím spíš, že Lewisův klavír měl nádherný, zdravě a plně znějící tón, jaký se slyší jen málokdy. Ve volné větě se zvuk klavíru změkčil a prohřál a pianista tu navíc předvedl, jak skvěle dokáže dlouhými a opět zcela přirozenými dynamickými vlnami udržet tah. Hrál tuto větu s oběma repeticemi, a kdyby bylo po mém, klidně ji mohl – i s těmi repeticemi – zopakovat. V rytmicky pregnantní finální větě překvapil Lewis opět romantizujícími dramatickými momenty a v rozsáhlé pasáži s křížením rukou jsem znovu musel myslet na to, jak jsou si tady Haydn s Beethovenem blízcí.

Ostatně Lewis zařadil Beethovena i do svého festivalového recitálu. Po Haydnově Sonátě c moll uvedl Beethovenovy Bagately, op. 33.Rychlá čísla hrál s rozkošnou sršatostí, ba až zarputilostí, a se spoustou vtipných nápadů (po závěrečných úsečných fortissimových akordech páté bagately si dokonce založil furiantsky ruce v bok). Neméně působivý byl i v ostatních, výrazově odlišných bagatelách, ať už to byly odlehčené a hravé Bagately č. 1 a 5 anebo půvabná pastorální Bagatela č. 4 s nádherně klenutými frázemi. A co hlavní – ze všech sedmi bagatel přímo čišela radost ze hry. Bylo zjevné, že si Lewis se „svým“ Beethovenem opravdu dobře rozumí. Jsem ochoten věřit tomu, že takhle nějak si mohl Beethoven své Bagately představovat. A pokud ne, nepochybuji, že by se mu v Lewisově pojetí líbily.

Po přestávce pokračoval Lewis Haydnovou pozdní Sonátou Es dur, Hob. XVI:49. Hravou první větu přednesl jiskřivě, zřetelně, s báječným rytmickým švihem. Nečekané napětí vnáší do této věty kompozičně pozoruhodná pasáž v sonátovém provedení, kde skladatel pracuje s výrazným motivem čtyř opakovaných tónů, velmi podobným slavnému hlavnímu motivu Beethovenovy Osudové. Lewis nejenže hrál tuto pasáž s obrovským vnitřním nábojem, ale navíc v ní předvedl, že jeho schopnosti nuancovat úhoz a barvy jsou téměř bezmezné: onen výrazný motivek se tu opakuje nesčetněkrát a Lewis ho dokázal zahrát pokaždé jinak. Nesmírně barevně a senzitivně hrál i pomalou větu. Její zasněný střední díl vedl už dokonce až někam k Chopinovým nokturnům. Lewis navíc přednášel tuto větu s takovým nadhledem a nenuceností, že jsem měl pocit, jako bych poslouchal improvizaci. Finální větu nadepsal Haydn Tempo di Minuet – a Lewis si s ní pohrával s nepřehlédnutelným a nepřeslechnutelným potěšením a opět v ní uplatnil spoustu neotřelých nápadů.

Na závěr večera zařadil umělec nejzávažnějším dílo svého programu – Brahmsovy Čtyři klavírní kusy, op. 119. Pomalá první dvě Intermezza hrál velmi introvertně, měkce, v tiché snové dynamice. A v tiché dynamice držel i třetí Intermezzo, které je v živějším tempu. Dokonce i v závěrečné Rhapsodii, která má téměř orchestrální sazbu, značně šetřil zvukem a skutečné „forte“ si nechal až na samý závěr skladby. Přestože je Rhapsodie kompozicí výrazně dramatickou, nabídl v ní Lewis množství působivých lyrických ploch.

Festivalové publikum si od Paula Lewise vyžádalo ještě dva přídavky. Pianista nejprve přednesl – tajemně a v měkkém pianissimu – Schubertovo Allegretto c moll D 915 a po něm Beethovenovu Bagatelu č. 5 G dur z opusu 126. Hrál ji kouzelně – něžně, zpěvně, nápaditě – nikdy jsem ji neslyšel v krásnějším provedení a asi sotvakdy uslyším. Kupodivu až teprve tato křehká miniatura zdvihla pražské posluchače ze sedadel ke standing ovation. Paul Lewis svým festivalovým recitálem jen znovu potvrdil, že patří k nejpřednějším světovým pianistům.

Paul Lewis v plném zvuku

2. prosince 2018, Dinin nevyvážený blog, Dina Šnejdarová

Začněme malinkým klišé. Britský klavírista Paul Lewis s sebou přivezl do Prahy na Klavírní festival Rudolfa Firkušného typické anglické počasí: déšť. Těžké kapky dopadaly na schody Rudolfina a já si říkala, jestli takhle osvěžující, hutný a silný bude i Lewisův recitál. Byl, a to v mnoha směrech.

Nejprve zazněla Sonáta c moll Hob. XVI:20 Josepha Haydna z  doby kolem roku 1771, v níž se Lewis projevil jako interpret, který dokáže z klavíru vytáhnout skutečně výrazný, pevný, jasný zvuk, stejně tak jemná pianissima. Následujících Sedm bagatel op. 33 Ludwiga van Beethovena bylo na mě, přiznám se, ve zvuku až příliš razantních. Řekla bych, že moje a sólistovy představy se tu neprotnuly, nepodařilo se mi na pianistovu stylistiku v danou chvíli vnitřně napojit. Moje minus. Co se sluší říci, je fakt, že Lewis v dobrém smyslu slova nepopřel, že je žákem Alfreda Brendela, který se větší zvukové razance v klasicismu nijak nezdráhá a vždycky ji umí dokonale vyvážit. Lewisův Beethoven měl v sobě obrovskou energii, náboj, tah a humor.

Recitál pro mě osobně začal teprve ve druhé půlce, kdy jsme vyslechli další Haydnovu sonátu, tentokrát zralou, pozdní Es dur Hob. XVI:49, z let 1789-1790. Tady už jsem se konečně „chytila“. Děkuji sólistovi, že hrál tak, abych i já mohla naskočit do tohoto rozjetého vlaku, a nemusela se jen dívat, jak kolem mne projíždí. Lewisův Haydn měl v sobě tu pravou sytost barev, propracovanost jednotlivých ploch, vynikla tu graciéznost, beethovenské evokace, vzájemné dialogy. Byl to Haydn pestrý, různorodý, zároveň semknutý, pevně uchopený, průzračný jako studánka. Opět v pěkně velkém zvuku, který mi už zde připadal zcela na místě.

Čtyři klavírní kusy op. 119 Johanessa Brahmse byly v Lewisově podání jak z jiného světa. Skladby, jež autor napsal ve zralém věku v letech 1892-1893, aniž by tušil, že ho čeká už jen pár let života, jsou úžasnou ukázkou obrovského množství nápadů, jimiž přetékal, jeho lidské vřelosti a vnitřní citlivosti. Paul Lewis interpretoval tento opus velmi uctivě, čímž nemyslím opatrně ale zcela v Brahmsově duchu. Naservíroval nám ve zvuku měkká, hebká pianissima, jemnost, nikoli rozněžnělost, vášeň a mužnost. Každému intermezzu dodal osobitý tvar. To už bylo na kapesníček. Kéž bychom Brahmse slýchali na pódiu častěji a v tak přesvědčivé interpretaci.

Škoda, že pak následovaly jen dva přídavky. Paula Lewise bych klidně poslouchala ještě třeba další hodinu.

Fotogalerie

Český klavírista světové úrovně

Miroslav Sekera – český klavírista světové úrovně

Miroslav Sekera opět sólově v Rudolfinu

3. prosince 2018, Harmonie, Irena Černíčková

Předposledním koncertem letošního Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného byl recitál českého pianisty Miroslava Sekery. Do Dvořákovy síně Rudolfina se vrátil se sólovým programem přibližně po dvou letech. V lednu roku 2016 byl jeho výkon jednoznačným úspěchem a ve stejném duchu se bude nepochybně vzpomínat i na festivalový koncert ve čtvrtek 29. 11. Zatímco při svém minulém rudolfinském recitálu Sekera zvolil Mozarta, Chopina, Liszta a Janáčka (záznam z tohoto koncertu vyšel letos pod hlavičkou Radioservisu na CD), pro letošní sólový večer padla volba na početně ještě velkorysejší a stylově podobně rozmanitý program obsahující celkem čtrnáct děl z tvorby pěti skladatelů.

Úvodní tóny večera patřily hudbě Domenica Scarlattiho. Sekera vybral a šest sonát a díky dur-mollovému i tempovému kontrastu vytvořil pestrý obrázek přibližující atmosféru autorovy bohaté galerie skladeb pro klávesové nástroje. Tyto drobné a pro začátek koncertu často volené skladbičky se hrávají na sto způsobů. V tomto případě zněly sonáty velmi intimně, skromně, drobně, zkrátka jemně, ale i hravě a bezstarostně. Pro jasnější zřetelnost drobných hodnot ve velkém sále by možná některé rychlé pasáže snesly nepatrné snížení tempa či skromnější pedalizaci. Každopádně, muzikálnosti a přirozeného hudebního půvabu bylo posluchačům naservírováno hned v začátku večera svrchovaně. Z mnoha rozhovorů a propagačních textů je znát, že Sekera rád a s úctou vzpomíná své pedagogy a u některých skladeb programu avizoval stále přítomnou vazbu na některou z těchto osobností. Při druhém vstupu večera, Sonátě Es dur „Les Adieux“ op. 81 Ludwiga van Beethovena tak zajisté myšlenkami zabloudil k Miroslavu Langerovi (klavírní pedagog pražské AMU). Skladbu hrál technicky bravurně, s procítěností pro něj již automatickou a kultivovaností úhozu jemu vlastní i v těch dynamicky nejvypjatějších okamžicích.

Přechodem ke třem skladbám Clauda Debussyho se posluchači ocitli v sále zalitém překrásnými mlhavými zvukomalbami a jiskřivými gejzíry tónů ostrých jako jehličky i hebounkých jako samet. Francouzský impresionista byl zastoupen Etudou „Pour les arpegèges composès“, Svitem luny (tuto skladbu Sekera zamýšlel pro změnu jako vzpomínku na svou pedagožku Zdenu Janžurovou) a Ostrovem radosti. Všechna tři díla byla ukázkou toho, co se stane, když už je interpret v nedohlednu za hranicí mezi tím, kdy řeší a neřeší techniku. Sekera tahal za nitky zvukových možností klavíru lehkostí pírka, ale posluchače strhl do svého světa hudební magie silou orkánu. Po přestávce večer gradoval provedením Dětských scén Roberta Schumanna. Třináct miniatur inspirovaných dětskými sny, nadějemi i bezelstnou upřímností hrál Sekera se schopností vyprávět ve vší vážnosti a poctivosti i skromnější příběhy prosté velkých dramat. Oficiálním závěrem programu byla tvorba Bedřicha Smetany: koncertní etuda Na břehu mořskémPřívětivá krajina (Črty op. 5) a Macbeth a čarodějnice. Sekera tímto výběrem dostál logické tendenci zahrát domácího skladatele a zároveň vystupňovat svůj výkon díly té nejnáročnější klavírní techniky. A vrchol to by velkolepý. Ve všech ohledech.  Dokonce jsem měla pocit, že jinak stále andělsky působící Miroslav Sekera (za klavírem i v životě) se nechal strhnout démonicky laděným tématem a při Macbethovi a čarodějnici přeci jen trošku vystrčil růžky. A vše bylo dokonalé. Neoficiálním završením se pak staly tři přídavky (J. S. Bach: Siciliana z Flétnové sonáty Es dur BWV 1031, M. Moszkowski: Španělské capriccio op. 37 a F. Chopin: Nokturno cis moll op. Posth), z nichž hned ten první Sekera věnoval „svému milovanému panu profesoru Miroslavu Langrovi“. Dojemné gesto a překrásné provedení všech tří přídavků jen zdůraznilo, že jsme ten večer poslouchali úžasného pianistu a srdečného člověka. Pro ty, kteří chtějí chodit co nejčastěji na koncerty umělců zvládajících špičkově své řemeslo, aniž by jim úspěchy a uznání stoupaly do hlavy, je jednoznačná odpověď – Miroslav Sekera takový je. Hraje světově, ale naštěstí je náš!

Rozbarvené černobílé Miroslava Sekery

1. prosince 2018, Klasika Plus, Kristýna Farag

Klavírní festival Rudolfa Firkušného nabídl další událost, která se zapíše do historie českého klavíru a Dvořákovy síně Rudolfina – recitál Miroslava Sekery. Hravost, lehkost, čistota a přirozená citlivá muzikalita prolétly Rudolfinem jako samozřejmost.

V duchu romantiky se nesla velká část večera, protože to je, jak se Miroslav Sekera nechal slyšet a číst, jeho oblíbený repertoár. Sólista se ale nejdříve rozehř(r)ál na šesti sonátách Domenica Scarlattiho (E dur, h moll, G dur, c moll, d moll, D dur) a hned bylo jasné, že si Rudolfinum podmaní nejen svou dokonalou technikou a vřelým zvukem. Hned první nadšení předznamenalo to, co jen umocnily další skladby.

Sonáta Es dur op. 81a „Lebewohl“ či „Les Adieux“ svými programními názvy dává také tušit budoucí romantické tendence. Dílo zkomponované při událostech Napoleonova útoku na Vídeň a následném nevyhnutelném opuštění města arcivévodou Rudolfem je plné hlubokých emocí a niternou výpovědí skladatele o ztrátě jeho žáka a hlavně blízkého přítele z císařské rodiny. První část „Lebewohl“ začíná třemi naléhavými tóny, nad které Beethoven nadepsal „le-be-wohl“= žij blaze. Druhá věta, „Abwesenheit“ mluví oním smutkem, steskem a stejně tak hovořila hra Miroslava Sekery. Jeho schopnost udržet neskutečné napětí a delikátní vedení frází je něco, co dělá Sekerův výraz geniálním. Mnoho velkých jmen světových klavíristů tak zůstává lehce ve stínu, zvlášť ti, kteří dávají najevo určitý narcismus sólisty. Sekera svou skromnou dokonalostí ukazuje, že to není vůbec potřeba. Třetí věta „Wiedersehen“ je výtryskem naděje a ideje opětovného šťastného shledání. Nadstavbové pojetí interpretace jí vtisklo ještě radostnějšího a intenzivnějšího ducha. To, že něčí hra umí pohladit, je celkem oblíbená a často používaná fráze. Ale jsou interpreti, u kterých fyzicky cítíte, že jejich hudební produkce vyrovnává disharmonie ve vašem těle a působí podobně jako dobrá masáž nebo podobná terapie. Sekera hraje, jako když s láskou mažete pastovaný med na chleba. Nikde nic neruší, vše má přesné místo, smysl, každý tón a fráze jsou vedeny tak, že si říkáte: „ano, takhle a ne jinak“, dává pocit hlubokého klidu a harmonie. A to jsem cítila nejen u Beethovena. Mohli jsme postřehnout spektrum témbrů a barev, něžnou měkkost úhozu na koncích frází i ráznější zakročení ve zvuku, který se sálem krásně nesl.

Akvarel a duha se mísily při živé a efektní Étude „Pour les arpèges composés“ z Dvanácti etud Claude Debussyho. Dokazuje, že můžou být stejnou výzvou jako třeba ty od Chopina. Nejen všechny milovníky impresionismu potěšila slavná „Clair de Lune“ (Svit luny) ze Suite Bergamasque. Zalila jemností, sentimentem, intuicí dřímající a čekající na projevení se. Nádherné pojetí pod Sekerovými prsty. Zdánlivý měsíční chlad byl tentam, zůstal hřejivě vroucí pocit. Možná se vynořily vzpomínky na jeho první profesorku Zdenu Janžurovou a jejich práci na této skladbě. Při „L’Isle Joyeuse“ (Ostrov radosti) jsem si vzpomněla na Ohňostroj z Debussyho cyklu Obrazů pro orchestr. Perličky, tanečky a brilantnost zvuku klavíru se proměnily ve výtrysk štěstí a živosti před přestávkou.

Roztomilé Kinderszenen op.15 Roberta Schumanna a jejich třináct částí bych zhodnotila jako typickou ukázku kultivovanosti Sekerova projevu. Tento velmi oblíbený cyklus komorní atmosféry jsem vnímala jako sympatickou volbu pro Dvořákovu síň. Vznikl údajně z tehdy nevinné věty Clary Wieck, že jí skladatel „připadá jako dítě“. Co dokáže způsobit pár slov…! Reminiscence z dětství, ze kterých je však cítit zralost a fakt, že člověk už v životě něco prožil, vyžadují stejné emoční zapojení od interpreta, aby nevyzněly naivně. Sólista jako by zde předložil romantický příklon k minulosti, ale se vším realismem a pravdou, která se obzvlášť za některými výjevy skrývá.

Koncertní etuda gis moll „Na břehu mořském“ Bedřicha Smetany je další vzpomínkovou záležitostí, a to na autorův pobyt v Göteborgu. Voda dokáže být velkou inspirací a u této skladby sehrála podstatnou roli. Rozevlátá a svobodná jako mořské vlny se vlila do dalšího kusu, „Přívětivá krajina“. Nemůžu zastírat, že jsem si připadala jako v nějakém románu od Jane Austen. Z malebného obrázku mě však vytáhly čarodějnice a s nimi Macbeth. Inspirací k této skice je scéna ze 4. jednání Shakespearova Macbetha, kdy mu čarodějnice vyslovují věštbu, že ho nepřemůže nikdo zrozený z ženy a že jeho vláda bude trvat, dokud se proti němu nedá na pochod les. Tato virtuózní perla na závěr večera, plná lisztovské vášně, divoké chromatiky, harmonických postupů a nadpřirozených sil vlastně obhájila všechno zatím řečené. Zrcadlila se v ní hloubka projevu a bravurní technika, která zaplnila každý kout Rudolfina. Publikum si nadšeně vytleskalo několik přídavků.

Už na Gymnáziu Jana Nerudy chtěla spousta studentů se Sekerou hrát a spousta jich měla to štěstí. Jeho hudební osobnost je geniální. Je vynikajícím sólistou na pódiu i nesmírně citlivým spoluhráčem v komorních skladbách. Uvolněné napětí, s jakým Miroslav Sekera vede své plastické fráze a modeluje je jako Michelangelo Davida, musí být obrovskou inspirací nejen pro pianisty, ale všechny muzikanty. Vše navíc korunuje jeho skromnost a klid. A ta role malého Mozarta v Amadeovi? Na to jsem si skoro nevzpomněla, i když mu to už asi nikdo neodpáře.

Triumfální Miroslav Sekera

1. prosince 2018, Dinin nevyvážený blog, Dina Šnejdarová

Po dvou myšlenkově sevřených, téměř asketických recitálech klavíristů Piotra Anderszewského a Grigorije Sokolova nastala na Firkušného festivalu v pravou chvíli dramaturgická proměna. Ve čtvrtek 29. listopadu se představil Miroslav Sekera v programu, který byl sestaven jinak než u jeho kolegů, jako rozsáhlý cyklus o pěti obrazech.
První obraz patřil sonátám Domenica Scarlattiho v šikovně zvoleném harmonickém pořadí. Sekera je všechny brilantně vyperlil, pěkně barokně vyzdobil, pohrál si s barvami, ale jen do té míry, aby mu zbylo ještě na další autory. Poté přišla na řadu Beethovenova Sonáta Es dur op. 81a „Lebewohl“, pojatá stylově čistě, přehledně a radostně. Někdy podezřívám pianisty, že si klasicismus dávají na začátek recitálu, aby upokojili publikum něčím známým a také se patřičně rozehráli, ale v tomto případě, vzhledem k tomu, co následovalo, nemohl zaznít nikdo jiný než právě Beethoven, prorok a vizionář. Dodal celému večeru ten správný grunt, který by v těchto souvislostech nemohli dodat ani Joseph Haydn, ani W. A. Mozart.

Následoval Claude Debussy. Přiznám se, že jsem si toužebně přála, aby se Miroslav Sekera nenechal zmást a zvláště Svit luny (Clair de lune) nepředestřel jako rozmělněné emocionální „bahýnko“, jak to někdy klavíristé, zvláště klavíristky, dělávají. Jak jsem tušila, nezklamal mě. Po úchvatně virtuózní 11. etudě „pour les arpèges composés“ zazněl Svit luny pouze jako něžné pohlazení, neztratil svou měsíční rusalkovitou průsvitnost a stříbrnou záři. Díky za tenhle letmý, prchavý dotyk.

Ostrov radosti vznikl v roce 1904, čtrnáct let po Suite bergamasques jejím verlainovským Svitem luny, v době, kdy Debussy směřoval k vlastnímu originálnímu kompozičnímu stylu. Měl za sebou čas intenzivního vstřebávání všeho, co se kolem něj dělo včetně okultismu, seznámil se s hudbou gamelanu, vybudoval si hluboký, zároveň aktivní vztah k výtvarnému umění. V hudbě experimentoval s mody, tóninami, barvami, a přitom se nepovažoval za impresionistického skladatele. Je dobré si to uvědomit.
Ostrov radosti vytryskl ze skladatele při tajném mileneckém pobytu s Emmou Bardac na ostrově Jersey a měl snad i výtvarnou předlohu v obraze Antoina Watteaua, zčásti mu byly inspirací také krajiny Williama Turnera. Jedná se o spontánní dílo, gejzír barev a pozitivních emocí. Miroslav Sekera ho přesně tak zahrál, přičemž ho ukázkově zahalil do všeho, co bylo řečeno výše. Výsledek byl úžasný.
V druhé polovině recitálu se sólista představil jako vypravěč drobných příběhů, Dětských scén Roberta Schumanna, jež skladatel věnoval své milované Claře Wieckové. V Sekerově podání vyzněly ideálně jako kouzelné miniatury, střípky nálad, výjevů, jako milé album vzpomínkových fotografií jako umně vybroušené skleněné korálky.

Pak nastalo absolutní vyvrcholení s díly Bedřicha Smetany. Interpret enás tu omráčil virtuozitou, technikou, citem pro obsah a stavbu, ať už šlo o rozvlněnou koncertní etudu Na břehu mořském, půvabně vznešenou Přívětivou krajinou nebo démonickou báseň Macbeth a čarodějnice. Kéž bychom je na pódiu slýchali častěji a v takovém provedení.

V atmosféře příznivého přijetí, jež sálalo z publika ve Dvořákově síni, zazněly na závěr tři rozkošné přídavky: Bachova Siciliana Flétnové sonáty Es dur BWV 1031 v úpravě Wilhelma Kempffa, Španělské capriccio op. 37 Moritze Moszkowského a Chopinovo Nokturno cis moll op. posth.
Co z toho všeho vyplývá? Že máme v Česku klavíristu světové úrovně, který spolehlivě a s jistotou přechází z jednoho stylu do druhého, hraje s chutí, radostí a přirozeným citem (navíc je i skromný a pokorný) a který by bez studu a okolků obstál na BBC Proms, ve Wigmore Hall nebo před hvězdami zmlsaným publikem ve Vídni či kdekoliv v Německu. Zároveň Miroslav Sekera prezentuje skvěle českou hudbu a já si teď jen přeji, aby svým Smetanou mohl uchvátit ještě více posluchačů nejen u nás a aby se pustil do Poetických nálad Antonína Dvořáka, o nichž jejich autor prohlásil, že jen málo pianistů bude mít odvahu hrát je vcelku. Kéž by ji dostal Miroslav Sekera. Je pro ně jako stvořený.

Klavírní orgie aneb proč máme tak rádi klavírní recitály

10. prosince 2018, Opera Plus, Dita Hradecká

Na klavírním recitálu, tedy souboji jediného člověka s velkým nástrojem a prostorem, je něco mimořádně atraktivního. Kouzlo nevyprchalo ani po dvou stech letech, kdy tento typ veřejné prezentace začal razit Franz Liszt. Od té doby návštěvník pokaždé očekává zvláštní typ zážitku, něco, co člověka na několik desítek minut přenese do jiného časoprostoru a co jej promění. Ne vždy se tak stane – pianista nemusí mít svůj den, sejde se nesoustředěné publikum, zazvoní mobil nebo prostě nezarezonuje vše dohromady.

Letošní Festival Rudolfa Firkušného byl bohatý na zážitky když ne rovnou transcendentální, tak určitě takové, které se otisknou hluboko do paměti. Jedním z nich byl recitál Miroslava Sekery. Jako jediný český zástupce přehlídky, které se daří přivážet etablované hvězdy, měl na bedrech nejen obtížné břemeno debutu, ale také vědomí opravdu tvrdé konkurence.

Příležitost využil tak, aby předvedl co nejširší záběr svého repertoáru – jinými a dobře míněnými slovy “pelmel”. Podobně jako Vladimir Horowitz na svém legendárním moskevském recitálu, zvolil na úvod několik Scarlattiho sonát. Krystalická hudba neodpustí jediné zaváhání a Sekera ji provedl s energií a bravurou. Stylově, vkusně. Jeho Beethoven (Sonáta Es dur op. 81a „Les adieux“) byl náležitě emotivní a bouřlivý. Klidně toho bouření mohlo být i víc – je-li tomuto koncertu vůbec co vytknout, pak (subjektivní) pocit, že se hraje „na jistotu“ – všechny akordy a skoky byly dobře připravené, žádné forte nezaznělo drsně, pianista zkrátka ani na okamžik nepustil emoce ze řetězu. Rádi bychom mu nějaký ten překlep odpustili, nebylo však co…

Dokázal, že umí impresionistickou tónomalbu v Debussyho hýřivém Ostrovu radosti i nonšalantně podaném Svitu luny; že má smysl pro beethovenské proporce, že vládně prstovou technikou na Scarlattiho šestnáctinky, že v sobě má srdečnost a muzikálnost pro Smetanovu tvorbu… nejvíc mě však Miroslav Sekera oslovil cyklem miniatur Roberta Schumanna. Dětské scény op. 15 jsou kompozicí pro dospělého, který nezapomněl na své dětství. Tady se ukázala čistota, muzikantství, vkus a něha, promyšlené vedení hlasů i přímost ve vyjádření emocí: toto byl ostrov nerafinované radosti.

Fotogalerie